Lubor Zink: Sametová revoluce byla zhroucením zkorumpovaného režimu zkamenělých stalinistů

Aktualizováno: 5. 7. 2021

Výňatek ze článku "Havel's Universe Falls to Pieces" z 15.6.1992, publikovaným v The Toronto Sun, který patří mezi cca 6 500 sloupků, úvodníků, článků a esejí které v angličtině novinář Lubor Zink v letech 1958-1992 napsal.

PRAHA — V orbitu sovětských satelitů jsme si na historické zázraky navykli natolik, že každý neočekávaný zádrhel nás ohromuje. Právě jsem se stal svědkem — s výjimkou krvavé šlamastyky rozpadávající se Jugoslávie — jednoho z nejsilnějších a nejméně očekávaných šoků v době po osvobození.


Sotva týden po druhých všeobecných volbách po obdivované „sametové revoluci" roku 1989, kdy se zhroutil zkorumpovaný režim zkamenělých stalinistů v Praze, si Češi, vždy tak racionální a vzorní, uvědomují, že se sami umatovali.


Pluralismus za každou cenu — jak byla ve volbách 1990 popisována ona spousta politických stran, hnutí, klubů a skupin — byl možná nevyhnutelnou a zdravou reakcí na desetiletí marxismu. Avšak mátl voliče, brzdil práci prvního ústavodárného parlamentu a nakonec se stal neudržitelným.


V druhých volbách proto bylo nezbytné počet „stran" drasticky snížit.


Voliči přitom také dali volný průchod frustraci ze zhoršující se ekonomiky, a to tím, že se odvrátili od držitelů moci, které předtím tak nadšeně zvolili.


Výsledek byl dvojí: Drastické snížení počtu politických stran a hnutí na sedm nebo osm a jejich současná ostrá polarizace v tak zvanou pravici a levici.


Tato zjednodušení a polarizace téměř vyloučily „politický střed", který vedl přechod z komunismu do demokracie, střed původně známý jako Občanské fórum, rozháraný konglomerát „disidentů" Charty '77 — hnutí, ve kterém hrál pronásledovaný dramatik Václav Havel hlavní roli — s bývalými komunisty, kteří vedli sametovou revoluci a od té doby byli pilířem Havlova režimu.


Po nějakou dobu se Občanské fórum zdálo být tak pevně u moci, že jeho znovuzvolení se pokládalo za samozřejmé. Občanské fórum si pouze změnilo jméno na Občanské hnutí, ale neudělalo nic pro změnu svého programu.


Jiří Dienstbier, nádherně sebevědomá postava Občanského hnutí, byl omráčen tím, že voliči nedali hnutí ani minimálních 5 % hlasů nutných pro reprezentaci v parlamentu a v legislativách obou republik…


…Problémem je práceschopnost nové federální vlády, protože politická polarizace šla opačnými směry: „doprava" v českých zemích a „doleva" na Slovensku.


Navíc odklon doleva na ekonomicky slabším Slovensku je spojen s emocionálními výbuchy kmenového nacionalismu. Václav Klaus, kterého Havel musel podle volebních výsledků požádat o ustavení nové vlády, má tedy nesnadný úkol: vyjednat podmínky koexistence s Vladimírem Mečiarem, vůdcem slovenských levicových separatistů.


Jedinou alternativou nezávislého slovenského státu, o které je Mečiar snad ochoten uvažovat, je něco, co on nazývá „unií ekonomie a obrany", jejíž mlhavý nástin se podobá stejně mlhavé „závislé nezávislosti" quebeckých separatistů.


I kdyby na této základně došlo k nějaké dohodě, Mečiar a jeho partneři ve federálním parlamentu by mohli kdykoliv vetovat každý zákon, který by považovali za nepříznivý čistě slovenským zájmům.


Skoro patetické manévrování českých politiků ve snaze zamezit téměř za každou cenu rozdělení Československa nápadně připomíná usilovné ottawské snahy…



Zdroj:

Čelovský, B. – Kopiník svobody: Život a dílo nevšedního novináře, nakladatelství Tilia, 2001

8 zobrazení0 komentářů