Komenského Didactica Magna: Školy jsou dílny lidskosti

Aktualizováno: 11. 8. 2021

Výňatky z díla Jana Amose Komenského Didactica Magna (Velká didaktika) z roku 1657.

- Vždyť káže láska nezávidět smrtelnému pokolení to, co Bůh zjevil ke spáse lidského pokolení, nýbrž vyložit to celému světu. Neboť to je podstata každého dobra, že se sdílí všem; neboť čím více a čím většímu počtu se učiní společným, tím více a tím spíše dostačuje všem.


- Proto, co mně Pán dopřál vypozorovati, hle, předkládám zde všem, budiž to společným majetkem.


- Najde-li kdo co lepšího, čiň stejně, aby nebyl, kdo by svou hřivnu vložil do šátku a uschoval, viněn ze zločinu od Pána, jenž chce, aby kupčili sluhové jeho, by každý, dada hřivnu na stůl, vzal ji i s užitky.


- Z toho plyne nutný závěr: Má-li se zakročit proti zkáze lidského pokolení, musí se to díti nejspíše opatrným a obezřelým vychováváním mládeže. Tak jako ten, kdo chce obnovit zahradu, musí do ní nasázet nových štěpů a nasázené pečlivě opatrovat, až utěšeně vzrostou; neboť naše umění nestačí na to, předělávat staré stromy a přeštěpovat je. Tedy prostá mysl, ještě nezasažená a nepokažená lichými představami a světskými zvyky, je Bohu nejpříhodnější.


- Kamkoli se kdo obrátí, sezná to ze zkušenosti. Zamiluje-li si kdo bohatství a poklady, nenajde, čím by ukojil svůj hlad, třeba měl celý svět; to se ukázalo na Alexandrovi. Vzplanul-li kdo ctižádostí, nebude moci přestat, třeba se mu klaněl celý svět. Oddá-li se kdo rozkošnictví, všecko mu přece ovšední a jeho choutka se bude obracet od věci k věci, třeba by proudy rozkoší plynuly všemi jeho smysly. Oddá-li se kdo snaze po moudrosti, nenajde konce; neboť čím více kdo zná, tím víc nedostatků poznává. Neboť dobře dí Šalamoun, že nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením.


- Býti rozumným tvorem znamená býti pozorovatelem, pojmenovatelem a poznavatelem všeho, tj. znát, umět jmenovat a rozumět všemu, co všechno má svět; jakož je patrné. Anebo jak vypočítává Šalamoun, znáti zařízení světa a moc živlů, počátek a konec i prostředek časů, změny oběhu slunce a rozmanitost ročních dob, oběhy roku a polohy hvězd, přirozenost živočichů a povahu zvířat, moc větrů a myšlení lidská; rozdíly rostlin a moc kořenů; jedním slovem, cokoli je tajné a zjevné atd. K tomu patří také znalost řemesel, jakož i umění řeči, aby v žádné věci, stejně v malé jako veliké, nic nebylo neznámého. Neboť pak teprve bude skutečně moci uhájit jméno rozumného tvora, bude-li znáti poměry všech věcí.


- Boháči bez moudrosti co jsou jiného než vepři v mlátě ležící? Chudí bez znalosti věcí co jiného než oslíci obtížení břemeny? Spanilý člověk neučený co jiného než papoušek s krásným peřím? Nebo jak kdosi řekl? Zlatá pochva, v které je olověný meč.


- Že nejen dítky bohatých a vznešených lidí, nýbrž všecky stejně, urozené i neurozené, bohaté i chudé, hoši i dívky ve všech městech, městečkách, vesnicích a dvorcích mají býti přijímány do škol, dokazuji tím, co následuje. Za prvé všichni lidé, kteří se narodili lidmi, narodili se hlavně k tomu účelu, aby byli lidmi, tj. tvorem rozumným, pánem tvorů a věrným obrazem svého Stvořitele. Všem se má tedy pomáhat k tomu, aby uměli užitečně strávit život vezdejší a pro budoucí život aby se mohli důstojně připravovat, náležitě jsouce naplněni věděním, ctnostmi a zbožností.


- Neboť moudře promluvil, kdo řekl, že školy jsou dílny lidskosti, tím totiž, že způsobují, aby se lidé stávali vpravdě lidmi, tj. aby se člověk stával a) tvorem rozumným, b) tvorem, jenž je pánem tvorů (také sebe samého), c) tvorem, jenž je potěšením svého Stvořitele. To se stane, budou-li se školy snažit učinit lidi rozumem moudrými, v skutcích opatrnými a v srdci zbožnými.


- Život nedostáváme krátký, nýbrž krátkým jej činíme; nemáme ho málo, ale mrháme jím. Umíš-li života užívat, je dlouhý.


- Dlouhý je život, je-li plný. Plný však je, když duch se zmocnil svého statku a dospěl k panství nad sebou samým. Dále: Zapřísahám tě, milý Lucilie, to budiž naše hlavní věc, aby náš život podobně jako drahocenné věci nevynikal rozlohou, nýbrž významem. Měřme jej činy, ne časem.


- Jako může býti v menší tělesné postavě dokonalý člověk, tak může býti i v menší výměře časové dokonalý život. Čas patří k vedlejším věcem. \ptáš se, který je největší rozsah života? Žíti až k dosažení moudrosti. Kdo dospěl až k ní, dosáhl ne nejvzdálenějšího, nýbrž největšího cíle.


- Jsme povinni chránit tělo před nemocemi a úrazy. Předně, poněvadž je příbytkem duše, a to jediným; po jeho rozboření se musí duše ihned stěhovat se světa; anebo boří-li se pomalu a brzo na jedné, brzo na druhé straně hrozí zřícením, pak má duše, jeho host, nepohodlné bydlení. Chceme-li tedy co nejdéle a co nejpohodlněji pobýt v paláci světa, do něhož jsme uvedeni milosti Boží, musíme pečlivě opatrovat tento stánek těla. Za druhé, totéž tělo je učiněno nejen příbytkem, nýbrž i nástrojem rozumné duše, bez něhož nemůže nic slyšet, nic vidět, nic mluvit, nic konat, ba ani nic myslit. Neboť poněvadž nic není v poznání, co nebylo dříve ve smyslu, duch bere všecku látku myšlenkovou pouze od smyslů a nevykonává úkon myšlení jinak než vnitřním vnímáním, pozorováním totiž obrazů vzatých z věcí. Proto poruší-li se mozek, poruší se i schopnost představovací, a jsou-li zasaženy údy tělesné, i duch sám je zasahován. Správně tedy říká známý básník: „Musíme ždáti, by duch náš zdráv byl ve zdravém těle.“


- Následuje o rozumném užívání životního času, věnovaného pracím. Zdá se býti něčím nepatrným a snadno se řekne: třicet let!, a přece je v nich mnoho měsíců, více dní a přemnoho hodin. Zajisté mnoho v takové době časové může dokonat každý, kdo koná, třeba pomalu. Ukazuje to vzrůst stromů: že rostou, nevidíme žádným, ani sebebystřejším pozorováním, poněvadž se to děje znenáhla a nepozorovatelně, avšak přece vidíš každý měsíc, že strom o něco vyrostl, a po třiceti letech spatřuješ, že vyspěl v košatý strom. Totéž je při našem těle, vyrůstajícím do velikosti: že roste, nevidíme: vidíme však, že vyrostlo. A že právě tak je tomu u mysli, jež si opatřuje znalost věcí, ukazují ony známé verše: K málu přidej jen málo a k málu zas maličko přihoď: takto za krátký čas si nakupíš hromadu velkou.


- Přirozený den má dvacet čtyři hodiny; když je rozdělíme pro potřebu života na tři části, osm hodin připadne spánku, tolikéž vnějšímu zaměstnání (totiž péči o zdraví, jídlo, oblékání a svlékání, slušnému zotavení, rozprávkám s přáteli atd.) s konečně na vážné práce, které pak musíme konat čile a bez nechuti, zbyde osm hodin. Týdně tedy, (když sedmý den necháme celý odpočinku) bude hodin určených k práci 48; ročně 2496; kolik však jich bude v desíti, dvacíti a třicíti letech?


- Patrno tedy, že je to pošetilost, když učitelé nerozdělí pro sebe i pro žáky učení tak, aby nejen ustavičně jedno šlo po druhém, nýbrž i aby všecko muselo býti ukončeno v určité době. – Neboť když si neustaví cíle, prostředky k cílům a pořadí prostředků, snadno se něco opomine, snadno se převrátí a snadno zmate celou věc. Proto tedy:

a) souhrn všeho učení budiž rozdělen přesně na třídy, aby to, co je napřed, všude razilo cestu a rozžehalo světlo tomu co následuje;

b) čas budiž rozdělen pečlivě, aby každému roku, měsíci, dni a hodině připadl jeho zvláštní úkol;

c) toto rozměření času i práce budiž zachováváno přesně a nic nebudiž vynecháváno, nic převraceno.

9 zobrazení0 komentářů