Krejčí: Čtyři interpretace událostí "Sametové revoluce", kdy opozice chtěla dialog a obdržela moc

Výňatky z knihy „Sametová revoluce“ od Oskara Krejčího, tehdejšího poradce premiéra Ladislava Adamce (a také autora projevu, kterým byl v prosinci 1989 ve Federálním shromáždění ČSSR navržen na prezidenta Václav Havel), který shrnuje, že lze do roku publikování, tzn. 2019, zaznamenávat čtyři způsoby interpretace Sametové revoluce a 17. listopadu 1989, které pracovně nazval:

- hrdinská legenda;

- spiklenecká teorie;

- antropologická příčina;

- geopolitická příčina.


Hrdinská legenda


Tato interpretace sametové revoluce vypráví, že stateční studenti, vedeni hrstkou disidentů, dobyli barikádu, kterou hájili krvelační důstojníci StB a kariéristi z KSČ. A okupační Sovětská armáda. Hrdinská legenda se těší velké oblibě zvláště v České televizi, a to hned z několika důvodů. Především legitimizuje výjimečné postavení nové mocenské elity v polistopadové společnosti, a to v celé její šíři: od části těch disidentů, kteří se před čtvrt stoletím dostali k moci, přes vítěze privatizační a restituční revoluce až po veřejnoprávní redaktory.


Zároveň hrdinská legenda sděluje větší části veřejnosti, že její méně výhodné společenské postavení je dáno malými zásluhami při boji o svobodu. Dalším z nejdůležitějších důvodů obliby hrdinských mýtů je přitažlivá akčnost filmových záběrů z nejrůznějších zásahů předlistopadové policie proti manifestantům či disidentům. Bezvýznamná není ani skutečnost, že celá řada lidí, a to nejen novinářů, má disidenty v oblibě – samozřejmě až poté, kdy zvítězili.


Studenti sehráli během sametové revoluce velmi významnou roli. Obecně vzato, studentský buřičský potenciál vyrůstá z faktu, že jde o sociální skupinu lidí s vyhraněným světovým názorem a zároveň svobodných v tom smyslu, že jsou nezávislí – ve srovnání s námezdními pracujícími mají mnohem méně odpovědnosti za své blízké i za sebe sama, jsou však povětšině sociálně zajištěni. Znají mnoho odpovědí, ale málo otázek. Z dětství si nesou pohádkový cit pro spravedlnost a zároveň jsou, díky svým nevelikým životním zkušenostem, poměrně snadno manipulovatelní. Lest života i dějin je v tom, že opravdová revoluční funkce čeká na studenty až den poté, kdy převezmou společenskou odpovědnost – tedy až přestanou být studenty. Skutečné revoluce totiž především stavějí, ne pouze bourají.


Ti, kdo se domnívají, že studenti v ony listopadové dny roku 1989 určili osud země, nevidí, že studenti mohou v politice něco rozhodnout jen tehdy, když už ostatní vše přichystali. Jestliže tomu tak není, čeká je osud studentských bouří 60. let ve Francii, nebo 80. let v jihokorejském Kwangju a čínském Pekingu. Nebo také poznání, že ani dlouhodobá stávka studentů či herců v řadě zemí fungování státu zásadním způsobem neohrožuje. Tak tomu bylo například při protiválečných demonstracích roku 1970, kdy po střelbě do manifestujících čtyři posluchači z Kentské státní univerzity v americkém Ohiu zemřeli. Tyto skutečnosti nikterak nesnižují osobní statečnost studentských buřičů, jen varují, že ne vždy je politická moc připravena vzdát se manifestantům.


Hrdinská legenda vidí v činnosti Občanského fóra (OF), Veřejnosti proti násilí (VPN) a studentů originální tvořivost. Určitě tam jistá originální iniciativa byla a mnozí z aktivních účastníků, zvláště v prvních dnech, si zaslouží velké uznání. Není správné zpochybňovat odvahu disidentů. Ani tehdy, ani v 19. století, ani dnes. Řada z nich vykazovala a vykazuje nadprůměrný charakter ve smyslu věrnosti nějakým principům, odhodlání riskovat svůj život – a často i osud svých blízkých. Bývají mezi nimi i lidé inteligentní, kteří si dokážou představit důsledky svého jednání, a přesto jdou jako Jan Hus na hranici se vztyčenou hlavou. Jenže osobní hrdinství nebylo v ony listopadové dny 1989 nejdůležitějším základem úspěchu opozice. Mnohé může napovědět byť i stručná chronologie středoevropských událostí v roce 1989, které předcházely zániku samotného Sovětského svazu roku 1991:


V Polsku začalo jednání u kulatého stolu mezi vládou a opozicí v únoru 1989, triumfální vítězství Solidarity ve volbách se odehrálo v červnu a Tadeusz Mazowiecki se stal nekomunistickým premiérem v srpnu téhož roku. Tedy poměrně dlouho před 17. listopadem.


Maďarsko-rakouská hranice byla pro volný pohyb lidí otevřena v srpnu a prozatímní prezident Mátyás Szúrós vyhlásil Třetí Maďarskou republiku 23. října.


Todor Živkov odstoupil z funkce generálního tajemníka Bulharské komunistické strany 10. listopadu, tedy týden před začátkem sametové revoluce.


Neues fórum vzniklo v Německé demokratické republice 10. září 1989, Občanské fórum a Veřejnost proti násilí až 19. listopadu. Berlínská zeď padla 9. listopadu, tedy také přibližně týden před 17. listopadem 1989.


Po sametové revoluci přišla v tehdejší východní Evropě jen jedna změna – měsíc po jejím začátku byl svržen a pak popraven rumunský prezident Nicolae Ceausescu.


Kdysi se hovořilo o tom, že odchod vojáků Spojených států z vietnamského bojiště povede к pádu spojenců Západu v celé Indočíně. Takto se objevila teorie domina. V Indočíně se tato teorie nenaplnila. Na své skutečné dny slávy si musela počkat do roku 1989 ve východní Evropě. Československo je ovšem v tomto seznamu padajících kostek až předposlední.


Také boj na barikádách vypadal trochu jinak. Ona pomyslná barikáda mezi disentem a oficiální mocí byla ve skutečnosti rozebírána z obou stran, a to řadu měsíců před 17. listopadem 1989. Mezi členy komunistické strany, a to jak v továrnách, na úřadech, tak i ve Státní bezpečnosti či aparátu KSČ, již dlouho před sametovou revolucí převládala beznaděj a touha po změně. Požadavek změny vyjadřovala většina komunistů v soukromých rozhovorech nebo ve výzkumech veřejného mínění – tedy málo konkrétně, neorganizovaně, nepoliticky. Avšak organizovanost je výchozím předpokladem promyšlené akce. Nespokojení komunisté změny aktivně nepřipravovali, a tak iniciativu v krizi převzala opozice.


Také část hrdinské legendy, která pojednává o odsunu sovětských vojáků z Československa, je problematická. Představa, že několik návštěvníků, ať již zpěváků, poslanců či jiných dobrovolníků, zabránilo zásahu proti sametové revoluci, předpokládá, že sovětští vojenští velitelé měli pokyn zasáhnout, a přesto neposlechli. Jenže důvody, proč se velmoci neuchylují k vojenskému zásahu, nebývají spojeny s diskusí s takzvanými protivníky. Zahraniční aktivity, a to i vojenské, jsou u velmocí závislé na představách o vlastním prospěchu; jsou dítětem toho, co Walter Lippmann nazval „osvícený egoismus“. Mohl by nějaký zpěvák či poslanec přesvědčit vojáky z USA, aby odešli z Německa nebo Afghánistánu? Velmoci se mohou rozhodovat špatně nebo dobře, vždy tak ale činí na základě vyhodnocení svých zájmů.


Hrdinskou legendu o sametové revoluci dotvářejí exhibicionisté a zbabělci. Média, zvláště ta veřejnoprávní, nevynechají jedinou příležitost k tomu, aby rozhovor o minulosti okořenila vzpomínkami, v nichž je jakýkoliv pracovní spor, kariérní konflikt či srážka s byrokraty vydáván za projev programového odboje proti bývalému režimu. Mnozí konjunkturalisté už před mnoha lety vycítili, že takto se nejsnáze dostanou na obrazovky České televize, a chopili se příležitosti stát se hrdiny naší doby.



Spiklenecká teorie


Jinou čtvrt století pěstovanou iluzí je spiklenecká teorie, představa o dohodě starých struktur s novými vládci o pokojném předání moci výměnou za beztrestnost a majetky. Hledají se tajemní hybatelé dějin, kteří dokážou moc nejen dávat, ale i brát. Pátrá se v seznamech spolupracovníků Státní bezpečnosti, ale i pomocí barvitých analýz nejrůznějších schůzek mocných a bezmocných. Opět chybí schopnost širšího pohledu: v Praze se událo v zásadě pouze to, co se odehrálo i v jiných evropských socialistických zemích.


U počátku formování a šíření pověsti o tom, že sametová revoluce byla záludné spolčení zpravodajských služeb, stála parlamentní Vyšetřovací komise pro objasnění událostí 17. listopadu 1989. Její závěry zapadly do zaprášených archivních regálů dříve, než se s nimi veřejnost zevrubně seznámila. Duch této komise přežívá v myšlení některých bývalých disidentů, kteří byli po listopadu 1989 méně úspěšní. Žije ale i v mysli té části veřejnosti, která miluje tajuplno. A pak jsou tu ti, kteří předstírají, že studují StB jako historickou instituci, ale účelově ji démonizují s cílem upevnit moc nových elit. Spiklenecké teorie navíc živí nejrůznější novinářští kádrováci a badatelští inkvizitoři, kteří si dodatečně vyrábějí zásluhy statečným bojem proti poraženým.


Velká síla konspiračních teorií je v tom, že jsou „samoprůkazné“: jestliže chybí fakta potvrzující spiknutí, je tomu tak proto, že konspirátoři ona fakta ukryli. Další fiktivní důkaz pochází ze smíchání věcí dvojího druhu: každý člověk v politice, který se setkal s nějakou zpravodajskou službou, je zpravidla vydáván za nesvéprávného jedince, který je touto službou stále a ve všem řízen.


Jsou země, kde se představy o revoluci jako tajném spiknutí těší ještě větší přízni než v Česku a na Slovensku. Snad nejlíbivější konspirační teorie pochází z Ruska. Ta vypráví, že Jurij Andropov, dlouholetý šéf KGB, ve funkci generálního tajemníka komunistické strany podepsal plán Golgota. Onen projekt prý předpokládal, že cesta k oživení socialismu a obnovení důvěry v něj v Sovětském svazu vede přes svržení tehdy existujícího společensko-politického uspořádání a zavedení velmi divokého kapitalismu.


Výsledky Jelcinovy vlády a pohled na životopisy některých současných představitelů Ruska slouží jako důkaz existence tohoto plánu. Jenže politickou kariéru Vladimíra Putina nenastartoval Andropov, ale petrohradský liberální primátor Anatolij Sobčak. Silovici, kteří jsou dnes na vrcholu ruské politiky, hledají cesty ke stabilizaci kapitalistického Ruska, ne k vývozu socialistické revoluce. Řečeno jinak, vysoký počet představitelů bývalých silových sektorů v ruské státní správě byl dán potřebou zklidnit ničivé bouře v zemi. Jakmile převáží potřeba sociálního rozvoje, musí nastoupit kádry jiného typu a z jiné generace. Nestane-li se tak, bude ohrožena i stabilizace.


Státní bezpečnost nebyla v 80. letech institucí, která prováděla samostatnou politiku. Její základní funkcí bylo dodávat informace vedení KSČ; to rozhodovalo. Takovýto typ zpravodajských služeb umí i operace taktického rázu, jako je ovlivňování manifestací opozice, příprava konspiračních bytů v okolí průvodu, obstarání zdánlivě mrtvého studenta i zajištění mediálního pokrytí. Strategické operace, které mají historický dopad, jsou ovšem něco jiného. Vyžadují mimořádnou tvořivost, skupinu velmi disciplinovaných hráčů a schopnost kontinuálního řízení v situaci, kdy se domácí hřiště změní na cizí hrací plochu. Určitě někteří šéfové zpravodajských služeb o takových operacích sní. Jsou to však sny hollywoodského scenáristy.


Když se v listopadových a prosincových dnech roku 1989 valily přes Československo dějiny, určitě u toho bylo i mnoho domácích a zahraničních agentů. Přestože ve zpravodajských službách povětšině pracují inteligentnější lidé než ve veřejné politice, žádná z nich neměla tehdy sílu průběh událostí zásadně ovlivnit.


Má-li krize sociální, nejen politický charakter, zpravodajské služby jí nedokážou zabránit. Zpravodajské služby netvoří sociální dějiny. Mohou se pouze připojit na některou stranu konfliktu, přičemž povětšině pracují pro obě strany… Navíc ani nejdokonalejší zpravodajské služby nedokážou napravit špatná rozhodnutí státníků. Ti pak v krizi až příliš často – stejně jako vojenští velitelé ve válce – podlehnou chaosu, čímž tuto krizi ještě prohloubí.


Tvrdit, že se bádáním ve zbytcích archivů StB objasní povaha minulého režimu, je nesmysl. Ti, kdo této iluzi podlehli, zpravidla nehledají pravdu, ale záminku к pomstě. „Policejní dějepisectví“ může sloužit pouze jako pomocná věda historická, doplněk seriózního bádání. Skutečný vědec musí hledat komplexní vysvětlení. Historik bez empatie, schopnosti procítit povahu doby, kterou zkoumá, vědcem není. Studium zákonitostí sociálních procesů nemůže být nahrazeno četbou Jamese Bonda. Špionománie je společenská choroba. A povětšině také produkt práce na objednávku určitých zájmových skupin, které chtějí odvést pozornost a upevnit si postavení.


Představám o spiknutí se vzpírá skutečnost, že většina historických událostí je výsledkem protikladných aktivit politiků, kteří pouze reagují na aktuální dění. Nejrůznější obrazy promyšlených strategií vnášejí do tohoto proudu každodennosti dodatečně novináři a historici ve snaze nalézt nějakou logiku. Někdy s kresbami velkých scénářů přicházejí i vyšetřovatelé. A také sami politici, kteří usilují dodatečně dobarvit své činy zdáním vznešenosti, případně se snaží zajistit si zásluhy či vyrobit alibi. Většinou je najdou tak, že si je vymyslí; vloží je do toku času – některá fakta potlačí, jiná zvýrazní a něco si domyslí. Zdá se však, že i kdyby dopředu existovaly dokonalé scénáře sametové revoluce, v oněch listopadových a prosincových dnech chyběli v Československu herci, kteří by je dokázali zahrát. V roce 1989 se v naší zemi spojila individuální živelnost s obecnými zákonitostmi.


Zároveň každý, kdo se dotkl vrcholů politiky, ví, jak fungují bezpečnostní složky – a jak se vytvářejí jejich archivy. Ti, kdo se těchto mocenských vrcholů dotýkali po 17. listopadu, navíc vědí, kolikrát a jak se tyto archivy cenzurovaly. Jak vznikly Z-kové archivy, kdy zmizely svazky některých nových promi­nentů, jak se ztratily celé tuny materiálů? Kde je například archiv StB týkající se Charty 77? Zničen nebyl.



Antropologická zákonitost

Tato interpretace příčin sametové revoluce ukazuje, jak se tehdejší zjednodušeně vykládaný marxismus mýlil v pojetí člověka. Patos socialistické revoluce byl spojen s představou, že nové společenské poměry vytvoří nového, socialistického či sovětského člověka. Že proletářskou revolucí změněné výrobní poměry, jejichž základem se stalo společné vlastnictví výrobních prostředků, odstraní sobectví, učiní z každého pracujícího odpovědného hospodáře. Že soudružské vztahy převládnou v práci, na ulici, v domácnosti. Nemluvě o tom, že osvobozená pracovní síla měla přinést vyšší produktivitu práce. Nic takového se nestalo. Alespoň ne v dostatečném měřítku.


Nestalo se to proto, že dědičnost ovládá větší část osobnosti člověka a její proměny jsou mnohem pomalejší, než předpokládala zmíněná koncepce. Oddanost altruismu, ale i schopnost empatie je mnohem vzácnější, než se domnívali humanisté i osvícenci. Pro řadu lidí zůstala podstatou lidských práv restituce Barrandova či Orlíku. I po čtyřiceti letech budování socialismu. A protože se z pracujícího nestal odpovědný správce kolektivních statků, správu věcí veřejných převzala státní byrokracie.


Rozpor mezi ideálem a skutečností se vítězná generace revolucionářů často snaží vyřešit násilným prosazováním „štěstí“. Tak se objevují zločiny, jakým byla například poprava Milady Horákové – justiční vražda, lidská tragédie a politický nesmysl dohromady. Ve třetí generaci nových vládců pak ideály – nebo jejich ryzí, poctivé pojetí – mizí. V komunistické straně, která se po převzetí moci změnila z výběrové organizace na masovou, revolucionáře připraveného na sebeobětování ve jménu vyšších cílů většinou nahradil byrokrat, soustředěný na vlastní kariéru. Přitom varování zde již byla. Například Albert Einstein v článku Proč socialismus? (1949) upozorňoval, že „dospět k socialismu vyžaduje vyřešení některých neobyčejně složitých společensko-ekonomických problémů: jak zabránit tomu, aby se při dalekosáhlé centralizaci politické i ekonomické moci stala byrokracie všemocnou a nezkrotnou? Jak lze zajistit ochranu práv jednotlivce a s tím demokratickou protiváhu moci?“


Ke zbyrokratizování ideálu socialismu došlo nejen v důsledku omylu řady socialistů a komunistů při definování člověka. Omezování politických práv bylo způsobeno i ekonomickou zaostalostí zemí, kde socialismus zvítězil. Dalším důvodem byla ostrost konfrontace se zastánci starých pořádků: při boji na život a na smrt je obtížné a snad i nemožné ctít lidská práva. Čtvrtou příčinou byla malá intelektuální i mravní síla části nové politické elity, jejich neporozumění komplexnosti ideje lidských práv.


Leninův demokratický centralismus se postupem času proměnil na rituály pečlivě řízené stranickým aparátem. Rozhodnutí prováděná ve stranickém aparátu byla přenášena do státních orgánů, kde byla rozpracována do praktických opatření. Přesněji řečeno, měla být rozpracována a opatření měla být prakticky realizovatelná. Což se zdaleka ne vždy podařilo. Umrtvující v duchu Parkinsonovy nesvistitidy, oné zhoubné „nemoci chtěné podřadnosti“, byla především „volba“ funkcionářů: výběr probíhal tak, že organizace volily jen toho, kdo byl dopředu schválen vyšším stranickým orgánem. Takto byly schvalovány i návrhy na důležité pracovní pozice.


U významných institucí nemusel být nadřízeným nomenklaturním orgánem ten nejbližší. V praxi to vypadalo tak, že například předseda stranické základní organizace v Ústavu pro filosofii a sociologii ČSAV byl v nomenklatuře sekretariátu Ústředního výboru KSČ a poradce předsedy federální vlády byl v nomenklatuře základní organizace na Úřadu předsednictva vlády – aby si jej premiér mohl kdykoliv vyměnit.


Komunistický ideál nahradila alibistická teorie „reálného socialismu“. Vytratila se tvořivost. Stranický intelektuál, který zdobil a dotvářel KSČ za 1. republiky, se změnil v pokorného sluhu byrokracie. Začalo se hovořit o socialistické inteligenci a intelektuál jako politicky aktivní část inteligence se stal nepotřebným, ba přímo nebezpečným. Zároveň odintelektualizovanému stranickému vedení chyběla schopnost vidět rozdíl mezi zákonitostmi politiky a teoretického poznání.


Tvořivá teorie vždy politiku předbíhá a pracuje s hypotézami, s otazníky. Složité spory mocných o taktiku bývají pro teoretické bádání jen drobnou odlišností. Předbíhání, odbočování, přeskakovaní etap – to je samozřejmost teoretického výzkumu. Z hlediska politiků, kteří pracují s vykřičníky, je ale trestné. Ztrácejí schopnost rozlišit, co je chyba v poznání a co zrada hnutí. A tak nastupovaly umravňování a čistky. Takovou periodickou očistu společenskovědní inteligence sice řídil aparát, ale prováděli ji příslušníci inteligence. Často skryti za velkými ideály prosazovali svoji touhu po monopolu na pravdu a s ní spojené pseudoprávo na tituly, postavení, odměny, cesty do zahraničí. Výsledkem byla genocida vlastní stranické inteligence i ztráta jakékoliv možnosti stát se intelektuálním a mravním předvojem společnosti.


Proto v listopadu 1989 již zcela chybělo nadšení a sebevědomí února 1948. Zmizelo odhodlání bojovat za zřetelně viděné ideály budoucnosti i za cenu vlastního života, které bylo tak silné v době nacistické okupace. Zbyla jen únava, ztráta víry, hluboká nedůvěra ve vedení strany a státu. S takovýmto ideově-psychickým potenciálem dokáže hnutí pouze jedno: prohrát. Na jaře roku 1989 se nevedl zápas o to, zda se byrokratický socialismus podaří udržet, ale o to, jakým způsobem odejde ze scény – zda v potocích krve, nebo dohodami u kulatého stolu.


Asi nejdůležitějším morálním problémem bývalého režimu byl rozpor takzvaného „reálného socialismu“ s vlastní doktrínou, který v některých rozměrech mířil ke zjevnému pokrytectví. Měl to být režim, kde je měřeno každému podle jeho zásluh a který měl směřovat k uspořádání, kde každý dostane vše pro uspokojení svých potřeb. Jenže v konkrétní rovině se objevily problémy.


Po celé dějiny byrokratického socialismu se ekonomika a sociální sféra potýkaly s nedostatkem spotřebního zboží; to, které se dalo sehnat, bylo často i málo kvalitní. Proto se tolik očí obracelo na Západ. To také byl jeden z významných důvodů, proč bývalý režim znal tak málo osobní svobody.


Směřování k socialismu zůstalo, což je patrné v rozvoji školství, základního přírodovědného a technického výzkumu, v rozvoji investic do kultury, v potravinových a hygienických normách, ale i v dostupnosti lékařské péče a podobně. Tehdejší Československo také neznalo bezdomovce, nezaměstnané, žebráky a exekutory. To ovšem v kombinaci se zmíněným nedostatkem zboží mohlo vyhovovat pouze lidem, kteří měli z důvodu osobnostních predispozic či výchovy sklon k asketismu nebo jim prostě bylo cizí hromadění majetku. Nebylo jich málo a ve všech režimech patří k těm nejčestnějším lidem. Jenže nepředstavují většinu. Na druhé straně ti, kteří si přáli co největší pohodlí nebo usilovali o co největší majetek, nemohli být v byrokratickém socialismu uspokojeni. Řečeno jinak, nemohli se cítit svobodní.


Tendenci k askezi ideologie podporovala. Režim se více podobal Lykúrgově Spartě než Marxovým snům. Morálně-politický problém nastal, když si svou touhu po maximalizaci pohodlí, po servisu a po majetku uvědomila část nové politické elity. Je samozřejmé, že v podmínkách nedostatku musí mít kádry – vědecké, umělecké, ale i řídící – určité výhody, má-li společnost přežít. Tyto výhody se ale musejí opírat o pracovní zásluhy; právě kvalifikovaná práce jako násobek práce nekvalifikované stanoví hranici v rozdílu spravedlivých příjmů a dalších odměn. Tedy alespoň podle tehdejší socialistické doktríny. Jenže v zemích byrokratického socialismu postupně vznikl zkostnatělý systém péče o úzkou vrstvu nomenklaturních kádrů, zahrnující servis opírající se o faktické služebnictvo, až po zvláštní obchody s nedostatkovým, většinou západním zbožím, které bylo pro ostatní lidi nedostupné.


Celý tento systém byl pečlivě vnitřně rozkastován, což podněcovalo kariérismus. I když vzniklá sociální diferenciace ani zdaleka nedosahovala úrovně dnešního kapitalistického Česka či Slovenska, vyvolávala velký odpor veřejnosti. A to nejen z důvodu nepřejícnosti a závisti. Odpor vyvolával i fakt, že tento stav byl v zásadním rozporu s hlásanou ideologií. Takovýto antagonismus v kapitalismu, který se mimo jiné opírá o různé ideologické verze sociálního darwinismu, nastat nemůže.


Získané výhody nebyly v dobách byrokratického socialismu dědičné. Stranický i státní funkcionář a jeho rodina tyto výhody ztráceli, jakmile přišel o funkci. V okamžiku rozkladu nebo stagnace ale nejeden takový funkcionář hledal cesty, jak si výhody zajistit na věčné časy. První cestou byl nepotismus, zajišťování politických funkcí spojených s výhodami pro potomky. A pak nastoupila snaha zajistit si získaný majetek natrvalo, a to včetně možností nabyté majetky a privilegia dědit. Rodilo se zvláštní porozumění požadavkům na změnu režimu.


Stovky členů strany si dokázaly už ve fázi zahnívání reálného socialismu vykolíkovat na terénu společného vlastnictví území pro své tunely k dnešním stamilionovým majetkům. Někteří z nich to pak dotáhli na ministry polistopadových vlád. Někteří z těchto lidí patří i dnes k vrcholu pražského potravinového řetězce. Je možné se s nimi setkat na nejrůznějších plesech v opeře. Přestože za bývalého režimu zdánlivě vyrůstali na morálním odporu ke kastovnictví, do žádné slušné společnosti nepatří. Protože elementární mravní normy odsuzují lichvu, tunelování a zneužívání služebního postavení k obohacení na úkor bližních.


Všichni političtí představitelé bývalého režimu vzniklý rozpor nepokládali za samozřejmost. Předseda federální vlády Ladislav Adamec se proti privilegiím nomenklaturních kádrů snažil bojovat. Například když předsednictvo ÚV KSČ naposled před sametovou revolucí projednávalo okruh vyvolených, kteří by měli mít přístup do speciálních prodejen, ostentativně odstrčil celý materiál se slovy: „Mě se to netýká, já tam nechodím.“ A o těchto otázkách hovořil i veřejně také na setkání s bratislavskou mládeží v únoru 1989. Příliš obliby ve vedení KSČ tím nezískal. V jeho postupu ale nebyla účelovost. Byl vněm obsažen nejen prapůvodní romantismus revolucionářů, byla v něm také osobní skromnost.


Velkým problémem se v byrokratickém socialismu stalo pojetí kádrové politiky. Příkladem může být Úřad předsednictva vlády, jehož pracovníci patřili k vrcholům nomenklatury minulého režimu. Představovali ztělesnění omylu všech bývalých i dnešních kádrováků. Tím nejlepším způsobem zapadali do kolonek dotazníků, dotvářeli soukolí systému. Za odměnu se podíleli na výhodách, které měli a mají ústavní činitelé – od aut až po kádrové dovolené. Jejich loajalita však byla dána mimo jiné tím, že nemuseli nikdy samostatně řešit politický problém – byli to „režimní lidé“, přičemž režim sám řešení problémů dodával. Zdánlivá řešení.


Většina loajálních nomenklaturních kádrů minulého režimu zvládala rituály, ale byla věrna vlastně jen sobě. Když se systém hroutil, přenesli si tito úředníci své návyky do jiného systému. Kádrováci nevidí motivy chování a nedokážou předvídat budoucnost. Jsou tak trochu zbyteční. Bez otestování v krizové situaci není možné soudit, kdo je věrný myšlence a kdo funkci, kdo má talent rozhodovat a řídit, nebo naopak, kdo se dokáže jen přizpůsobit. Definice úředníka nezahrnuje odvahu a tvořivost.


S komunistickou stranou se tito úředníci rozešli způsobem, který lze charakterizovat jako „davové chování“. Po 17. listopadu se každý zachraňoval, jak uměl. Jen někteří tak ale činili na úkor jiných. Už před sametovou revolucí byla většina pracovníků Úřadu předsednictva vlády, navzdory veškerým iluzím kádrováků, politicky apatická nebo neutrální. ÚV KSČ – to pro ně byli „ti za řekou“. Za Vltavou, v budově Ústředního výboru KSČ, se podle nich dělala politika, na Úřadu předsednictva vlády se pracovalo. Samozřejmě byli jedinci, kteří zastávali tzv. tvrdou linii, byli však, jako všude, v menšině. Právě tak tam byli žoldnéři, kteří dělali kariéru, pracovali hlavně proto, že se jejich étosu příčila zásada „čím hůře, tím lépe“.


V době sametové revoluce byly chvíle, kdy na celém Úřadu federální vlády byl jen Ladislav Adamec a tři čtyři jeho spolupracovníci. Například 6. prosince 1989, když měl Václav Havel v čele delegace Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí přijít do Úřadu předsednictva vlády na jednání s Ladislavem Adamcem, začali studenti, příznivci Havla, stavět před budovou barikádu z papírových krabic. Byla to ze strany OF manifestace moci i náznak budoucího využití marketingu v politice. Než Havel se svými lidmi dorazil, ze Strakovky zmizeli téměř všichni úředníci, kteří se do svých funkcí dostali mimořádně hustým sítem kádrových prověrek. Vytratili se zadním vchodem úřadu. V celé ohromné budově jich zůstalo méně než prstů na rukou jednoho člověka.


Koncem 80. let prožívaly antropologický problém socialistického ideálu všechny evropské socialistické země obdobně. Komunistická strana Československa byla navíc umrtvena vývojem po 21. srpnu 1968. Z politologického hlediska se konsolidace po dubnovém plénu ÚVKSČ v roce 1969, kdy Alexandra Dubčeka ve vedení KSČ vystřídal Gustáv Husák, jeví jako logická forma stabilizace. Jenže: stabilizace pro co? Jaký má být cíl stabilizace?


Stabilizace, která není samoúčelná, musí přestat být cílem přibližně po pěti letech. Pak by už na ni měly navázat nové, dynamické cíle. A musí přijít i noví lidé do vedení. Musí být otevřena diskuse o východiscích stabilizace – včetně možnosti návratu do strany těch, kdo zůstali věrni socialistickému ideálu a z různých důvodů byli ze strany vyloučeni. Jenže tak vývoj nešel.


Stranické vedení udělalo po roce 1968 z boje proti revizionismu jediný ideový program. Jakákoliv snaha otevřít diskusi se rovnala zradě linie. Proto se rok 1989 lišil od roku 1968 mimo-jiné tím, že v KSČ neexistovala žádná organizovaná reformní skupina, dominovaly v ní však masové reformní nálady a emoce. Ti z reformních komunistů, kteří pokládali dialog s opozicí za kulturní samozřejmost, už od poloviny 80. let vycházeli z představy, že během dvou tří let některý z mužů normalizace z osobních důvodů pozvedne prapor přestavby. Rozjede procesy demokratizace a pak, zasypán díky veřejnosti, odstoupí. Nic takového se z mnoha důvodů nestalo.


Antropologický problém se v listopadu 1989 také projevil v podobě ostrého předělu mezi generacemi. U každého velkého společenského konfliktu se potkávají tři generace, z nichž zpravidla každá prošla politickou socializací v jiných historických podmínkách. To znamená, že pod vlivem rozdílných dějinných událostí dostávají u příslušníků těchto generací zdánlivě stejné hodnoty a pojmy částečně odlišný obsah. A to i tehdy, kdy se hlásí k jedné ideologii nebo mají stejné stranické legitimace. Každá generace si totiž vytvářela vlastní definici socialismu, liberalismu, fašismu, ale i jiných doktrín. Ve chvíli, kdy začala sametová revoluce, byly rozdíly velmi výrazné.


Nejstarší generaci představovali politici, kteří formovali své hodnoty i jejich hierarchii především v dobách 2. světové války a událostí roku 1948. Částečně i se vzpomínkou na velkou hospodářskou krizi. Ve dnech sametové revoluce většina jejich příslušníků představovala konzervativní prvek.


Druhá generace získala své hodnotové uspořádání v návaznosti na 21. srpen 1968, na intervenci vojsk Varšavské smlouvy a následnou tzv. normalizaci. Tato generace byla nositelem dynamiky oněch dnů, a to na pravici i na levici.


Třetí generací byla mládež, která do politiky vstoupila bez pevně ukotvených hodnot.


Obecně platí, že je velmi obtížné převrstvit vlastní životní zkušenost a po rodičích zděděné politické preference. Taková hodnotová proměna zpravidla vyžaduje velké vzdělání, talent pro abstrakci a hlavně empatii. Chtít tyto vlastnosti po všech politicích je naivní.


Během sametové revoluce převzala moc v Československu generace, jejíž politická socializace byla spojena především se sovětskou intervencí v roce 1968 či rodiči vyprávěnou vzpomínkou na ni. Je to generace, v níž došlo nejen k výraznému snížení počtu přívrženců levicových hodnot, ale též k mimořádnému odlivu sympatizantů s Východem. Hlasatelé představ o slovanské vzájemnosti téměř vymizeli. Zároveň u zmenšených skupin nositelů levicových hodnot došlo к výraznému poklesu sebevědomí.


I čtvrt století po sametové revoluci se ve sporech české politiky potkávají tři generace. Již zde nepůsobí generace lidí s politickou socializací ve vazbě na 9. květen 1945. Vedle té, která zastydla v hodnotách 21. srpna 1968, se však vyhranila generační vrstva formovaná událostmi 17. listopadu 1989 a legendou o nich. A nejnověji se o slovo hlásí generace, jejíž politická socializace probíhala především v návaznosti na konflikty kolem výstavby americké vojenské základny, na takzvané církevní restituce, ale také na radikální sociální reformy. Pro tuto nejmladší generaci je sametová revoluce už pouhé vyprávění. Příběhem, který je méně významný než vlastní zkušenost.



Geopolitická příčina

Rozklad byrokratického socialismu v Československu naznačoval, že reformy potřebovaly všechny země sovětského bloku. Je vyjádřením teze, že po změnách v celé východní Evropě nemohl zůstat v maličkém Československu skanzen byrokratického socialismu. Sám o sobě, bez vnějšího tlaku, mohl byrokratický socialismus v tehdejším Československu vydržet ještě přibližně pět let, než by jeho antropologické problémy samy způsobily krizi. Tyto roky mohly být využity k reformě. Pravděpodobně každý systém je reformovatelný. Otázkou je, zda jej reformy upraví, nebo odstraní jeho specifiku. Ať tak či onak, tuto šanci socialismus v Československu nikdy neměl. Československo bylo ve sféře vlivu Sovětského svazu. Být v takovéto sféře neznamená, že Praha musela poslouchat Moskvu na slovo. Jenže vystoupení z této sféry nebylo za normální situace možné. Události roku 1956 v Maďarsku a Polsku, roku 1968 v Československu, ale i v Polsku koncem roku 1981 ukazují, jak naivní je hrdinská legenda o sametové revoluci.


Být ve sféře vlivu ale také znamená, že většina zásadních politických rozhodnutí Kremlu se nějakým způsobem promítala i do ostatních evropských socialistických zemí. Ideově-politický rozklad v Sovětském svazu dopadal na všechny státy tehdejší tzv socialistické soustavy. Zdá se, že rozhodující zlom nastal v druhé polovině 70. let.


Podle dnes dostupných informací už v roce 1972 utrpěl tehdejší generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Leonid Brežněv těžký záchvat mrtvice a roku 1976 dokonce prošel stadiem klinické smrti. Poté dokázal pracovat pouze jednu či dvě hodiny denně. Jak praví jeden pamětník, z generálního tajemníka se stala parodie na Brežněva. Všechny nešvary byrokratického socialismu se prohloubily - ceremonie nahradily veřejnou politiku, kolektivismus rozhodování vystřídaly zákulisní intriky, společenské cíle se měnily na soukromé zájmy. Začalo období stagnace.


Celkový společenský marasmus ještě umocnilo selhání ekonomických plánů v době perestrojky. To bylo spojeno také s poklesem ceny ropy mezi roky 1985 až 1986 na polovinu. Socialismus prohrával soutěž s kapitalismem v oblasti téměř všech ohnisek inovací. Pocit historické deprivace byl navíc posílen vojenskými neúspěchy v Afghánistánu. Také zastaralá vojenská koncepce, orientovaná na typ bojů vedených během 2. světové války, přestože strategické zbraně takovou válku mezi Východem a Západem téměř vylučovaly, odčerpávala obrovské množství finančních, kádrových i jiných zdrojů.


Pro osud socialismu ve východní Evropě se ukázalo jako rozhodující to, čemu se říkalo „subjektivní faktor". Tedy individuální vlastnosti vůdců a duchovní potenciál strany. S určitým zjednodušením se dá říci, že administrativní způsob řízení byl možný jen na počátcích industrializace, kdy centrum rozhodovalo, jaké a kde se na zelené louce postaví továrny, přičemž téměř žádné jiné po občanské válce nebyly. Pak stačil jeden vůdce s dobrou paměti, aby obsáhl celou ekonomiku. Když takový vůdce zemřel a ekonomika se stala mnohem složitější, při zachování administrativně-direktivního řízení z jed-noho centra musel jeho roli převzít byrokratický aparát.


Stejně jako genialitu Napoleona nahradil při vedení moderních masových armád pruský generální štáb. Když úřednictvo se svými operačními návyky nestačilo na nové úkoly, musely nastoupit zásadní reformy. Započaly však administrativně z centra, bez dobře stanoveného cíle a průběžné korekce směru a využívaných technik podle dosažených výsledků. Základem rozpadu Sovětského svazu a evropské části jeho bloku byly špatné reakce Kremlu na vyčerpání možností rozvoje tehdejší podoby byrokratického socialismu. Evropský byrokratický socialismus srazila na kolena neschopnost odstranit nemohoucí vůdce. Komunistickým stranám, zvláště té sovětské, chyběly obranné mechanismy, schopnost sebezáchovy prostřednictvím demokratické akce proti sebevražedné politice. Skutečnost, že socialismu nejoddanější lidé v nastupující krizi volali po semknutosti kolem nekvalitního vedení a jako léčbu smrtelné nemoci byrokratického socialismu ordinovali více byrokratického socialismu.


Obdobně je tomu dnes, kdy někteří oddaní obhájci kapitalismu chtějí globální finanční, hospodářskou a sociální krizi léčit většími dávkami dogmatického liberalismu. Pozoruhodné je, že v době, kdy Sovětský svaz nastoupil cestu stagnace, v Číně se na vrchol moci vrátil Teng Siao-pching. A roku 1978 začal Peking se svými reformami. Reformami, které udělaly z Číny nejdynamičtější stát posledních čtyř desetiletí.


Lze samozřejmě tvrdit, že tyto reformy zničily v Číně socialismus. Jisté je však pouze to, že zmizel byrokratický socialismus typu, který znala východní Evropa. Výsledkem Tengových reforem je něco, co se výrazně liší jak od byrokratického socialismu, tak i od liberálního kapitalismu. Není jasné, zda kolektivismus v Číně navazuje na Marxovo učení nebo na Konfucia. Pravděpodobně je směsicí obojího. Podstatné je, že postupovat touto cestou před čtvrt stoletím v Praze nebylo možné. Především reformní síly v Komunistické straně Československa nebyly zformované, a to ani organizačně, ani ideově.


Konsolidace po 21. srpnu umrtvila jakoukoliv tvořivost. Obranářská politická linie, kterou přijala KSČ, obsahovala i kritiku Komunistické strany Číny tu za dogmatismus, jindy za revizionismus. I proto život před vedení státu ani před veřejnost vůbec nepostavil otázku, jak zaměřit reformy, ale jak předat moc. A nelze zapomínat, že rok 1989 byl nejhorším rokem pro Tengovu Čínu. I když se názory na tehdejší události na ústředním pekingském náměstí, zvláště po zveřejnění korespondence velvyslanectví USA v Pekingu z oné doby na serveru WikiLeaks, liší, přesto se všichni analytici shodnou, že centrum hlavního města nepředstavovalo oázu nebeského klidu. Čínská cesta byla a je možná pouze ve velkém státě, ve velkém ekonomickém celku. V 80. letech minulého století by ji musela napodobit celá východní Evropa, což vyžadovalo především ucelenou vizi v Kremlu.


Jenže tam se moc vymykala z kontroly rozumu i politického centra. Při zpětném pohledu lze říci, že moskevské reformy postupovaly rychle v politické oblasti a pomalu v ekonomické; čínské naopak rychle ve sféře ekonomiky a pomalu v politické sféře. Výsledkem nebylo jen to, že se v Sovětském svazu prodlužovaly fronty před poloprázdnými obchody. Zároveň se prohlubovala masová nedůvěra k vedení a lavinovitě se šířila stále radikálnější veřejná kritika. V roce 1989 Sovětský svaz jako velmoc již neexistoval. Nebyl to stát, který by byl schopný vymezit a hájit vlastní zahraničně--politické zájmy. To také znamenalo, že jakýkoliv pokus opřít se při snahách o reformy v Praze o reformisty v Moskvě se rovnalo špatně asistované sebevraždě.


Přitom tehdejší československá politická elita odvozovala svůj mandát od souhlasu Moskvy. To bylo po 21. srpnu 1968 zřejmé i největším romantikům. Nejen politická elita, ale celá komunistická strana byla vychovávána v tom, že Sovětský svaz je vzor, země, kde zítra znamená včera, a že se Sovětským svazem půjdeme na věčné časy. Ve chvíli, kdy Kreml vyhlásil, že téměř vše, co bylo doposud uděláno, je špatné, ne-li zločinné, ztratily elity i stranické masy v Československu orientaci. Také zahraniční politika Kremlu byla zmatená. Ve snaze udržet si přízeň bohatého Západu Michail Gorbačov vyklízel sféry vlivu bez ohledu na to, co to udělá s dosavadními spojenci. Následující roky ukázaly, že vůbec netušil, jaké záměry s postsocialistickým prostorem mají jeho noví západní spojenci. V roce 1989 ovšem Gorbačov neviděl jiný způsob, jak se udržet u moci ve chvíli, kdy se jeho koncept reforem ukázal - mírně řečeno - nesmyslný. Osvícený egoismus velmoci byl nahrazen neosvíceným osobním a skupinovým sobectvím. A znovu se vrací otázka hrdinského dobývání barikády chráněné sovětskými okupanty. Čtvrt století se o zásluhy hlásí řada lidí, kteří prý zabránili tomu, aby sametovou revoluci roznesly na svých pásech sovětské tanky. Někteří si jistě zaslouží poděkování, protože nikdy nevíte, co ten který plukovník iniciativně učiní.


Tvrdit ale, že by Kreml dal pokyn svým vojákům zasáhnout v Praze poté, kdy vyklidil pozice ve Varšavě a v Berlíně, může jen člověk, jenž nikdy neviděl mapu Evropy. Jestliže někdo vzdá bez boje rozhodující vojenské a ekonomické trasy v severním pásu střední Evropy, nebude se handrkovat o geopoliticky mnohem méně významný střední pás. Podle dostupných informací měl Gorbačov od svých spolu-poutníků návrh na stažení sovětských vojsk z Československa již od roku 1986. Neučinil tak prý proto, že tento odsun chtěl za něco se Spojenými státy vyměnit. Nestihl to, protože střídání geopolitických cyklů se dramaticky zrychlovalo. Na takové proměny nebyl nikdo připravený. Ani západní analytici, ani zpravodajské služby, ani diplomaté. Ti největší vizionáři si tehdy představovali svržení socialismu v tehdejší východní Evropě jako simultánku, kterou budou hrát reformisté z několika socialistických států proti Sovětskému svazu.


Nikdo z nich nečekal, že reformismus vyjde z Moskvy. Že v sovětské říši nastane imploze. Ani samotná opozice na začátku listopadových a prosincových změn roku 1989 netušila, jak hluboká je krize režimu a jak slabé je jeho mezinárodní zázemí.


Základní politická charakteristika sametové revoluce je prostá: opozice požadovala dialog, a místo něho dostala moc.


Moc po 17. listopadu ležela na ulici. Vedení KSČ i státu se rozpadlo - alespoň ve smyslu schopnosti řídit nebo ovlivňovat politické události. Naopak opozice se rychle přizpůsobila nové situaci a moc sebrala. Je zřejmé, že na počátku krize v polovině 70. let možnost volby existovala. V roce 1989 však už žádná možnost volby v Praze nebyla. Přesněji řečeno, nebyla zde možnost volby cíle, pouze postupu při předávání moci. Zda to bude u kulatého stolu jako v Polsku, nebo postupně jako v Bulharsku, nebo po-teče krev jako v Rumunsku. Zvítězil první model. To lze pokládat za nedoceněnou zásluhu Ladislava Adamce. Krev by sice dala oběma stranám hrdiny, ale výsledek byl předem daný a otevřel by ještě více stavidla fanatismu, kterého je v české společnosti už tak víc, než je zdrávo. Obdivovatelů chilského diktátora Augusta Pinocheta sice bylo uvnitř polistopadové politické elity pouze několik, měli však poměrně velký vliv.


3 zobrazení0 komentářů