Článek „Presidentův projev k deputaci Ligy Patriotů: o patriotismu, demokracii a humanitě“ z 19. října 1923 publikovaný v politicko-hospodářském deníku Tribuna, vydávaným v letech 1919 až 1928, jehož odpovědným redaktorem byl Ferdinand Peroutka.
Liga Patriotů, založená 1882, patřila mezi francouzská krajně pravicová hnutí a podporoval jej mj. Viktor Hugo. Mezi jejich cca 60 tisíc členů patřil i Maurice Barrès, který podporoval národní přímou demokracii švýcarského typu.
Ve středu přijal také president Masaryk deputaci Ligy Patriotů, vedenou spisovatelem Barresem. Na její pozdrav odpověděl president touto pozoruhodnou řečí:
Děkuji Vám za čest, kterou mně prokazujete svou návštěvou. Liga Patriotů —ve válce Francouzové dokázali, že jsou jeden národ patriotů. Snad to de jisté míry platí o všech spojencích a bojujících národech. Není mojím úkolem - a snad k tomu ani nemám práva — vyšetřovati, pokud Vaše Liga a hlavně Vy, drahý mistře Barresi, přispěli jste k vítězství francouzského patriotismu. Na každý způsob Vy, mistře Barresi, jste živý program, jejž znám a jejž jsem nejednou srovnával s naším národním programem. U nás rozumí se patriotismus takřka sám sebou. Až na nepatrné výjimky, patriotismus je zakotven i u těch stran, které programově vyznávají internacionalismus. Naše historie a situace světová to snadno vysvětlují: Národ utlačený, zbavený samostatnosti byl přesvědčen, že jeho národní individualita má stejné právo na samostatný život politický a kulturní, jako národové ostatní. Vzpomínali jsme své veliké minulosti, a byli jsme nešťastni tou bezmocnosti a nečinností, ke které nás naši utlačovatelé odsuzovali. Vy, mistře, v knize „zasvěcené lásce a bolesti", ukazujete pregnantně na zvláštní dualismus I Vašeho francouzského života, na touhu heroismu, spojenou s bezmocností a nečinností. Tento dualismus pociťovali jsme také my. Ovšem je tu rozdíl. Vy jste národ svobodný, který své svobody nikdy neztratil. My jsme byli pod cizím panstvím. Přišla světová válka, odhodlali jsme se k revoluci, a dnes, díky spojencům, a v první řadě Francii, jsme národ svobodný. Světová válka a naše účast v ní, jest tím heroismem, který také Vy, mistře, požadujete. A teď nastala nám doba denní práce. Havlíček, jedna z našich nejlepších politických hlav, dal nám pravidla v slovech: „Dříve lidé pro svůj národ umírali, my však proň chceme žíti a pracovati." Totéž řekl Dostojevský ruské mládeži, když ji vytýkal, že dovede umírati, ale že nedovede žiti a pracovati. Jistě jest snadnější v nadšeni a rozčílení obětovati život, než denně pracovati svých 8 hodin, léta a léta a po celý život. A přete této malé, ale stálé práci náleží budoucnost. Opravdu veliké a heroické činy vyžadují národové jen občasně, ale vyžadují, zejména v demokracii, tu drobnou práci všech, všech společně. Demokracie není než ustavičným hledáním a spojováním všech živoucích sil v národě. Politika demokracie jest politika života ne smrti. My, pánové a drahý mistře, se domníváme, že jsme také opravdoví republikáni a demokraté. Vím, že pravá demokracie teprve musí býti uskutečněna, že jsme teprve na cestě k ní. Spoléhám v tom na podporu starší a zkušené republiky francouzské a doufám, že vývoj všech národů v Evropě povede k demokracii.
Náš národní program, jak byl formulován našimi nejlepšími vůdci, jest program národní a humanitní zároveň. Zavoláš-li Slovan, nechť se Ti ozve člověk — tak vyslovil naši národní ideu Kollár. Mně to znamená, že není humanity bez národa, humanita není více než národ, a humanita není nad národem. „Plus je suis Francais, plus je suis homme." Nemýlím-li se, takto formuloval problém Váš jeden básník-myslitel. Program humanitní, jsme si toho plně vědomi, jest často ohrožen utopismem. Jeden z našich nejsilnějších reformátorů, Petr Chelčický, postrašen hrůzami husitských válek, duchovní otec církve bratří, odsoudil stát a církev stejně a hlásal jakožto čisté křesťanství neodpírání zlému. Tolstoj to učení jen obnovil. Tak, jak války husitské vyvolaly tento pacifismus, tak i světová válka mnohé vede k podobnému pacifismu. Ale jíž veliký učitel národů Komenský opravil jednostrannost Chelčického. Sám jsem s Tolstým nejednou o tomto kardinálním problému diskutoval. Nepřesvědčil jsem ho, že učení o neprotivení jest mravně nesprávné. Správné jest protiviti se každému zlému vždy a všude a neúnavně. Veliká chyba snad všech lidí spočívá v tom, že počínají odpírati zlému, až když jest již zle. Musíme odpírati zárodkům všeho zla. Ale tato stálá bdělost a starost o sebe a bližního jest těžká. A přece jen v ní je spása pravé demokracie. Nevím, bude-li v té nové době ještě třeba činů heroických, opravdu to nevím, ale vím jistě, že mnoho lidí vykoná velké činy ve fantasii a ve fantasii přináší oběti. To je faleš a nebezpečí té dekadence, kterou jste nejednou analysoval. Vaše Coleite a její matka z Lorrain má tu docela přirozenou, žádnou učeností nevyumělkovanou, prostou oddanost svému národu.
Drahý mistře: Dovolte mi pozdravit! Vás v čele jako representanta francouzského spisovatelstva a literatury vůbec. Literatura francouzská na náš vývoj literární měla značný vliv. Já sám sleduji vývoj Vaší literatury od svého mládí. Pascal, Rousseau, de Maitre, Comte, Chateautriand, Musset, Quinet, Tocqueville a velká řada novějších a nejnovějších romanciérů, historiků a spisovatelů vůbec mne vedle jiných cizích vlivů vychovávala. Vaše literatura měla u nás také výchovný vliv politický. Literatura, poesie a umění vůbec mají vždy velký vliv politický, literatura jest forum idejí, jimiž národové žijí. To nepochopil Goethe, jehož i Vy jste jednou uznal za svého učitele. Znám Vaši literaturu novější i nejnovější, znám Vás, Vaše žáky, přátele i odpůrce. V domácí literatuře člověk více cítí nejen přátelství, nýbrž i nenávisti, v literatuře cizí, zejména přátelských národů pojímají se přátelé i odpůrcově řekl bych objektivněji. Francouzská literatura jest mně přirozený živý celek, jako na louce rozmanité květy tvoří harmonický barevný celek. V tom snad jest výchovní sila cizích literatur.
Děkuji Vám mistře a pánové za Vaši laskavou návštěvu.
Zdroj: