Karel Engliš: Národ a stát

Řeč prof. JUDr. Karla Engliše, několikanásobného ministra financí a rektora Masarykovy i Karlovy univerzity, proslovená na schůzi Národní Jednoty v Olomouci dne 4. března 1923.


I. Úvod.

Stojíme před tisíciletým faktem, že se lidská společnost učleňuje v národnostní státy, že národy chtějí žíti svým vlastním státním životem, že státy národně konglomerované se rozpadají, že společenské třídy a stavy v rámci národa stojí často vůči sobě v nejurputnějším zápase, avšak — je-li ohrožen celek — semknou se v jedinou frontu vůči společnému nepříteli. Po všech těchto stránkách představuje nám světová válka zhuštěnou historii. Rozuzlila pouta, která nepřirozeně zastavovala historický vývoj k národním státům. Národnost jest tedy mohutnou složkou státotvornou a stojí za úvahu hledati vztah mezi národem a státem a podstatu národnosti, která má řečenou společenskou funkci.



II. Národnost a jazyk.

Jazyk je hlavním vnějším znakem, který vyjadřuje národní společenství, příbuzenství a též národní různost. Je proto hlavním symbolem, k němuž se odnáší naše láska a péče, naše úsilí o jazyková práva. V krajích, kde žije více národů prostoupeně ve směsi krve a kultury, stává se namnoze výlučným kritickým znakem objektivním.

A přece není jazyk to, co národnost vyčerpává, a že ani mateřský ani obcovací jazyk nevyčerpává a neurčuje přesně národnost, je patrno už z toho, že při našem sčítání lidu se už neptáme po jazyku, nýbrž po národnosti.

Jazyk sám jest jen jednou stránkou kultury národní, je dílem sta pokolení, dílem tisícileté práce, žije s národem, vyvíjí se s jeho kulturou vůbec. Jazyk zachycuje formy myšlení, představuje stavební kameny, z nichž tvoříme budovu svého myšlení. Proto je v něm vyjádřena národní individualita nejen zvukově odlišná, nýbrž i obsahovou růzností oněch stavebních kamenů, jak každý ví, kdo se pokusil o překlad z cizího do vlastního jazyka a naopak děl vědeckých, básnických a jiných.



III. Národnost jako krevní a kulturní společenství.

Národnost jest založena krevním společenstvím, z něhož plyne dějinná spolupráce, tak společné dějiny a společná kultura. Od rodiny jde cesta kmenem k národu. Celá kultura i dějiny národa jsou spoluurčovány rasovými základy, které dávají národní povaze přirozenou pečeť. Kultura národní se jeví jako forma, v níž se odívá život. Tak můžeme mluviti o národní kultuře hospodářské, technické, vědecké, náboženské, mravnostní, právní, o kultuře umělecké všech směrů.


Uvážíme-li různosti v potřebách, výrobě, směně a způsobu materielního života vůbec u nás, u Rusů, Číňanů atd., pochopíme podstatu národní kultury hospodářské a technické. Že má každý národ svéráznou kulturu mravnostní, která je přiměřena jeho vzdělanosti a povaze, a začasté proráží i ve zvláštním náboženství a v právním řádu, ukazují etnografie i dějiny. Nejmarkantněji vystupuje svéráz národní kultury v produktech uměleckých, v hudbě, v písni, v malířství, sochařství, krojích, architektuře nábytkové, domovní, výstavbě dědin a měst atd. Všechny tyto formy se doplňují a slévají v tok kulturního života národního, který lze dějinně pojati jako jednotku. Že s touto kulturou vzrůstá hlavní vnější kulturní projev v jazyku, bylo už vyloženo. Z tohoto rasového a kulturního společenství vyplývá u jednotlivce vědomí příslušnosti k určitému národnímu celku, v jehož kultuře byl odkojen a vychován, láska k tomuto celku a bolest, která plyne z nuceného odnárodnění, kulturního přeformování: prostě vědomí národní. Toto vědomí národní jest jedno z nejhlubších a nejmocnějších citů, které člověka ovládají a jemuž člověk podřizuje své nejvroucnější city rodinné, své zájmy majetkové i vlastní život. Dějiny všech národů jsou jedním řetězem dokladů nezměrné lásky k vlasti a k národu.


V člověku existuje vědomí rodinné, třídní, stavovské a v důsledku toho solidarita tomu odpovídající, ale výš i hlouběji jde vědomí národní. To ukazuje nejlépe válka, kdy je ohrožen národní celek. Toto vědomí národní je podmínkou národní soudržnosti, existence trvání a vývoje národa. Nedovedly-li třídy a stavy podříditi svých zájmů celkovému zájmu národnímu, nastal úpadek, rozklad.



IV. Národ a stát.

Národ je živým organismem, schopným tvořiti národní kulturu. Skládá se z milionů jednotlivců učleněných ve třídy, stavy, skupiny, stojící začasté mezi sebou v zájmových rozporech a přece na sobě závislých a proto kooperujících. K trvalé existenci potřebuje národ harmonie všech svých složek, jich kooperace. Potřebuje právě tak zemědělce, jako živnostníka, dělníka, jako inteligenci. Jen v této harmonické kooperaci je možná tvorba národní kultury. Není-li národ schopen tvořiti dále národní kulturu, tyje určitou dobu ze své minulosti, ze svých dějin, ze své staré literatury, avšak, poněvaž potřebuje též kultury živé, odnárodňuje se. Národ dělníků nebo rolníků bez třídy inteligence není trvale možný.


Proto potřebuje národ ke své trvalé existenci ovládání národního tělesa, ovládáni, které mu umožňuje pečovati o harmonický vývoj všech jeho složek, jich kooperaci a tvorbu národní kultury. To je možné pouze tenkráte, je-li národ suverenní, je-li současně státem. Národ chce sám sobě vládnouti a, je-li otázka, kdo vládne, otázkou formálně politickou, pak jest politickým cílem každého národa vlastní stát, státní samostatnost. Jen tenkráte, když národ sám sobě vládne, může trvale udržeti národní těleso a jeho složky, jich kooperaci a tím i národní kulturu. Proto vidíme v dějinách lidstva tendenci k národním státům, snahu národů po samostatnosti a rozklad států národně konglomerovaných.


Proto jsme i my Čechoslováci usilovali o vlastní stát, nevidouce nijak a nikdy v rámci Rakouska pojištěny své národní zájmy. Samostatnost a vlastní stát se nedá nahraditi žádným jazykovým právem. Byl-li by nám někdo v Rakousku řekl, že nám zajistí náš jazyk ve škole i v úřadě až do nejvyššího stupně, nemohl nás uspokojiti, poněvadž mohl, maje vládu v ruce, dělati takovou hospodářskou politiku, která by nás byla prakticky vypudila z půdy a odnárodnila. Jednotlivec byl by jazykovým právem uspokojen, národ nikoli. Nazveme-li individuálním právem národním právo jazykové a sociálním právem národní vládu národa nad sebou, pak je zřejmo, že národ se nemůže spokojiti právem individuálním a žádá sociálního práva národního. Národní stát jeví se takto politickým vyvrcholením národních tužeb, poněvadž pojišťuje existenci, trvání a vývoj národa.


Proto se náš poměr ke státu ve chvíli převratu tak zásadně změnil. Kladli jsme po staletí do protivy národ a stát, milovali jsme národ a nenáviděli stát, bořili jsme stát, abychom osvobodili a upevnili národ, dnes tomu je jinak. Stát a národ není v rozporu. Naším politickým národním cílem jest stát, jest naší láskou, naším, vlastenectvím. Vše, co pojišťuje, zpevňuje a konsoliduje stát, zajišťuje budoucnost národu. Podezřelý je každý, kdo staví stát, československou republiku, do protivy k národu, kdo mluví o národu, jako by nebylo státu. Tomu jistě stát z nějakého důvodu není po chuti, to je snad pochopitelné u Němců, ale nepřípustné u Čechů. Tomu se musíme naučit, musíme se naučit vládnout sobě, žíti pro stát, býti k němu poctivými. Není vlastencem, kdo má plná ústa národa, ale zapírá státu daně, nebo jinak mu podlamuje půdu. Pečlivě si všímejte takových vlastenců. Nikdo nikdy nás v našem národním státě nepogermanizuje, vždy ve svém státě uskutečníme svůj národněkulturní ideál, ale ztratíme-li svou samostatnost, veta je i po národu.



V. Vnitřní znárodnění státu.

Avšak stát o sobě jest jen formou, jest prostředek k uskutečnění národního ideálu, jeho výplní je národ. Pravíme-li, že stát jest naším vlastenectvím, pak míníme národní náš stát, stát v pravdě československý, nejen dle jména, nýbrž i dle obsahu. Máme příklady v dějinách, že národové zvítězili had jinými národy, ovládli je politicky, ale byli přemoženými kulturně a rasově absorbováni.


Nestačí tedy jen získati národu politickou moc ve vlastním státě, nýbrž třeba dále pracovati v tom, aby vnitřně byl stát národně budován a uskutečňoval národně-kulturní ideál. To je tím důležitější v státě národně smíšeném.

Běží především o to, abychom nabyli ve svém státě plně moci. K tomu nestačí jen většina v parlamentě, instrument právního řádu, soudy, četnictvo a vojsko. V rámci právní a politické moci jest ještě druhá moc nad statky i lidmi a to je moc hospodářská. Nechceme býti ani politickými, ani hospodářskými otroky. A tu obrátíme-li svou pozornost k otázce, jak je rozděleno národní bohatství, komu patří pozemky, lesy, domy našich měst, doly, hutě, továrny, bankovní kapitál, shledáme, že ještě tuze mnoho k tornu schází, abychom byli opravdu pány ve svém domě. Ale toho nelze čekati od státu. Je pravda, že za nepřímého přispění německých vlád v Rakousku nabývali Němci hospodářské převahy, ale je na nás samotných, abychom jí nabyli zpět. Hospodářská moc se dobývá prací, přičinlivosti, šetrností. Politická moc nám otvírá možnost, abychom pronikli všude, ale abychom vynikli, je na nás. Československá republika nebude československou docela dříve, dokud nebudeme pány lesů, velkostatků, dolů a hutí.


Pak teprve bude možno prolinouti celý stát a život národním duchem. To neznamená, že nemáme použíti i cizích myšlenek a vzorů, jsou-li dobré, ale opičit se v písni, hudbě, malířství, kroji, architektuře, společenském mravu po každém cizím nesmyslu za heslem modernosti s pominutím nejkrásnějších domácích motivů, to není žíti národním životem. Čím více se stává Praha světovým střediskem, čím více je svodu k napodobování cizího, tím pečlivěji třeba stříci to, co je české, ryzí, krásné a dobré.



VI. Československý stát a Němci.

Rakouští Němci byli v Rakousku zvyklí jako menšina vládnouti většině Slovanské, podobně jako Maďaři v Uhrách. Takový poměr je možný jen nedemokratickým násilím. Znásilňování politické, hospodářské a národní, to byla methoda Němců. Z vládnoucího národa se stala nevládnoucí menšina. Mysleli, že slovanskou krví si pojisti hegemonii v Evropě, v té myšlence tleskala Vídeň válce. Logika dějin byla jiná a Švehla jedenkráte dobře vystihl jich situaci, že spadli s Tarpejské skály. Nevžili se ještě do nové situace a nedovedou zapomenouti, že už nejsou, čím byli. StaIi se nepřáteli státu a neštítí se žádného prostředku k jeho rozvratu, jak dokázal bývalý poslanec Baeran.


My nemáme žádného zájmu následovati maďarských a německých method, poněvadž byly nedemokratické a nemravné a poněvadž byly neúspěšné. Za tisíc let se nepodařilo Maďarům pomaďarštiti Slováky a za sta let se nepodařilo Němcům pogermanisovati Čechy. Dali jsme naopak Němcům ty nejspravedlivější volební řády, dali jsme jim možnost učiti se ve vlastním jazyku ve školách až do nejvyššího stupně. Ponechali jsme jim dvě techniky, ač nám v Rakousku nechtěli přiznati dvou universit. Ale musí trvale pustiti z hlavy, že bychom dopustili, aby tvořili stát ve státě, abychom jim vytvořili německé státní uzavřené území, které získali staletou germanisační činností. Nelze petrifikovati staleté křivdy.


Němci se musí smířiti s tím, že žijí v republice československé a tomu se přizpůsobiti. Nechceme ani jednoho Němce znásilniti a nutiti k přesedlání. Jen si představme, jak by to byli oni dělali, kdyby byli vyhráli válku. Ale jejich methody nejsou národa Komenského, Chelčického a Husa důstojny a nejsou mu potřebny.


Jejich nárok na autonomii a státní život je jiný nežli byl u československého národa. Němci žijí svůj národně státní život ve dvou samostatných státech, v Německu a v Rakousku, tam je pojištěna jich národní bytnost a nemohou všude žádati, kde žiji, státní život, jako jí nemohou žádati Čechové v Americe nebo ve Vídni. Tolik práv, jako se dostává Čechům ve Vídni, by je jistě neuspokojilo. Švýcary neuděláme ze své republiky, nejen proto, že by to Němce též neuspokojilo, pokud by neovládli zase státu, ale proto, že všichni národové obývají Švýcarsko, žijí kulturním životem svých soukmenovců, tvořících v sousedství vlastní státy. I my Čechoslováci chceme míti alespoň jeden stát československý.


Němci se hněvají, že děláme zákon na ochranu republiky. Vzešel z útoků na republiku se strany Němců a komunistů. Proti násilí se nelze brániti jinak. Republika je nám nejdražším klenotem, který jsme ochotni hájiti se zbraní v ruce. Ukázalo se, že je republika ohrožena, to nás stmelilo v jeden národní šik. To nám nesmí nikdo zazlívati.



VII. Národnost a humanismus.

Národnost a humanismus se staví často proti sobě jako protiklad, tak jako by jedno vylučovalo druhé, jako by humanismus negoval vlastenectví a národnost. To není pravda. Humanismus není internacionalismus ani národní lethargie. Právě tak jako nevylučuje nacionalismus, aby člověk byl dobrým otcem rodiny, nýbrž naopak předpokládá vlastenectví plnění povinnosti k rodině i k povolání, a je špatným vlastencem, kdo jen ústy horuje pro vlast a špatně plní povinnosti své, právě tak jako je národnost gradací poměru k rodině, jde cesta k humanismu skrz rodinu a národ. Člověk o sobě je abstrakcí, plně lze býti čIověkem jen tím, že jsem mužem, občanem, příslušníkem národa. Nejlepší vlastenectví nevylučuje mysliti na lidské společenství, na to, co pojí národy. Národ Komenského nemůže si nepřáti věčného míru, zvláště národ malý, jakým jsme my, který nikdy nechtěl cizího, nýbrž je jen ochráncem toho, co mu patří. I naše Slovanství je stupněm mezi národností a humanismem.



VIII. Závěr.

Pokusil jsem se o náčrt československého nacionalismu. Záleží na tom, aby náš nacionalismus se nestal prázdným heslem, nýbrž abychom si byli plně vědomi jeho hlubokého obsahu. Je patrno, že splněním naší nejvyšší politické tužby, dosažením československého státu není ještě náš národní ideál plně dosažen. Čeká ještě mnoho úsilovné práce. Třeba především vroucího národního vědomí, bez něhož bychom nebyli své samostatnosti dosáhli, a bez něhož jí nemůžeme udržeti. Třeba dále, aby každý z nás byl na místě, s pevným charakterem plnil své povinnosti. Dr. Rašín budiž nám vzorem národního charakteru. Buďme na stráži. Vnitřní nepřátelé ukládají o republiku a nepřáteli jsme obklopeni. Ještě dlouho potrvá, co budeme musit držeti jednou rukou pluh a druhou meč, abychom připravili dobu míru, práce a rozkvětu československé republiky.



Národu!

Veškeré vrstvy národa československého žádáme, aby vydatnou podporou svépomocných a ochranných snah národních, organisovaných a prováděných v Národních Jednotách a Maticích školských pomáhali jakožto uvědomělí členové národa státního odvrátiti nebezpečí hrozící našemu národu z útoků našich odpůrců, kterým nedostatečná ochrana a obrana našich národních zájmů dodává nových vzpruh a nových nadějí, že se jim podaří rozvrátili náš stát.


Voláme všechny, jimž záleží na zdaru, vývoji a zabezpečení státu, vlasti a národa, na stráž, k obětavé součinnosti a svědomité zodpovědnosti.


Pomáhejte všichni bez rozdílu stran a názorů politických i náboženských k umírnění politických a sociálních třenic a rozporů a k součinnosti směřující k opravdovému uskutečnění našeho národního ideálu, jimž jest republika a demokracie zakotvená v úctě a lásce ke každému člověku.


Budeme-li všichni držet k sobě, udržíme republiku.


(Z projevů manifestačních schůzí v městech moravských dne 4. března 1923.)


Svaz Národních Jednot a Matic V Praze. Národní Jednota pro východní Moravu v Olomouci.


7 zobrazení0 komentářů