Komenský: Na tebe, národe český a moravský, vlasti milá, zapomenouti nemohu

Kapitola XIX z díla Jana Amose Komenského KŠAFT UMÍRAJÍCÍ MATKY JEDNOTY BRATRSKÉ, kterýmžto (v národu svém a obzvláštnosti své dokonávající) svěřené sobě někdy od Pána Boha poklady mezi syny a dcery a dědice své rozděluje.

Na tebe, národe český a moravský, vlasti milá, zapomenouti také nemohu při svém již dokonalém s tebou se loučení; nýbrž k tobě nejpředněji se obracejíc, tebe pokladů svých, kteréž mi byl svěřil Pán, nápadníkem a dědicem nejpřednějším činím, příkladem některých bohatých měšťanů římských i králů jejich pomezních, kteříž umírajíce dědicem věcí svých obec římskou, vládu okršlku zemského ujímající, kšafty svými nařizovali. Věřím i já Bohu, že po přejití víchříc hněvu (hříchy našimi na hlavy naše uvedeného) vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó líde český! A pro tu naději tebe dědicem činím všeho toho, co jsem koli po předcích svých byla zdědila a přes těžké a nesnadné časy přechovala, nýbrž i v čemkoli dobrém skrze práci synů mých a požehnání boží rozhojnění jsem přijala. To všecko zcela tobě odkazuji a oddávám, zejména:


Napřed, milost k pravdě boží čisté, kterouž nám před jinými národy prvé službou mistra Husa našeho ukazovati začal Pán a kteřouž on s pomocníkem svým i jinými mnohými věrnými Čechy krví svou zpečetil a od níž Antikrist na onen čas chytrostmi svými na sněmu bazilejském, teď pak mocí válečnou ukrutnou tebe byl odvedl, já pak s syny svými, kteří za světlem jíti chtěli, posavád se přidržeti hleděla. Tvéť to jest dědictví, tobě před jinými národy dané, ó vlasti milá, ujmiž se zase práva svého, jako svého, když tobě milosrdenství prokáže a pravdě své průchod navrátí Pán, slitovník tvůj!


Druhé, poroučím tobě horlivou žádost k vyrozumívání vždy plnějšímu a jasnějšímu též pravdy boží, aby znajíc Hospodina, hojněji jej poznávati ses snažovala (Oz. 6, 3). A poněvadž Pán náš Písma svatá zpytovati poručil (Jan 5, 39), odkazuji tobě za dědictví knihu boží, biblí svatou, kterouž synové moji z původních jazyků (kterýmiž je Bůh psáti byl poručil) do češtiny s pilností velikou (do patnácte let na té práci ztrávivše několik učených mužů) uvedli, a Pán Bůh tomu tak požehnal, že málo ještě jest národů, kteříž by tak pravdivě, vlastně, jasně svaté proroky a apoštoly v svém jazyku mluvící slyšeli. Přijmiž to tedy za svůj vlastní klénot, vlasti milá, a užívej toho k slávě boží a svému v dobrém vzdělání; a ač knihy této boží exempláře popálili nepřátelé, kde které dostati mohli, že však milosrdenstvím tohoto Boha, kterýž pořezané a spálené od bezbožného Joakima knihy Jeremiášovy psáti znovu kázal (Jerem. 36) a potrhaný i popálený od Antiocha tyrana Zákon boží (2. Mach. 1, 59) brzy potom, zbudiv pobožného Ptolomea, v jazyk řecký uvésti a národům jiným v známost uvésti dal, i tobě kniha tato boží dochována bude, důvěř se a nepochybuj!


Třetí, poroučímť obzvláště tak zvláštní k církevním řádům a milostné té kázni (kteráž mezi dítkami božími býti má a musí) milost, aby se napotom u vás Kristu nejen jako proroku kazatedlnice, nejen jako knězi a biskupu oltáře, ale jako králi trůnu a berly ke konání soudu nad neposlušnými přálo. Tu co mně byl z milosti své udělil Pán, nekryla jsem se s tím, na světlo to dáno; uživ, vlasti milá, k svému dobrému i toho, buď jakž u mne bylo, aneb jak nejvzdělavatedlněji vyhledáno býti může z Písem svatých a příkladem prvotní apoštolské církve, neboť na staré grunty stavěti, kdykoli se obnovuje chrám boží, nejbezpečněji (1. Ezdr. 3, 3)!


Čtvrté, odevzdávámť horlivost k sloužení Pánu Bohu a sloužení jemu jedním ramenem, po čemž že jsem já od svého začátku toužila, paměti předků mých i historia od Jana Lasicia o mých věcech sepsaná svědčí. Užíti sic toho jsem zúplna nemohla, kromě že jsem léta 1575 k společné národu svého podobojích konfessí a léta 1610 k společné konsistoři přistoupila. Ale dej Bůh pro milosrdenství své (kterýž vinš já buď životem neb smrtí svou, jak Pán káže, zapečeťuji), aby třetí spojení bylo nejdokonalejší, všech ostatků dítek mých se všechněmi jinými ostatky Čechů věrných, aby dřevo Júdovo a dřevo Efraimovo bylo jedním dřevem v ruce boží, když rozmetané kosti naše zase shromáždi, masem a kůží potáhne a duchem života naplní všemohoucí ten Pán, jemuž nemožného nic není!


Páté, odevzdávám tobě také i synům tvým snažnost v pulerování, vyčišťování a vzdělávání milého našeho a milostného otcovského jazyka, v čemž synů mých bedlivost známá byla časů předešlých, když od rozumnějších říkáno, že češtiny lepší není jako mezi Bratřími a v knihách jejich. Ale pilněji se na to ještě někteří vydali nyní, teď z vlasti vypuzeni byvše, aby přihotovením knih užitečných a nad předešlý způsob vybroušenějším perem psaných napomohli synům tvým k uvedení tím snáze všeliké ušlechtilé spanilosti ve věcech i v řeči, v moudrosti i výmluvnosti, k šťastnému vynahrazení podešlého teď zpuštění, jakž by jen časy k rozvlažení přivedl Pán. Cokoli tedy toho se nadejde, knih starých neb nových, to od synů mých přijmouc, za své vlastní měj k užití toho, jak nejlépe viděti budeš!


Šesté odkazuji tobě mládeže lepší, pilnější, zdárnější cvičení, nežli bývalo. Přehlídla jsem já tuto, svěřujíc se cizím, kteří mi syny mé povášnili a pokazili; kdyby se líbilo Bohu navrátiti mne k časům zvolnějším, napraviti bych v tom hleděla; ale sama o sobě naději tratíc, tebe prosím, vlasti milá, s ósvědčováním, abys to napravila. Popracovaliť i v té věci někteří z synů mých a zhotovili pro lepší mládeže cvičení metod, jehož se již chytati začali jiní národové bez rozdílu v náboženství, ale tobě to předně náleží, nezanedbávejž dědictví svého, kteréž tobě odvedou, když čas přijde, synové moji!!


Summou, všecky své pozůstalosti, jako popel po svém shoření, tobě, vlasti milá, poroučím, abys sobě z něho luh k smývání dítek svých špín připravila; jakož mně v počátcích mých učinil Pán, že z popela Husova mne a dítky mé vzbudil.


63 zobrazení0 komentářů