Výňatek z knihy „O duchu zákonů“ kapitoly „Co je v demokracii láska k republice“ z roku 1748, jejímž autorem byl Charles Louis Montesquieu (1689-1755).
V demokracii láska k republice je láska k demokracii; láska k demokracii je láska k rovnosti.
Láska k demokracii je také láska k zdrženlivosti. Každý se tam má těšiti z téhož štěstí i z týchž výhod, požívati týchž radostí a míti tytéž naděje; to možno ovšem očekávati jen tehdy, jsou-li všichni zdrženliví.
V demokracii láska k rovnosti omezuje ctižádost na jedno jediné přání, na jedno jediné štěstí: prokazovati vlasti více služeb než ostatní občané. Všichni nemohou ovšem jí prokazovati vesměs stejnou službu; ale všichni musí ji prokazovati vesměs stejným dílem. Při narození vzniká nám k ní neobyčejně veliký závazek, kterému nemůžeme nikdy učiniti zadost.
Také vyznamenání se tam zakládá na zásadě rovnosti, i když se zdá, že je rovnost někdy porušována těmi, kdož prokazují vyšší službu nebo mají větší schopnosti.
Láska ke zdrženlivosti omezuje touhu po majetku na péči, kterou vyžaduje částečně rodina, částečně vlast. Bohatství poskytuje moc, které nemůže občan využíti jen pro sebe, protože by to neodpovídalo rovnosti; poskytuje radosti, kterých také nesmí být účasten jen sám, protože by jinak porušil rovnost.
Proto dobré demokracie tím, že dbaly na zdrženlivost i v soukromém životě, umožnily veřejné výdaje, jak tomu bylo v Athénách a v Římě. Tehdy tryskala štědrost a nadbytek právě ze zdrženlivosti; jako náboženství vyžaduje, abychom měli čisté ruce, když obětujeme bohům, tak vyžadovaly zákony zdrženlivosti, aby se mohlo dávati vlasti.
Rozumnost a štěstí jednotlivých občanů závisí hodně na prostřednosti jejich nadání a jejich majetku. Republika, kde zákony vychovávají mnoho prostředních lidí, bude rozumně spravována, jestliže bude řízena moudrými lidmi; jestliže bude spravována lidmi šťastnými, bude šťastná.