Edvard Beneš: Kritika stranictví

Aktualizováno: 27. 3. 2020

Edvarda Beneše politické strany uspokojovaly pouze tehdy, když byly naprosto věcné, zcela střízlivé, analytické a bez zbytečných emocí.

Mezi jeho citáty na toto téma patří:


- „S demokratického hlediska je třeba považovati politiku jednak za skutečnou vědu a za speciální vědeckou činnost, jednak za zvláštní druh umění, speciální uměleckou činnost. Ze všech lidských činností je politika činností nejvyššího sociálního významu, ať hodnotící měřítko je duchovní, mravní či toliko praktické. Politika má být vědou a uměním, spočívajícím vždy na určité filosofii a morálce, na určitém filosofickém a mravním pojetí celého života individuálního i společenského.“ [1]


- „Jest tudíž charakteristickým znakem každé strany soupeření, boj. Znak ten od pojmu strannictví nedá se vůbec odmyslit a odloučit. Strannictví jakéhokoli druhu zahrnuje v sobě vždy pojem boje o vzrůst stranníků, pojem soupeření se stranou jinou. (…) Děje se to tak v mnohých a mnohých davech, nejčastěji menších. Jinde zase soupeření to je divoké, ostré a násilné. Je to pak skutečný strannický boj. Takový je na př. ve stranách politických. (…) Znak soupeření a boje jest tudíž nerozlučný s pojmem strannictví. Je to tudíž nepochopení podstaty věci, když někteří spisovatelé žádají odstranění principu boje z politického strannictví. Odstranit boj ve stranách znamená odstranit strany samy.“ [2]


- „Také pro společenský život vůbec má strannický boj nesmírnou důležitost. Poněvadž veškeren život strany právě strannickým bojem se vyčerpává, jeví se všude, kam ve společenském životě strana zasahuje, následky tohoto boje. Proto také veškeren život moderních demokracií jeví se jen v perspektivě strannických bojů politických. Ze soupeření stran pochází také všecky vady strannictví a hlavní nesnáze demokracie.“ [3]


- „Strana je tedy ryzím, charakteristickým znakem svobody přesvědčení, svobody diskuse. Strana vzniká jen při možnosti diskuse a projevení odchylného zájmu a názoru.“ [4]


- „To však znamená, že ve všech stranách malá část organisovaných rozhoduje nejen o činnosti strany a tedy o osudu stranníků ve straně neorganisovaných, ale nepřímo rozhoduje v politice i o té ohromné řadě nestranníků vůbec, takže nositelem dnešní demokracie je konec konců vždy poměrně velmi malá řada lidí. Tak se demokracie blíží v tomto smyslu oligarchii.“ [5]


- „Nemáme politické kultury. Je žalno a stydno vážnému člověku při pohledu na náš veřejný život, při pohledu na to rozdrásané, zpustošené, nekulturní, mrzkými vášněmi a špinavými malichernými zájmečky ovládané naše prostředí. Bývají nářky na naši literaturu, umění, vědu – ale v jakém poměru nalézá se k nim náš veřejný politický život! (…) Máme silné osobnosti a zástupce té naší kultury vědecké, literární a umělecké – kolik měli jsme politiků, již by se mohli stavěti po bok oněm nositelům naší kultury v jiných oborech, kde jsou tyto osobnosti zvláště dnes? A zejména: možno říci, že máme aspoň částečně kulturní obecenstvo ve všech těch oborech ostatních – kde však máme v masách nějaké ponětí o politické kultuře?“ [6]


- „V politice a veřejném životě může býti vedení a ovládání dvojí: hmotné a mravní. Hmotné ovládání je vymezeno hořejší zásadou jasně: má-li se v demokracii každý živiti prací svých rukou, je tím řečeno, že i politické vedení (t. j. když někdo je postaven na rozhodující místo) znamená práci jako každou jinou a že to není obohacování se, vydírání peněz, zneužívání ovládaných k svým prospěchům; je to jedním slovem poctivost“. [7]


- „Pravý demokrat má před sebou jen své ideály, své veliké cíle, své mohutné poslání; a nezná ješitnosti, nevzhlíží se na své velikosti, nezná honby za popularitou, neboť to všecko je proň příliš nízké a ubohé právě tak, jako je to ubohé v očích opravdového tvůrčího umělce. Jeho velikost je v jeho činnosti, s níž život jeho splynul úplně.“ [8]


- „Jak daleko jsme od ideálů pravé demokracie! Materiální vedení znamená tu pak veřejně zneužívati svého postavení k nejcyničtějšímu znásilňování a bohatnutí, nebo aspoň pohodlně žíti ze své strany, mravní vedení znamená rozpoutati nejnižší sobecké vášně slavomamem opojených jednotlivců a dovedně užívati mas k osobním cílům.“ [9]


- „V demokracii není sporu mezi politikou a mravností, demokracie nezná a nemůže znát zásady, že špatný čin, podvod a lež se dají ospravedlnit vlastenectvím a tak zv. zájmy národa.“ [10]


- „Politické strany v praksi jsou soubory, v nichž se vytvoří vždy dva prvky: vůdčí menšina, jež je aktivní a jež vládne, a vedená většina, která tvoří masy strany. Celá strana má pracovati ve prospěch zájmů obou částí, ale menšina má vždy z celé té práce prospěch větší; žije pravidelně nejen z prospěchů, jichž strana jako celek získá, ale nad to ještě přímo z finanční a mravní síly strany samé. A tak strana konec konců jsou tito vůdčí lidé, tato menšina, která nejčastěji ke svým cílům ostatních členů jen využívá, snažíc se je udržeti tu a tam jim hozenou výhodou. Ve straně vzniká oligarchie: na jedné straně vládnoucí vůdcové, a na druhé slepě vedené, ovládané masy.“ [11]


- „Ve zdravé a živě politicky žijící politické společnosti demokratická svoboda přesvědčení a kritiky, opětující se volby, projevování důvěry a nedůvěry ve stranách a v parlamentě a tím stálá a soustavná demokratická kontrola vedoucích osob a stran může přivésti sama sebou nápravu všech těchto obtíží a slabých stránek demokratického režimu cestou normální, bez rozvratů, bez násilí a revolucí.“ [12]


- „Zásada většiny připouští jen jednu pravdu, jedno právo, jedno rozhodnutí. Zásada většiny dává oprávnění ke všemu, ospravedlňuje vše, a proto předem vylučuje jakékoli dohodování a ústupky. Strana, která dosáhne převážné většiny, nepůjde se dohodovati s nepřítelem. Tato povaha zásady většiny způsobuje u stranictví jinou jeho vlastnost: neústupnost, nesnášelivost, fanatism.“ [13]


- „Strana, která získala většinu, se stává absolutistickou a despotickou. Odmítá jednat se svými protivníky a jen jedna pravda je ta pravá. Samozřejmě, že ta její. Získat voliče se strany snaží všemi možnými prostředky. A tak lháti, překrucovati, podkládati nekalé úmysly, špiniti, tupiti a utrhati na cti jest něco nanejvýš běžného a ne neobyčejného v denním boji stran o každou duši, o každého hlasujícího jedince v nevzdělaných, nekompetentních masách.“ [14]


- „Jsouc hnána jedině svým stranickým zájmem a chtíc za každou cenu získati co největší počet straníků, chápe se všeho, co by ukázalo, že ona má pravdu, že její snahy jsou správné, že ona je vrcholem dobroty, oprávněnosti i dokonalosti.“ [15]


- „Poklesek straníkův jeví se v řadách jeho strany jako zcela běžný způsob hospodářského boje, obchodních manipulací, průmyslových a peněžních spekulací, jichž se přihází tisíc denně a jež nic neznamenají. Týž poklesek druhá strana líčí jako zločin nejhoršího druhu, pro nějž není ani dosti přísných a odstrašujících trestů.“ [16]


- „Pokud se však stejný prohřešek objeví u strany druhé, ta rychle zapomene na svůj odsuzující projev, a považuje to jen za běžnou bezvýznamnou věc. V tomto případě však otočí i strana první a byť byla dosud ke svým lidem mírná, snese se vlna kritiky na hlavu onoho straníka strany druhé. Tato neobjektivnost je zpočátku neuvědomělá, ale brzy se mění v uvědomělou. Straníci si uvědomí chybu své strany, ale aby nedošlo k jejímu poškození dobrého jména před veřejností, uchylují se ke lži, klamu a pokrytectví. Straníka se kritika strany dotýká osobně a z osobního sobectví obhajuje to, co by jinde potíral a odsuzoval.“ [17]


- „Důsledkem tohoto nesmyslného přetahování stran je pak vyloučení elity z politického života. V takovéto společnosti se mohou uplatnit jen nepoctivci, bezohlední, sobečtí dobrodruhové, prospěcháři, demagogové, lidé nevybíraví v prostředcích, hrubí, všem útokům odolávající a na vše připravení; cynikové, jimž čest vlastní i cizí není ničím, anebo lidé moci, chvalořečníci moci politické nebo hospodářské. Inteligent vytříbené povahy prchá však daleko, aby jediným hnutím nedotekl se celého toho prostředí, toho bahna, v němž se dusí, té stojaté vody, která svým zápachem ho hrozí zalknouti.“ [18]


- „Věda je však hledání pravdy, a tak pravda, t. j. poctivost, přímost, počestnost, upřímnost ve veškeré politické činnosti, nehledě ani na mravní podklad filosofie demokracie – neboť to jsou charakteristické známky každé opravdové vědy a pravdy – jest a musí býti dalším faktorem nezbytným a zásadním každé demokracie.“ [19]


- „Politici se nesnaží o začlenění vědy do své politiky, ale staví se nad ni. Také vědecká činnost je posuzována přes stranické brýle, a tak snáze dosáhne úspěchu bezvýznamný pavědec, než uznávaný vědec, ovšem bez stranického „podlézání“. Nastávají úžasné „vědecké“ polemiky, jež duchu vědecky cítícímu nanejvýš zhnusují veškero politické stranictví a strany vůbec. O vědě ve všem tom není ani ponětí a památky.“ [20]


- „Duch stranictví odnaučuje střízlivému a samostatnému myšlení. Vše oceňuje se ze zorného úhlu stranictví. Vše musí projíti stranickými sítem; teprve pak může se tomu dát uznání nebo zavrhnouti. Stranictví tak nenechává nikomu a v ničem svobody.“ [21]


- „Čím je počet politických stran v demokratickém zřízení větší, tím všecky zlé vlastnosti politického stranictví se zesilují, jejich důsledky zmnohonásobují. Jejich boj je úpornější, počet vůdců, podvůdců, tajemníků, důvěrníků – stranických tak zvaných bonzů – rozsáhlejší a tudíž stranické poměry jsou komplikovanější, míra sporů a počet konfliktů mnohem větší, národní a státní život rozdrobenější a stát zeslabenější. Mají-li se tudíž v budoucí poválečné demokracii zlé důsledky stranictví omezit, je první cestou k tomu omezení počtu politických stran.“ [22]


- „Organizace politického života ve formě dosavadních politických stran, jejich bezohledný egoistický boj o moc ve státě, jejich přílišná početnost, stranická zaujatost a sobectví; z toho vznikala atomisace státu, rozvrat občanské morálky a zamoření všeho života veřejného neobjektivním, stranickým duchem; dalším důsledkem těchto poměrů byla korupce veřejného života a tendence – jak se strany jako celku, tak i jednotlivců jako jejích členů – žít všude na útraty státu a jeho celkových zájmů.“ [23]


- „Jsem pro svobodu přesvědčení vědeckého, náboženského, politického, jsem pro svobodu slova a tisku, svobodu shromažďovací a spolčovací; jsem také pro veřejnou kontrolu politického života státu a za nutný důsledek toho pokládám také existenci více než jedné politické strany.“ [24]


- „Každá společnost se vždycky automaticky a už strukturálně dělí na ty, kteří chtějí dosavadní řády změnit, a ty, kteří je chtějí zachovat – ať z těch, ať z oněch důvodů. Lidská povaha sama má sklon – ať vrozený, ať výchovou vypěstěný – buď k novotářství nebo ku lpění na všem starém, tradičním, na všem zvykově nebo poměry vytvořeném.“ [25]


- „Těžké otřesy naších demokratických institucí nevyvolával jen boj stran; také dohodování se stran, vzájemné kompromisy a koncese, vzájemné se podílení na moci, dělení se o výhody vládnutí, vzájemné si odpouštění vin a chyb – to vše dělo se vždycky na útraty státu a veřejné mravnosti, zejména pokud stran bylo mnoho a pokud to znamenalo buď dělení se navzájem mnoha stran o stát nebo vzájemné se paralysování a vetování v politickém rozhodování a ve vedení státu.“ [26]


Zdroje:

[1] Beneš, Edvard. Demokracie dnes a zítra. Praha: Společnost Edvarda Beneše, 1999. 331 s. Strana 244.

[2] Beneš, Edvard. Strannictví : sociologická studie. Nakladatelství J. Forejtka a V. Beneše, 1912. 249 s. Edice: Polabská knihovna ; čís. 5-6. Strany 24 – 25.

[3] Beneš, Edvard. Strannictví : sociologická studie. Nakladatelství J. Forejtka a V. Beneše, 1912. 249 s. Edice: Polabská knihovna ; čís. 5-6. Strany 146 – 147.

[4] Beneš, Edvard. Strannictví : sociologická studie. Nakladatelství J. Forejtka a V. Beneše, 1912. 249 s. Edice: Polabská knihovna ; čís. 5-6. Strana 34.

[5] Beneš, Edvard. Strannictví : sociologická studie. Nakladatelství J. Forejtka a V. Beneše, 1912. 249 s. Edice: Polabská knihovna ; čís. 5-6. Strana 212.

[6] Beneš, Edvard. Povaha politického stranictví. Praha: Státní nakladatelství, 1923. 32 s. Strana 3.

[7] Beneš, Edvard. Povaha politického stranictví. Praha: Státní nakladatelství, 1923. 32 s. Strana 5.

[8] Beneš, Edvard. Povaha politického stranictví. Praha: Státní nakladatelství, 1923. 32 s. Strana 6.

[9] Beneš, Edvard. Povaha politického stranictví. Praha: Státní nakladatelství, 1923. 32 s. Strana 7.

[10] Beneš, Edvard. Nesnáze demokracie: Řeč pronesená v cyklu přednášek O demokracii, pořádaném sdruženými kulturními organisacemi v Praze. Praha: Svaz národ. osvobození, 1924. 49 s, Strany 23 – 24.

[11] Beneš, Edvard. Povaha politického stranictví. Praha: Státní nakladatelství, 1923. 32 s. Strany 6-7.

[12] Beneš, Edvard. Demokracie dnes a zítra. Praha: Společnost Edvarda Beneše, 1999. 331 s. Strana 254.

[13] Beneš, Edvard. Povaha politického stranictví. Praha: Státní nakladatelství, 1923. 32 s. Strany 12-13.

[14] Beneš, Edvard. Povaha politického stranictví. Praha: Státní nakladatelství, 1923. 32 s. Strany 20-21.

[15] Beneš, Edvard. Povaha politického stranictví. Praha: Státní nakladatelství, 1923. 32 s. Strana 14.

[16] Beneš, Edvard. Povaha politického stranictví. Praha: Státní nakladatelství, 1923. 32 s. Strana 16.

[17] Beneš, Edvard. Povaha politického stranictví. Praha: Státní nakladatelství, 1923. 32 s. Strana 18.

[18] Beneš, Edvard. Povaha politického stranictví. Praha: Státní nakladatelství, 1923. 32 s. Strana 30.

[19] Beneš, Edvard. Nesnáze demokracie: Řeč pronesená v cyklu přednášek O demokracii, pořádaném sdruženými kulturními organisacemi v Praze. Praha: Svaz národ. osvobození, 1924. 49 s. Strana 23.

[20] Beneš, Edvard. Demokracie dnes a zítra. Praha: Společnost Edvarda Beneše, 1999. 331 s. Strana 15.

[21] Beneš, Edvard. Povaha politického stranictví. Praha: Státní nakladatelství, 1923. 32 s. Strana 19.

[22] Beneš, Edvard. Demokracie dnes a zítra. Praha: Společnost Edvarda Beneše, 1999. 331 s. Strana 274.

[23] Beneš, Edvard. Demokracie dnes a zítra. Praha: Společnost Edvarda Beneše, 1999. 331 s. Strana 218.

[24] Beneš, Edvard. Demokracie dnes a zítra. Praha: Společnost Edvarda Beneše, 1999. 331 s. Strana 276.

[25] Beneš, Edvard. Demokracie dnes a zítra. Praha: Společnost Edvarda Beneše, 1999. 331 s. Strana 279.

[26] Beneš, Edvard. Demokracie dnes a zítra. Praha: Společnost Edvarda Beneše, 1999. 331 s. Strana 281.

13 zobrazení0 komentářů