Gellhorn: Nekrolog demokracie

Aktualizováno: 13. 9. 2021

Překlad článku „Obituary of a Democracy“ z 10. prosince 1938, od Američanky Marthy Gellhorn, která v té době pobývala v Československu a napsala pro magazín Collier´s dvě místní reportáže o probíhajících událostech. Martha Gellhorn (1908-1998) patřila mezi nejvýznamnější válečné reportéry světa z celého 20. století a byla také kromě dalšího i manželkou Ernesta Hemingwaye.


Jaké by to bylo, kdyby se vaše země, na které stojíte, stala předmětem výměnného obchodu? Magazín Collier´s vyslal Marthu Gellhorn, aby hovořila s lidmi bez domova z pohraničí, českými i sudetskými, jejichž nenápadné životy vstoupily do nemilosrdné cesty mezinárodní politiky. Zde je lidský příběh odvíjející se podél hranice, když světla Prahy plápolají a pohasínají.


Na všech silnicích v Československu, šla ta armáda domů. Viděli byste vojáky jít v malých skupinách nebo samotné, nejít rychle a nejít pěkně, ale jen se vracet z hranic, jak jim bylo řečeno. Jednou za čas byste viděli pochodovat rotu, pod vedením jejího důstojníka, kráčet společně; ale ne tím způsobem, jakým armáda pochoduje do války. Lidé stáli na krajích silnice a mlčky je sledovali. Nikdo nemluvil a nikdo nejásal a tváře vojáků byly jako tváře civilistů, smutné a zaražené a nějakým způsobem raněné nebo zahanbené. Někdy kolem projeli vojáci, s vybledlými květinami v čepicích, stojící na armádou zabavených nákladních autech. Ale oni nezpívali a nevolali na dívky.


A pak by vás míjelo dělostřelectvo, děla s krátkými nosy, khaki barvou, čisté, silné zbraně, dvanáct takových, dvacet takových, tažené rychlými malými vozy; a lidé sledovali, jak ta děla projíždějí, v tichosti a beznaději. V noci by světlomety vašeho auta rozeznaly řadu koní, tří vedle sebe, vedené kavaleristou, čtyřicet koní, šedesát koní, více než jste mohli spočítat, elegantní a dobře krmené, jak byli vedeni zpět k farmářům, kteří je poskytli armádě. V každé vesnici jste viděli vozy pokryté khaki barvou, které byly v půlkruhu na návsi, a vojáci, jako cikáni, tábořili kolem svých vozů a čekali, až se přesunou na další místo, vzdálenější od hranic - domů.


Deštěm potemnělá obloha blýskala nad lesy a v každé prohlubni bylo malé jezírko. Venkovští sedláci pracovali na polích, v kleče, aby posekali cukrovou řepu. Ty bledé vesničky cementové barvy ležely ve zvlněních zelené krajiny. A tam na cestě byli vojáci, jako odložené děti, jako vandráci, žebrající o svezení. Muž na nás zamával a my jsme zastavili. Rozběhl se a jeho malý kufřík mu narážel do jeho nohou. Byl to desátník, se silnými brýlemi.


"Kam chceš jít?"


„Jdu domů,“ řekl bez radosti. "Je to o dvě vesnice dál po silnici.“


Začal mluvit úplně sám, jako by to musel někomu říct, ať už by mu bylo porozuměno nebo ne.


„Uvědomte si, že jsme byli úplně sami,“ řekl. „Anglie a Francie uvidí sami, až to bude Alsasko-Lotrinsko, které bude chtít, nebo kolonie. I Poláci uvidí, až bude chtít ten Koridor. A teď budeme velmi chudí. Bude pro nás těžké žít a bude těžké žití i pro Sudeťáky. Ale co jsme mohli dělat, když jsme byli sami?“


„Vaše rodina už vás čeká,“ řekla jsem, abych ho rozveselila.


„Mám jednoho syna,“ řekl. „Je mi ho líto.“


Zastavovali vás po celé cestě, všude. Vlaky nejezdily: železniční tratě, které kdysi vedly k jejich domovům, nyní vedly přes Německo; autobusy byly armádou zabaveny. Šli velmi unaveně a bez spěchu, zvedali ruce a ptali se na svezení, ale zdálo se, že je jim jedno, zda jste je vzali s sebou nebo ne. Armáda stěží věděla, kam směřuje. Muži by se vás zeptali na cestu, pokud byste věděli, zda je ta vesnice teď německá, nebo česká. Nebo si ji vzalo Polsko nebo připadla Maďarsku?


Nevěděli, kde jsou jejich rodiny. „Žiji v Teplicích,“ řekl muž středního věku a vyděšeně a ustaraně držel v rukou svoji vojenskou čepici. „Ale moje žena musela s dětmi odejít. Nebyla by tam v bezpečí. Ale kde může být? Nevíte, kde jsou lidé z Teplic?“


Chudoba, která znamená pracovní tábory


Ti, kteří žili v té části Československa, která ještě stále zbývala, nevěděli, jaké práce v ní budou, protože tolik toho bylo ztraceno: doly a továrny, železnice i pole. Kde by teď mohl člověk pracovat? V kavárně poblíž Tábora někteří vojáci diskutovali během čtení novin.


„Budou existovat pracovní tábory pro nezaměstnané,“ řekl jeden z nich.


„V Československu nejsou žádní nezaměstnaní,“ řekl další.


„Ano, jsou,“ řekl první, naklonil se těsně k papíru a přečetl malý rozmazaný výtisk.


„Tady píšou, že v měsíci červenci a srpnu bylo v celém státě 160 000 nezaměstnaných, ale nyní jich samozřejmě bude mnohem víc, když teď toho Němci tolik vzali, a protože jsme tak zchudli, musíme teď mít pracovní tábory.“


„Jako Německo,“ řekl hořce třetí voják. „Pracovní tábory pro Čechy. Jako bychom byli Němci.“


Mluvil pomalu rozzlobeným a zahanbeným hlasem. Být vojákem byla jedna věc - voják byl svobodný člověk, který rád bojoval za svůj stát. Ale aby vás nahnali do táborů do práce, když jste vždy pracovali hrdě a svobodně, vraceli jste se domů v noci, ke svým vlastním věcem, manželce a ke své zahradě - to byla jiná věc.


„Nemůžeme si pomoci,“ řekl první. „Teď nemůžeme dělat, co se nám líbí.“


Takže tam byli, všude, ta armáda, která nikdy neměla šanci bojovat. Vzdali se svých opevnění, které by bránili proti náletům, dělostřelectvu i pěchotě, dokud by nebyli mrtví. Jejich hranice byly posunuty zpět za hory a lesy, které mohly být bráněny, a nyní byla hranice šíleně klikatá skrze otevřené neubránitelné území. Zbývala jim jen třetí obranná linie na severu, úhledná dvojitá řada ocelových cívek s krouceným ostnatým drátem, úhledná černá řada jako křížové šití prořezávající se přes otevřená pole, kde tu a tam byla maskovaná krabička, vypadající jako kupka sena, a v ní protitankové zbraně.


Česká armáda si ale nikdy nemyslela, že bude zatlačena zpět ke třetí linii; armáda byla hrdá, a to bylo dobré. Mobilizace armády stála čtyři miliony dolarů denně a teď šla domů. Postavit velkou českou Maginotovu linii, kopii francouzské obrany postavené podle francouzských objednávek a podle francouzských plánů, stálo čtyři sta milionů dolarů, a nyní byla ztracena i se svým tajemstvím, tajemstvím francouzské Maginotovy linie, které připadlo Němcům.


(Ale nějaký český důstojník mi říkal, že když Němci přišli převzít opevnění, procházel jimi s německým důstojníkem a Němec s úžasem pohlédl na tyto obrany a řekl: „Ztratili bychom tady stovky tisíc mužů a možná bychom je nepřekonali.“)


Za dva roky to stálo obyvatele Československa sedm set padesát milionů dolarů, aby se vyzbrojili; během šesti týdnů, těsně před tím mírem, dobrovolně přispěli do Fondu národní obrany dvaceti miliony dolarů. Nikdy nepočítali náklady, protože byli základnou Francie ve střední Evropě, byli demokracií, a byli připraveni bojovat se svými spojenci za to, čemu věřili. Ale teď to všechno nic neznamenalo, země byla bezmocná a armáda šla domů.


23. září v 16:30 došlo k telefonnímu hovoru z Londýna na české ministerstvo zahraničí oznamující, že se Anglie a Francie shodly, že již nemohou mít dále odpovědnost radit Čechům, aby nemobilizovali. V 18:00 přišla stejná zpráva telefonicky z Paříže. Ve 21:00 proto podle těchto pokynů česká vláda nařídila mobilizaci pro válku. Na toto povolání odpovědělo osm set tisíc mužů. Číšníci v restauracích odložili podnosy a běželi do svých domovů pro vybavení. Telegrafičtí operátoři, taxikáři, řidiči tramvají, zřizovatelé divadel, prodejci novin - všichni lidé, kteří v noci pracovali zanechali svých prací.


Porážka bez bitvy


Lidé se hnali ulicemi. Mobilizace měla trvat šest hodin a zabralo jí to tři. Nebylo žádného prozpěvování, žádné hysterie, žádné válečné horečky. Ale Češi se chystali bránit zemi, kterou získali zpět po třech stech letech; šli bojovat za demokracii, kterou strávili dvacet let jejím trpělivým budováním. Byla to skvělá armáda a věděli to; byli trénovaní a disciplinovaní i odvážní a věděli, za co bojují. Žádné ženy neplakaly; žádné ženy se nesnažily udržet doma své muže; žádné ženy se nebály, když věděly, že města jsou jako zákopy: ve válce dnes není nikde bezpečno, není tu ani žádná zadní stráž. Češi se tedy přesunuli v nákladních autech a vlacích i osobních automobilech, a dokonce i na kolech, aby se přidali ke svým plukům. A když se vraceli, nebylo to jako ústup - protože ústup je divoký a živý, a vše co během ústupu víte je, že někde se armáda zastaví a seskupí. Ale teď už nebylo co držet: země byla předána, aniž by se jich, kdo zeptal.


Nikdy nevystřelili ani ránu; neměli dovoleno zemřít za svou zemi. Byli posláni domů. Byla to porážka bez bitvy. Vojáci nebyli jediní lidé, kteří bezúčelně kráčeli, směrem do vnitrozemí, pryč od hranic. Nebyli to jediní lidé, kteří beznadějně čekali ve vesnicích, kteří nevěděli, kam jít nebo co mají dělat. Na severu jste měli pocit, že se celá země hýbe, ztrácí, prchá. Na cestě jste míjeli vozík venkovských sedláků, na kterém visel modrý smaltovaný kbelík a na matracích ležel pohřební věnec z uvadlých květů. Vedle něj kráčeli čtyři lidé - starý muž se starou ženou a mladší pár. Ženy jedly suchý chléb: v kapsách měly po dvou plátcích. Nemluvili spolu a šli velmi unaveně. Vyšli už před úsvitem a nyní bylo pozdní odpoledne; chtěli dojít co nejdále od hranic, co zmůžou, než se zastaví.


Byli to Češi; chudí lidé, ne ti, jaké byste nazvali nebezpečnými lidmi; ale nové Německo se ukázalo jako zdraví nebezpečné pro všechny Čechy a oni se z něj dostávali ven. Mnohým z jejich přátel bylo vyhrožováno nebo už zmizeli. Nechápali, co se stalo s jejich zemí; ale jejich domov byl ztracen, jejich pole ležely za nimi, práce i bezpečí byly pryč…


Uprchlíky jste vždy poznali podle toho, jak kráčeli, většina z nich měla prázdné ruce; odešli z domu příliš rychle a v příliš velkém strachu. Uprchlíky jste poznali podle jejich ramen, podle toho, jak drželi hlavy a podle únavy. Louny jsou městem poblíž nové hranice: malé kamenné město s několika továrnami, obchody, školami. Venkovští sedláci sem chodívali z bohaté české krajiny nakupovat a prodávat; před tím vším mělo klidný a spořádaný život. V běžných dobách tu bylo na 11 000 lidí a v posledních dnech se tam přesouvalo na 7 000 uprchlíků.


V sokolovně, kde Češi cvičívali gymnastiku, spí uprchlíci. V místnosti jsou kola, na kterých někteří přijeli; čerstvě umyté punčochy a spodní prádlo se suší na převrácených nohách stolů a lavic; v rozích je hromaděna sláma na spaní, někteří lidé mají matrace. V místnosti je až šedesát lidí. Všichni měli dříve domy: byli to lidé, kteří stavěli své domy pevně, aby vydržely navždy, protože v ně věřili.


I jen pohled na jejich tváře je dostatečně výmluvný, ale pokud počkáte začnou mluvit. Čtyřicetiletý muž sedí na stole a v náručí drží svou malou žlutovlasou dceru. Má snědý obličej, který v této místnosti vyvolává hořkost. Byl to mechanik, Sudetský Němec.


„Všechno jsem opustil,“ říká, „moje nářadí, obchod, všechno.“


Dítě se zdá být stále vyděšené a jemně ji drží; pro děti je zvláštní, když jsou v noci vzhůru a v tichosti spěchají přes temné silnice.


„Byli jsme demokraté.“ říká muž. „Podívejte, vždy jsem tu žil; jsem český občan. Ale nemluvím česky a ani dítě česky nemluví; chodila do německé školy, práci jsem dělal vždycky v němčině, moje žena mluví německy. Nemyslím si, že se dá říct, že jsme byli velmi utlačováni.“


Muž v čepici přešel místnost a zeptal se, jestli nevím, zda jim bude dovoleno emigrovat do Kanady. Vyslovují jména těchto vzdálených míst s nadějí, nejsou si jisti, jaká je ta země nebo kde je, ale možná tam pro ně bude bezpečí. Vědí, že Kanada je bezpečnou zemí pro lidi, kteří věří v demokracii.


Shromáždili se kolem dokola v davu a hubený, nemocně vypadající muž se lokty dostal do středu se slzami na tváři. Ale teď už jste na to zvyklí, viděli jste tolik lidí - mužů i žen – plačících za chůze, ne jako lidé, kteří se litují, ale bezmocností a vztekem.


Jsou Francouzi a Angličané šťastní?


„K čemu je dobré, když můžeme jet do Kanady?“ křičí. „Ztratil jsem svou ženu; nemohu najít svou ženu a dvě děti. Co potom udělají - pošlou nás do Kanady a nepošlou ženy? Copak už nikdy znovu neuvidíme naše rodiny?“


"Kde je tvoje žena?" zeptala jsem se.


„Nevím,“ řekl, "v Německu. Když jsme poprvé překročili hranici sahající sem, poslali nás všechny zpět. Zpět do Německa, abyste rozuměli. Bojoval jsem s českými četníky proti Henleinovcům, když začínali terorizovat naše město. Ale byl jsem poslán zpět. Bylo nás 1 200 a když se vlak dostal do Chomutova, přišli Henleinovci a všechny nás odvezli, zajali. Lhal jsem a řekl, že můj domov je v Duchcově, a nastoupili jsme do dalšího vlaku. Pak jsem v Duchcově unikl. Vrátil jsem se sem sám pěšky - přesvědčila mě moje žena. Viděli jsme, co Henleinovci dělají lidem, kteří byli proti nim. Ale o své ženě nic nevím. A kdo pro nás najde naše rodiny?“ Jeho hlas se zvyšoval.


Vrchní zdravotní sestra Červeného kříže stála s ustaranou tváří stranou od všech. Stále říkala: „Je to horší než nemoc; je to horší než smrt; ubozí lidé.“


U okna byla žena. Nemluvila. „Zeptejte se jí," říkali ostatní, „zeptejte se jí, co se jí stalo." Viděla jsem, že pláče. Ale když se otočila, aby promluvila, její tvář byla plná hněvu. „Podívejte,“ řekla, „Henleinovská policie chodí po ulici; vlastní ulici, vesnici i zemi. A tak když jsem šla po chodníku. Jeden ke mně takto přišel,“ a natáhla svoji paži, "a praštil mě do obličeje a řekl, že jsem špinavá Češka, a oni by Čechy, všechny Čechy, chtěli udělat takto malé," její ruka sahala k zemi, "v koncentračních táborech. Už jsem to viděla předtím a bála jsem se o své dítě. Přišla jsem sem s ní, pěšky, neměli jsme nic než šaty, ve kterých jsme přišly a ona je tamhle. Moje dcera nemá žádný domov, žádnou školu, žádnou zemi. Jsou teď Francouzi a Angličané šťastní?"


V Kladně, malém, bezútěšném městě na půli cesty mezi Prahou a novou hranicí, byli uprchlíci všude, kdekoli bylo místo. Ubytovali několik stovek uprchlíků ve starém domově důchodců. Uprchlíci se potulovali mezi starými ženami s šátky na hlavách a starými muži kouřícími dýmky, ztraceni a zmateni. Starým lidem to už bylo jedno; tento domov byl jejich bezpečím před šíleným, nejistým světem. Uprchlíci však spali na slámě v čistém, jasném suterénu a obávali se zítřka.


„Nemohou nás poslat zpět do Německa,“ řekl šedovlasý Čech. „Nemohu jít. Můj syn byl vojákem české armády. Po demobilizaci šel domů se třemi kamarády. Nevěděl, že jsem utekl. Vešel do domu, aby mě viděl a vzal si oblečení, a zatkli ho. Utekl jen jeden ze tří. Řekl mi to. Nikdo není v bezpečí," řekl „nikdo, z nás; nemohou mě poslat zpět."


Uprchlíci z Německem okupovaného území byli také v německé škole v Kladně (zdá se, že v těchto převážně českých městech byly dokonce i německé školy), Češi a Němci se vzájemně mísili, těsně spoutaní katastrofou, s poskytováním stravy od českých žen a nikdo se nestaral o jejich národnost nebo politiku.


Viděla jsem, jak uprchlíci žijí v Americe, když Mississippi stoupá a vyhání je z jejich domovů. I tito lidé také prchali před něčím, co nezpůsobili, a byli v tom stejně nevinně jako lidé, kteří unikali před nebezpečím stoupající řeky. Byly tam dvě maličké blonďaté děti, příliš malé na to, aby mluvily, které se potloukaly po tlustých nohách a všem se stavěly do cesty a všichni je milovali. Říkali jim Jeníček a Mařenka, protože jejich jména se při přepravě ztratila. Přišly sem se svojí slepou babičkou, která nyní byla v nemocnici se zápalem plic; nikdo nevěděl, kde jsou jejich rodiče. Byl tam vysoký zelenooký chlapec, který udržoval své boty úhledně lesklé, který si nějak dokázal udržet své ruce i obličej umytý a svoji košili čistou. (Spaním na slámě, samozřejmě, umýváním, když a jak jen mohl, čekáním v řadě na svou každodenní polévku.)


Jeho zelené oči byly smutné a byl velmi osamělý. Jeho matka byla nemocná a musela zůstat na německém území; jeho otec byl v Praze.


„Čím je tvůj otec?“ Řekla jsem, ve smyslu, čím se živí.


„Liberál,“ řekl chlapec, jako by řekl: „Muž určený k likvidaci.“


Chlapec tam žil a čekal. Byl studentem chemie. Škola byla v tomto městě; musí se někdy znovu otevřít. Řekl s rychlým zábleskem tvrdohlavosti a stál tam sám proti světu, který byl vzhůru nohama, šílený a krutý. „Budu spát na seně a budu jíst polévku a budu špinavý a bez své rodiny a bez svých přátel. Ale dokončím studia. Budu se učit.“


Hitler, síla temnoty


A v Postoloprtech jsem se podívala na hranici. Nevěřili byste tomu: nedávalo to žádný smysl. Přes otevřenou silnici se táhl ostnatý drát a na jedné straně bylo Československo a na druhé straně to, co se najednou stalo Německem. Na jedné straně ostnatého drátu stál dav Čechů a zíral; byli jako lidé, kteří pochybovali, že se jim to nezdá. Na druhé straně plotu se jeden mladý německý voják opíral o svoji pušku. Všechny ty oči jej velmi zostuzovaly; snažil se vypadat sebevědomě a vypadal jen trapně a neklidně, přešlápl z jedné nohy na druhou. Češi tam tedy stáli a hleděli do té krajiny, která byla jejich a nyní již nebyla jejich zemí, krajinou, která se pro ně najednou naplnila temnotou a terorem proti nim.


Nebylo pro ně snadné to pochopit. Věděli, že na bývalé československé půdě, kde koncentrační tábor nikdy nemohl existovat, již byly čtyři nové koncentrační tábory: dva poblíž Karlových Varů, jeden v Chebu, další u Lokte. A že lidé jako oni už byli v těchto táborech. Věděli, že se Henleinovci potulovali po svém novém území, opilí mocí a s podivuhodnou brutalitou, které mohou lidé podlehnout, ale kterou Češi stejně nechápou. Věděli, že české ženy byly nuceny čistit vesnické radnice a kasárna na rukou a kolenou, šikanovány a uráženy Henleinovskými ženami (ale jak se to mohlo stát, mysleli si, že ženy jsou tak odlišné?).


Vědí, že Češi byli nuceni klečet před sochou Masaryka, a hanobit sochu muže, kterého měli nejraději, a přísahat věrnost vetřeleckému dobyvateli. Znali (se studem, znechucením a strachem) všechny ty ubožácké případy bití, zneužívání a mučení, ke kterým docházelo. Věděli, že lidé, kteří věřili tomu stejnému, čemu oni, byli na druhé straně toho ostnatého drátu v zoufalém nebezpečí.


A stáli jako v mrákotách a bylo to nějak strašlivě děsivé. Protože krajina za plotem byla stejně zelená, taková klidná česká krajina. Pole byla stejně úhledná, vesnice byly stejně klidné, praktické a šedé. Ale tam se dělo něco, co je děsilo, a vy jste cítili, že už nikdo není v bezpečí. Jeden pramen ostnatého drátu nemůže udržet celý systém způsobu života. Na jedné straně plotu byl život, který znali a kterému věřili: svoboda, spravedlnost, pravda a právo každého člověka říkat, co si myslí. Ale na jak dlouho, mysleli si, na jak dlouho? Hitler pro tyto lidi není člověkem. Pro nacisty může být bohem, ale pro Čechy je silou temnoty a nezbývají jim už žádné zbraně, aby s ním bojovali.


„Němečtí vojáci byli velmi korektní,“ řekla mi žena, která tam stála u ostnatého drátu mezi námi a tmavovlasým mladým Němcem a jeho puškou.


„Henleinovci a gestapo páchaly všechny ty ukrutnosti, ale vojáci jim nepomáhali.“


"Ne?" Řekla jsem.


„Ne,“ řekla. „Samozřejmě nepomáhají našim lidem, ale alespoň na ně neútočili.“


„To je dobře,“ odpověděla jsem.


Ale srdce to tíží a mozek odmítá tyto věci přijmout. Den předtím v Praze vynesli z hotelu na nosítkách mladou dívku; zabila se ve svém pokoji poté, co byl její manžel zatčen na německém území. Redaktor novin a jeho manželka, kteří vedli německé liberální noviny, spolykali Veronal, ale neudělali to správně a jejich umírání trvalo tři dny. Muž, kterého jsem znala, za mnou v Praze přišel v hotelové hale a řekl, šeptaje, jako by se bál být slyšen: „Vzal jsem na večeři dívku; znal jsem jejího otce - byl právníkem ve druhé zóně."


Druhá zóna, pomyslela jsem si, jaký to způsob, jak pojmenovat kousek země: ta druhá zóna, kde je invaze. „Ale on se nedostal ven, než přišli Němci, a ona řekla, že se mohla zbláznit, ale že dnes večer ji něco udělalo moc šťastnou, tak moc ji něco udělalo šťastnou.“


„Její otec je tedy v pořádku?“


„Ne,“ řekl můj přítel. „Ale že v kabelce má osm tablet jedu, které si koupila, a říká, že ji nikdo nikdy nedostane do koncentračního tábora.“


„Poslouchej," řekla jsem, „už jsem toho slyšela dost, už mi víc neříkej. Mohu ti sdělit jména židovských lékařů a sociálně demokratických právníků, kteří spáchali sebevraždu na sudetském území; mohu ti vyprávět příběhy o bití, cejchování a popravách se jmény a adresami, které jsou s tím spojeny. Vím o prostých lidech, kteří neměli peníze ani informace o možnosti použití jedu, a tak se vrhli pod vlaky, které je měly odvézt zpět do Sudet. Viděla jsem staříka s vyraženými předními zuby a s jeho žebry téměř vyhřezávajícími skrze otevřenou ránu na jeho boku a s pažemi černými a oteklými od bití, a já už nesnesu slyšet cokoli dalšího, rozumíš? – Ani na chvíli cokoli dalšího.“


Takže stála jsem tam na té hranici se ženou a dívaly jsme se přes ostnatý drát do té nové země.


Něco nového v Praze


Praha je krásné město. Znáte Prahu? Hradčany na kopci, kde žil Beneš, zářily do noci a věže katedrály se vedle nich tyčily jako kopí do nebe. Mosty svítily přes řeku a parlament i velká bílá opera prosvěcovaly ze tmy. (Ale město už takto dál nesvítí, protože hlavní pražská elektrárna je nyní na německém území.) Ve starém městě jste viděli velké barokní budovy objímající protější kopec, úzké uličky s arkádami, květinový trh, dlážděná náměstíčka s měšťanskými domy a klidem kolem nich.


Lidé byli v Praze velmi šťastní a nenucení, nikdy hluční, protože Češi jsou poklidní lidé, nikdy elegantní nebo oslniví, protože se oblékají praktickým a udržovatelným způsobem, ale dobře živení a rozvážní, zaměstnaní a doma. V šedém brzkém ránu jste sledovali lidi, jak jdou pracovat do nového města. Nebylo to tak, jak jste si to pamatovali. Ve městě se nic nezměnilo: automaty byly stejné; obchod s obuví Baťa stál tam, kde vždy byl; bylo vystaveno stejné hezké kožené zboží; v oknech pózovaly stejné figuríny na oblečení, zahalené v hromadách třpytivých látek, tak jako vždy. Ale lidé vypadali jinak. V Praze bylo něco nového: strach.


Báli se mluvit v restauracích, protože kdo věděl, jaký člověk poslouchá u vedlejšího stolu? Jejich pošta i jejich noviny byly cenzurovány. Nemohli si vybírat peníze z banky; nemohli bez povolení opustit zemi. Zahraniční konzuláty byly přeplněné lidmi, kteří prosili o víza. Jako s cizincem se s vámi všichni, s nimiž jste se setkali, bavili o odchodu – může si člověk najít práci v Americe?


Milovali svoji zemi a pracovali na tom, aby byla v pořádku. Ale teď doufali, že se dostanou ven, než jejich země přestane být republikou, dokonce i jménem. Již začaly protižidovské demonstrace, ten starý ošklivý příběh rozbitých oken a vykřikovaných idiotských hesel; městem se už line šeptanda, proti Benešovi, proti demokracii.


Liberální a levicové strany jsou postaveny mimo zákon; některé noviny se přestávají tisknout; politici a osobnosti veřejného života, jejichž víra v demokracii byla silná, již odlétají. Všechno to přichází, jak to muselo přijít. Dokonce i taxikář se zármutkem říkal: „Demokracie je mrtvá. Budeme zde mít také diktaturu.“ Československo již není samostatným státem. Lidé se bojí.


Poznamenaní muži a ženy


Začali jste vyčíslovat katastrofu. Vojenská obrana byla pryč a země byla nyní naprosto bezmocná. Armáda byla demobilizována a bez vojenské obrany nemohla být nikdy znovu použita. Více než milion Čechů, kteří v září žili ve své zemi a byli občany republiky, se nyní staly, nikoli vlastní volbou, občany Německa, Polska nebo Maďarska.


Nebyl způsob, jak zjistit, kolik je uprchlíků, ale statisíce sudetských Němců nikdy nepatřilo k Henleinovské straně a nyní byli buď v koncentračních táborech, nebo prchali do krátké nejisté bezpečnosti zbývajícího Československa. Češi z anektovaných území, se také odstěhovávali a v noci překračovali hranice; nikdo neví, kolik jich přišlo nebo kolik si ještě najde cestu zpět do vlasti.


Existuje na 10 000 rakouských a německých vyhnanců, kteří byli v Československu v bezpečí. Všichni jsou to nějak poznamenaní muži a ženy a většina z nich uprchla z vězení nebo z koncentračních táborů. Československo však nemůže tyto lidi chránit. Ani Beneš nebyl v bezpečí. A kromě toho tento malý zmrzačený stát nemůže ani dočasně ubytovat, poskytovat stravu a oblékat statisíce uprchlíků. Ekonomika Československa je stejně rozbitá jako jeho vojenská obrana.


Výše postavený představitel vlády neodpovídal své roli: byl střední výšky, štíhlý, elegantní, velmi přesný a plachý. Přijal mě v zasedací místnosti, která byla vybavena obrovským mahagonovým nábytkem a stěny byly pokryty mapami. Nové mapy, na kterých byly nakresleny neuvěřitelně nepravidelné čáry pastelkami: ukázal mi hranici se zvláštním úsměvem a bez komentáře.


Potom začal mluvit běžným, věcným hlasem. Mluvil skoro jako profesor a ukazoval své body na mapě. V Československu mluvili lidé jen dvěma způsoby, a toto byl ten druhý způsob. Když mluvili, všichni mluvili se strašnou a nucenou kontrolou; ale později, jak příběh pokračoval, ovládání opadlo a lidé - tito vážní, tišší, těžkopádně srozumitelní lidé – se zajíkali, když mluvili se vztekem a bezmocností. Nebo mluvili chladně, říkali fakta a snažili se udržet své hlasy a mysl bezcitné.


Jeho ruka se pohybovala po mapě a jeho hlas pokračoval: „bylo ztraceno 40 procent metalurgického průmyslu, 60 procent černého uhlí, 63 procent textilního průmyslu, 100 procent porcelánového průmyslu, 57 procent sklářského průmyslu, 30 procent cukrovarnického průmyslu, 40 procent chemického průmyslu, 63 procent papírenského průmyslu… Veškerá práce je pryč, dvacet let trpělivosti a úsilí přišlo vniveč.“


"Co budete dělat?" zeptala jsem se.


"Začneme znovu."


"Jak?"


„Nějak,“ řekl unaveně a hrdě.


"Nějak."


Železniční tratě byly na mapě červené a vy jste viděli, jak fungovaly, jako byste sledovali film, jako byste viděli vlaky táhnoucí nákladní vagony rovnými poli a borovými lesy. Nyní byly přerušeny dvě železniční tratě, které spojovaly severní a jižní Československo: obě vedly novým Německem. Pro jistotu jste se na to znovu podívali a najednou jste si uvědomili, že neexistuje žádné spojení. Bylo to, jako by v Chicagu byla přerušena železnice z New Yorku do San Franciska.


Ukázal mi Moravskou Ostravu, velké město ze železa a oceli, pošetile uvízlé na straně Československa, zcela obklopené novým Německem a novým Polskem.


„Železo pochází ze slovenských dolů,“ řekl a prstem ukazoval ovál na jihu, ve středu země. „Ale jak vidíte, železnice je přerušená. Železná ruda musí být vyměněna pětkrát do pěti různých vlaků, než se dostane z dolů do hutí v Moravské Ostravě.“


Pokračovalo to dál a dál, od milionářského výrobce k ekonomovi, k vedoucímu farmy, k exportérovi, agentu reklamy, až dolů k prostým lidem, kteří jen mají svůj vlastní malý koutek světa, svá prasátka, len nebo chmel, svůj vlastní malý obchod s obuví nebo papírnictvím.


Milion hektarů dřevařské půdy byl pryč; půda pro chmel, len, ovoce, vinice, tabák byla postoupena Německu. Takže jste to viděli, ne jako statistiky, ne jako ztracené železnice, doly nebo továrny, ale z hlediska lidského života. Viděli jste to jako nezaměstnanost a klesající životní úroveň a jako pracovní tábory, snížené mzdy, strádání a bezdomovectví. Věděli jste, že byla zničena nejen demokratická vojenská moc, ale viděli jste, že byl zničen prosperující a úspěšný obchodní rival. Byla to velmi důkladná práce.


Vzpomínám si na jednoho chlapce, který seděl s přáteli v pražské restauraci; skláněli se nad mapou a zjišťovali ztráty s tužkou a papírem. Byl to chlapec, který by normálně hrál fotbal a toužil po motorce. A najednou vstal od stolu s bílou tváří a rozzuřenýma očima a vykřikl, aby to všichni slyšeli: „Kdybychom bojovali sami a byli bychom poraženi, nemohlo by to být horší.“


Hranice přinášející zruinování


Německá hranice je nyní tři míle od plzeňských továren Škody. Pro českou armádu už nikdy výzbroj nevyrobí. Škoda přepravuje uhlí ze zbývajících dolů nákladními automobily, protože došlo k odříznutí železnice mezi městy Plzeň a Klatovy. Dělníci, kteří žili v Klatovech, jakéhosi předměstí Plzně, kde měli malé domky a zahrady, dojížděli do Plzně, dvouhodinovou cestou. Nyní tato cesta zabere deset hodin, protože se musí udělat široký půlkruh, aby se vyhnuli novému Německu, a proto se pracovníci musí přestěhovat do Plzně nebo ztratí práci.


Před továrnou se dva muži opírali o svá kola. Jeden z nich se upravoval a měl na sobě jasně modrou košili bez límečku, kterou držel na svém místě lesklý mosazný knoflík. Druhý byl umaštěný a tmavovlasý. Zdálo se, že při odchodu nespěchají. Šli domů do Německa. Týden předtím žili v Československu a byli Češi a nyní žili v Německu a museli získat vytištěné pracovní povolení od německých vojenských úřadů k přechodu do Plzně. Když nasedli na svoje jízdní kola, sjížděli po jemné betonové cestě kolem mostu, na své cestě domů, tak jako vždy, ale když začali šlapat do kopce, zastavili je dva němečtí vojáci v ocelových helmách, kteří se ptali na jejich dokumenty.

Najednou tam na silnici, jejich země skončila. Tam, kde žili, to bylo vždy české. Mluvili spolu a předák mi to překládal. Pracovník v modré košili říkal: „Včera jsem se snažil dostat přes přechod se svou ženu a malou holčičku, ale nemám to dovoleno.“


"Proč?" Řekla jsem.


„Nevím,“ řekl. „Nejsme Němci, ale nedovolí nám s sebou nic odnést, a když se pokusíme odejít, a to i když tam necháme i matrace, hrnce, pánve, ložní prádlo, naše zimní kabáty a všechno tam zanecháme, tak nás nenechají odejít. Nejsme ani politicky aktivní. Ale jsme Češi.“


Neumytý dělník, který vypadal velmi unaveně, říkal, že se s tím těžko vyrovnává. Vyprávěl, že znal starého venkovského sedláka jménem Janošek, který měl tři syny. Tito synové uprchli do Československa před touto německou invazí. Ale nejstarší syn byl otcovým dědicem a starý muž potřeboval pomáhat na farmě. Nejstaršímu synovi byla zaručena bezpečnost, pokud by se vrátil, a tak se vrátil. Byl zatčen, když vešel do dveří domu svého otce a byl odvezen pryč. Od té doby jej neviděli; nevěděli, kam odešel, a báli se zeptat.


„Ten stařec je blázen,“ řekl tmavovlasý dělník. „A nemůže tu práci dělat sám.“


„Vidíš, jak to je.“ Předák zametal a rukama gestikuloval.


„Naše hranice. Šílenost, že? Nemá to nic společného s rasami nebo menšinami, se všemi těmi věcmi. Ale není to šílené? Země je ořezána tak, aby byla zničena. A už existuje obchodní dohoda s Jugoslávií. Musí prodávat všechno, co mají, do Německa a bez německého povolení si nemohou ani nakupovat zboží, které není z Německa. U nich invaze není, ale jsou také otroky. Existuje nabídka Litvě o patnáctiletém neútočení výměnou za jinou z takovýchto obchodních dohod. Dohod!“ Řekl zuřivě. „Vidíš, jak to teď je? Od Baltského až po Černé moře nás všechny bude řídit, penězi, obchodem, s tím, s čím lidé žijí a umírají. Všichni budeme muset být hodní a poslušní nebo budeme hladovět.“


Toho rána odjel Edvard Beneš z Hradčan naposledy. Postavil se v otevřeném autě s manželkou vedle sebe a auto pomalu projelo velkými kamennými nádvořími s vykovanými bránami. Pražané se přišli rozloučit. Stáli podél chodníku a čekali na tohoto muže, který byl symbolem jejich státu a jejich svobody. Když míjel kolem, sklonili své hlavy, jak to dělají lidé pro mrtvé. Dav plakal.


Madam Benešová držela hlavu vysoko a dívala se na lidi, ale její tvář byla poznamenána slzami. Prezident stál v autě a zdravil své lidi, kteří nemluvili, nemávali, ani netleskali; přišli se rozloučit a plakali pro něj a pro to všechno, co bylo ztraceno. Pod nimi leželo město v podzimní mlze, šedé a stříbrné s tmavě jemnými věžemi kostelů stoupajících k šedé obloze. Auto pomalu odjíždělo směrem na venkov.


Edvard Beneš jel do Lán k Masarykově hrobce. Projížděl štíhlými borovicovými lesy kolem pečlivě obdělávaných polí. Poslední obranná linie, černé ocelové cívky s ostnatým drátem, byly odtlačeny, aby byla silnice volná, ale ostnatý drát se táhne přes kopce, dokud se proti obloze neztratí. Projel náměstíčkem na hřbitov na kopci. Je to jen takový venkovský hřbitov jako jiné v Československu. Je na něm náhrobek se dvěma holubicemi, náhrobek s urnou. Na všech náhrobcích jsou obrázky mrtvých, jak je v této zemi zvykem. Jsou zde pochováni místní venkovští sedláci a majitelé krámků.


Zrazený národ - marně


A v rohu hřbitova je hrob Masaryka. O Češích byste se dověděli vše z Masarykova hrobu. Nízký dřevěný plot jej ohraničuje od ostatních. Je na něm široká zelená hromádka trávy. A v čele toho stojí obyčejný krátký žulový blok s lucernou do deště. Svíčka v ní stále hoří a prostí lidé přicházejí a pokládají na hrob kytice květů, které berou ze svých vlastních zahrad, svázané provázkem – projasňující, nevinné kytice květin pro zakladatele jejich státu. Na tomto hrobě není žádné jméno, žádná značka, žádné ušlechtilé dílo. Je tu tráva a lucerna, která vždy hoří, a květiny venkovských sedláků, kteří milovali Masaryka.


Edvard Beneš poklekl k tomuto hrobu a pomodlil se za svůj lid. Byla to poslední věc, kterou udělal, než odešel do exilu. Klečel tam a věděl jistě to, co teď vědí jeho lidé: že toto není mír, není v něm bezpečnost, spravedlnost a stálost.


Češi se domnívají, že byli nejen zrazeni, ale že byli zrazeni marně. Možná Beneš cítil, že toho bylo ztraceno více než svoboda jeho lidu nebo život jeho státu. Zde byl pohřben zakladatel demokracie v Československu: snad se truchlící Beneš modlil za demokracii celé Evropy.



Zdroj: https://www.unz.com/print/Colliers-1938dec10-00012/

18 zobrazení0 komentářů