Železný zákon oligarchie říká, že ve všech organizacích (politické strany nebo odborové svazy) působí mechanismy a tendence, které nutně vedou ke vzniku oligarchie jako mocenské struktury, protože vládnoucí jedinci se dříve nebo později začnou více zajímat o uchování své nabyté moci než o původní cíle skupiny.
Také v ČR určité politické strany a odborové svazy (nehledě na jejich personální propojování) dříve prosadily určitá zákonná opatření, která jim zajistily určité výhodné postavení, kterého se nechtějí vzdát, ale o nichž se začíná stále častěji hovořit, že by prospěly jak odborářům, tak ostatním pracujícím, kdyby byly spíše (nezákonnou) doporučenou normou.
Výstižně tuto problematiku popsala americká filozofka Ayn Rand, jejíž názory na svobodu jednotlivce a roli státní správy vystihují následující 3 citáty:
- Když říkám "kapitalismus", myslím tím úplný, čistý, nekontrolovaný, neregulovaný laissez-faire kapitalismus s oddělením státu a ekonomiky, stejným způsobem a ze stejných důvodů, jako oddělení státu a církve.
- Prosazování anarchie, jako politického konceptu, je jako naivní stavění abstraktního vzdušného zámku. Společnost bez organizované vlády by byla vydána na milost a nemilost prvnímu zločinci, který by šel kolem a chtěl by ji uvrhnout do chaotického světa gangsterských střetů. Ale možnost vyskytnutí se lidské nemorálnosti není jediná námitka k anarchii. I společnost, jejíž každý člen by byl plně racionální a bezchybně morální, nemůže fungovat ve stavu anarchie, je potřeba objektivních zákonů a soudce pro řešení neshod mezi lidmi, což vyžaduje vytvoření vlády.
- Neexistuje nic jako "veřejnost", veřejnost je pouze skupina individuálních lidí, jakékoliv požadované nebo naznačované střety s "veřejným zájmem" proti „zájmům soukromým“ znamená, že zájmy „některých lidí“ se obětovaly pro zájmy a přání „lidí jiných“. V Lexikonu Ayn Rand (citáty, výroky a úryvky textů z knih) lze na téma odbory nalézt:
Uměle vysoké platy vnucené ekonomice povinným odborářstvím uvaluje ekonomické těžkosti na další skupiny pracovníků, především na ty, kteří v odborech nejsou a na nekvalifikovanou pracovní sílu, která tak byla postupně vytlačena z pracovního trhu. Dnešní rozšířená nezaměstnanost je výsledkem výsad a opatření prosazených organizovanou zaměstnaneckou pracovní sílou, jako jsou zákony o minimální mzdě. Po celá léta, odbory podporovaly tato opatření, včetně různých sociálních výhod v zákonodárství, zřejmě v přesvědčení, že se náklady zaplatí z daní uvalených na bohaté. Růst inflace ale ukázal, že hlavní obětí vládních výdajů a zdanění je především střední třída. Organizovaná zaměstnanecká pracovní síla je součástí této střední třídy – a tak současná hodnota dříve prosazených „sociálních výhod“ zaměstnaneckou pracovní silou je nyní nulová.
Organizovaná zaměstnanecká pracovní síla je mnohem více citlivá na nebezpečí ze strany vládní moci a mnohem více si uvědomuje ideologické problémy. Jejich mluvčí bojují proti vládě za vhodných, morálně odůvodněných okolností vždy, když vidí, ohrožení svých práv. Zájem organizované zaměstnanecké pracovní síly se probudí jen v případě ochrany svých práv. Přesto, kdokoli hájí svá vlastní práva, hájí práva všech. Ale organizovaná zaměstnanecká pracovní síla sleduje protichůdné politiky, což by nemělo trvat dlouho. V mnoha případech, zejména v podpoře legislativy sociálního státu, dochází k porušování pracovních práv ostatních lidí a způsobuje růst vládní moci. Dnes je tak organizovaná zaměstnanecká pracovní síla první na řadě, stát se příští hlavní obětí rostoucího etatismu.
Byli to podnikatelé, ne zaměstnanecká pracovní síla, kdo inicioval politiku vládní intervence do ekonomiky (už v 19. století) – a podnikatelé se stali její první obětí. Zaměstnanecká pracovní síla poté přijala stejnou politiku a čeká ji i stejný osud. Kdo si hraje s ohněm, spálí se.