K. H. Borovský: Strany politické

Článek ze Slovana z roku 1850.

Ačkoli jsme již jednou v Národ. Novinách -tuším - o tom samém předmětě jednali, nezdá se nám přece, zbytečné ještě jednou zvláště v nynějších okolnostech obrátiti pozornost našeho obecenstva na věc, které se právě nyní z jistých stran velmi zneužívá, totiž na jména rozličných politických stran. V zemích konstitučních jsou totiž všichni občané dle smýšlení svého rozděleni na jisté politické strany, které buďto v každé zemi zvláštní svá jména mají jako Whigs, Tories, Locoforos atd. aneb jistými, již v celém světě zdomácnělými názvy, jako jsou: konservativní, liberální, aristokraté, demokraté, absolutisté, republikáni, konstituční, radikální atd. se poznamenávají. Takové utvoření stran jest nevyhnutelné, protože při tak velikém počtu obyvatelstva dokonce ani možná není, aby každý občan osobně svoje mínění a svou vůli o každé záležitosti projevil, pročež tedy vždy větší počet stejně, aneb alespoň podobně smýšlejících občanů dohromady za jednu stranu se považuje, čímž se celá věc zjednoduší tak, že místo mnoho milionů jednotlivých osob jen nekolik rozličných stran proti sobě stojí, z nichžto každá se všemožně přičiňuje, aby větší počet občanů přivedla ke svému mínění a tím pak, aby se stalo mínění její zákonem pro veškerý národ. Každá taková strana politická představuje jako jednu osobu a celý národ tím představen jest jako v několika osobách, z nichžto každá jisté od ostatních rozdílné mínění její představuje a zastupuje proti ostatním.


Kdyby byli všichni občané náležitě vzdělaní a rozuměli všichni dokonale všemu, co se týká veřejných zaležitostí, bylo by všechno strannictví politické mnohem jednodušší, neboť by přestalo všeliké podvádění občanů. Nyní však, kdežto veliký počet občanů buď velmi málo neb docela nic nerozumí záležitostem politickým, nabývají mnohé politické strany tím příležitost šiditi mnohé občany a proti jejich vlastnímu prospěchu vábiti je k sobě. To se ovšem jinak díti nemůže, než že takové strany udávají před veřejností zcela jiný úmysl, než jakého skutečně jsou, a užívají vůbec mnohých chytrostí, čímž mnohé občany tak daleko přivedou, že pomáhají sami sobě škoditi a teprva velmi pozdě, když již pomoci není, blud svůj pozorují.


Zvláštní příležitost k podobnému matení a zavádění občanů, podávají již jména jistých politických stran, slova totiž, za která nepřátelé pokroku a svobody obyčejně ukrývají pravý svůj úmysl. Ačkoli se dobře ví, že jistá strana pracuje na tom, aby zase stará libovláda čili despotie, totiž komandování celého národu skrze úřednictvo nazpět uvedena byla, aby všechny r. 1849 vymožené svobody poznenáhla zase zničeny byly: nepozorujeme přece žádnou stranu, která by podobný úmysl zřejmě vyslovovala. Příčina toho jest velmi jednoduchá. Ti, kteří onen hanebný a lidozrádný úmysl mají, dobře vědí totiž, že jich jest velmi málo proti celému národu, jenž si svobodu a libovládu přeje, a že by tedy úmysl svůj, kdyby jej zřejmě vyslovili, nikdy provésti nemohli, poněvadž by se celý národ ve všem a všemožně tomu protivil. Zahalují tedy obyčejně úmysl svůj do rozličných na pohled hezkých a lidu přijemných plaštíků. Brzy říkají: my chceme pokoj a pořádek: pokoj a pořádek jsou věci každému poctivému člověku milé, což divu tedy, že mnohý sprostičký na duchu občan za jejich korouhví běží a pod jménem starosti o pokoj a pořádek pomáhá plesti karabáč a pouta na své vlastní údy, neznamenaje totiž, že u těch znamená pokoj a pořádek tolik jako: buď z ticha, nech mně, co jsem ti vzal, nedělej různice, nechtěj nazpět co ti náleží. Brzy zase říkají: my jsme mírní, my jdeme prostřední cestou, my nechceme nic náhlého a překvapeného, my víme, že jistá strana chce zavést absolutii a jistá strana zase chce všechno překotit, my tedy chceme mezi nimi býti prostředníky! Samé věci, které nejsou špatné, myslí zase mnohý sprostičký na duchu občan a běží za jejich korouhví; všeho moc škodí, s mírností nejdál dojdeš, in medio virtus atd. jak jsou všechna ta přísloví, která si opakuje táhna za korouhví střední strany, Ale nic nepozoruje, že tato střední strana jde vlastně tam, kam absolutisté, jenom že ne docela zpříma, nýbrž oklikami, a že dokonce není prostřednicí mezi dvěma výstřednostmi (excentricitami), nýbrž tajná přítelkyně despotie a nepřítelkyně svobody a rovnoprávnosti. Brzy se praví: my jsme konservativní, slovo to, mající v sobě jakousi taktickou usazenost a proto milo mnohému dobrému člověku, jenž se hned ke korouhvičce té přitovaryší. Ale konservativní znamená: zachovávající, ten tedy, kdo sebe konservativním jmenuje, dává na srozuměnou, že chce zachovati to co jest. Jestli tedy to, co jest, dobré jest, tedy i konservativním býti a to dobré zachovávati a brániti, jest dobré a chvalitebné: jestli ale to co jest, špatné jest, pak i konservativním býti, totiž toto špatné zastávati a lepšímu brániti, špatné a nechvalítebné jest. Vezmeme na příklad Rakousko. Kdo se osmělí tvrditi, že nynější náš stav, vezměme to v jakémkoli ohledu, dobrý a užitečný jest? Což tedy souditi máme o tom, jenž se nazývá nyní konservativním?


Jiní zase na jiný způsob chytře pracují na zmatení a mámení svých spoluobčanů. Jsouce sami tajní přívrženci a služebníci libovlády, hledí všechny ty strany, které se o pravou konstituční čili právní vládu, o samosprávu národní, rovnoprávnost politickou i národní přičiňují, zohyzditi a nezkušenému lidu před nimi jakousi bázeň vštípiti. Nejobyčejnější způsob jest vydávati všechny liberální za jakési přemrštěnce, výstředníky, křiklouny, nespokojence, nepřátelé jmění, komunisty atd. Na to obracíme zvláště u nás pozornost obecenstva, a síce, aby to tím pochopitelnější bylo, ve příkladu každému našemu čtenáři znamém. Kdo totiž čte vládní noviny, zvláště v novějším čase „Víd. Den.“ mohl pozorovati nejednou, že naši stranu a naše noviny tam nyní nazývají výstřední, radikalní, přepjatou atd. Každý ale ví že naše strana hned od března r. 1848. jak nastala svoboda tisku až do nynějška vždy těch samých zásad se drží, a každý zajisté dobře o tom ví, že ještě za námi jest jedna jinak než my smýšlející strana, která nyní zcela umlkla, které jsme ale právě my sami dříve, když ještě panovala úplná svoboda tisku a associace, mnohdykrát vytýkali přílíšnost a výstřednost; každý také ví, že ještě nynější vláda nam vytýkala, že této straně neumíme dosti mužně se opírati, na důkaz, že nas tenkrat tato nynější vláda za přemrštěnce nepovažovala. My jsme přece své zásady od těch dob v ničem nezměnili, čím to tedy jest, že nás nyní vláda jiným jmenem jmenuje než dříve? - Tím to jest, že dříve, pokud ještě se necítila tak mocnou, nesměla dát na sobě pozorovatí, jako by zásady naše za pravé a dovolené nepovažovala, nyní však, když akcie libovlády vystupují v celé Evropě, dává nás vyhlašovati za přemrštěnce a za výstředníky. Jest v tom celém velmi patrný postup: napřed se jmenovali přemrštěnci ti, kteří skutečně žádali věci nemožné aneb vůbec nelegalním způsobem chtěli pokračovati. Nyní se jmenují přemrštěnci všichni liberální, kteři tlačí na svolání sněmu, na ukončení obleženosti, na skutečné provedení konstituce v životě, na zmenšení výloh - jmenovitě vojska, na ukončení ordonanční vlády, na poctivé provedení slíbené rovnoprávnosti a na držení slibu vůbec. Každého, kdo to chce, nechá nynější vláda již vyhlásit za radikalistu a výstředníka. A kdyby se jim vedlo ještě líp, kdybychom se ku př. i my v přílišné mrzutosti dali svésti k nějakému nezákonnímu kroku a tím zavdali příčinu vítanou, aby nejčinnější z nás někam zavřeni neb vyhnáni ze země, nebo jinak na onen svět připraveni byli: pak by šli ještě o krok dale a vyhlásili by ku př. Pražskou Mittelpartaj (pokud v ní totiž nejsou samí lidé ke všemu přisvědčující), tak za radikální a přemrštěnou jako to nyní nám činí. Vždyť pak také ku př. považoval kníže Windischgratz hraběte Stadiona za radikalistu a demokrata, a p. Haynau nedávno dal našim ministrům dosti zřetelně na srozuměnou, že jsou demagogové.


Pročež nedej se nikdo, komu opravdu na dobrém a pořádném stavu vlasti něco záleží, (k jiným beztoho ani nemluvíme) svaděti podobnými praktikami. Jmenovitě také služebníci nynějšího ministerstva velmi často používají k prospěchu jeho to, že jistá hrubá absolutní strana (ku př. v „Kreutzzeitungu“ Berlínském proti nynějšímu ministerstvu brojí, vytýkajíc mu přílišnou svobodomyslnost, z čehož pak tito služebníci ministerstva vyvozují, jako by nynější ministerstvo zrovna tak svobodomyslné bylo jak náleží: poněvadž prý s druhé strany my mu vytýkame, že nepřítelem jest svobody. Také tím nedej se nikdo mýliti. Dejme tomu, že by skutečně to, co „Kreutzzeitung“ proti našemu ministerstvu píše, opravdu tak míněno bylo, co z toho následuje? Že jest mezi nekonstitučně smýšlejícími také jedna strana, která svou překvapeností jim škodí, poněvadž jejich úmysly před časem vyhlašuje. To přec každý nahlíží, že strana, která svou absolutistickou choutku zcela na hlas vytrubuje, a jako se střech hlásá, méně nebezpečná jest svobodě a konstituci, než ta strana, která sice ustavičně slovy za konstitučně smýšlející se vydává, skutky ale ustavičně libovolně vládne a všude v jiných zemích ke zničení konstituc nápomocna jest, a poznenáhla doma jednu podporu svobody po druhé kácí a zničuje.


Probravše některé podskoky, kterých obyčejně strany nepříznivé svobodě a rovnoprávnosti občanské užívají k omámení méně vzdělaných občanů, aby je totiž proti jejich vlastnímu prospěchu k sobě přivábily: budeme nyní prohlížeti jména a významy rozličných politických stan.


Především musme zde opětovati svou již dříve několikrát vyslovenou hlavní zásadu, že totiž vlastně jsou jen dvě politické strany: jedna totiž poctivá a spravedlivá, žádostivá svobody, rovnoprávnosti, veřejnosti, pevného práva, druhá zase milovnice nadpráví, despotie, libovolnosti a tajnosti. Ona první strana svobody drží se pravidla: co nechceš sám trpěti, nečiň jinému; druhá strana despotická drží se pravidla: ber jiným a hrab pro sebe.


Dle povahy věci samé jest patrno, že strana despotická jest na počet mnohem slabší, nežli strana svobody: neboť jisto jest, že musí býti více ovcí než vlků, více ryb než rybářů, více holubů než ostřížů. Avšak z porovnání tohoto nesuď snad někdo, jako bychom stranu svobody milovnou rovnali ve všem bezbranným ovcim, rovnáme ji zajisté jen v tom, že jest utiskována a šizena, ne ale v tom, že by se nemohla ubrániti.

Jděte jeden dům od domu a ptejte se jednotlivých občanů: Chceš ty, aby od tebe mohli vybírati daní, kolik se jim líbí, kdy se jim líbí, aby s těmito daněmi mohli hospodařiti, jak se jim líbí, aby je mohli vyházeti, nač se jim líbí, chceš, aby mohli dělati na celou zem dluhů, co se jim líbí? Chceš ty, aby tě mohli chytit a zavřít, kdy se jim zlíbí, aby tě mohli soudit potají, jak se jim líbí? Chceš ty, aby ti dávali nařízení v jazyku tobě nepovědomém? Chceš ty, aby mohlo několik ministrů dělat s celou zemí a s celým národem, co se jim líbí, aby všechno řídili potají, bys nikdy nevěděl na čem jsi, aby mohli vést vojny pro každou maličkost, aby mohli vybírat vojáků, jak mnoho se jim líbí? Chceš ty, aby několik ministrů a jejich úředníků mohli vydati každý den jiná nařízení a sotva že jsi se o nich dověděl, již je zase zrušiti a jiná vydati, tak že ani nevíš, co dělati dovoleno a co zapovězeno? Jděte, pravím, dům od domu a ptejte se jednotlivých občanů takovým způsobem, a počítejte je pak, kolik jich řekne, že to chtějí, a kolik řekne, že nechtějí.


Jděte ale po druhé a ptejte se jich jinak, ptejte se: Chceš, abys ty sám právo měl s ostatními spoluobčany dohromady voliti si muže řádné, cvičené, ve které se důvěřuješ, aby tito vyvolení mužové ve sněmu shromáždění ustanovili, jak velké daně platiti máš, nač se mají tyto sebrané daně nakládati? Chceš, aby bez povolení tohoto sněmu nesměla vláda dluhy dělati, daně vybírati a výlohy dělati? Chceš, aby všechny zákony, dle kterých se spravovati musíš, sestavovali jen ti od tebe vyvolení mužové na sněmu, a aby bez jejich svolení vláda žádný zákon nový vydati nesměla? Chceš, abys jen veřejně mohl býti souzen od poctivého, neodvislého soudu a abys bez vyřknutí soudu nemohl býti od žádného úředníka neb vojáka týrán a pronásledován? Chceš, aby s tebou úřadové vždy jednali a dopisovali v jazyku tvém přirozeném? Chceš, aby mohli býti ministry jen takoví mužové, kteří mají důvěru od sněmu, a aby nesměl nikdo míti v rukou vládu země, kdo od sněmu za schopného k tomu a za poctivého se nepovažuje? - Sčítejte dohromady všechny ty, kteří na tyto otázky řeknou: ano, chci! a uvidíte, že nesmírné množství, kteří to tak chtějí - a ti všichni náležejí ke straně svobody.


Čím to ale jest, že strana svobody, ačkoli dozajista nesmírně četná, přece obyčejně jak to okolo sebe vidíme, přemožena jest od strany svobodě protivné, kdežto by se přece na první pohled zdáti muselo, že potřebuje tato nesmírně četná strana jen slovo promluviti, jen chtíti, a že hned do všech čtyř úhlů světa se rozpraší protivnici svobody a práva? - Příčiny toho jsou rozmanité. Dílem, že strana absolutistická, ačkoli na počet slabší, dovoluje si užívati proti straně svobody všelikých i nepoctivých prostředků, kdežto strana svobody jen zpříma ke svému cíli kráčí; dílem že veliká, ba největší část poctivého lidu, který ani sám utiskovati ani utiskován býti nechce, ani za mák se o veřejné záležitosti nestará, nýbrž jako pravá ovce v tichosti se od každého, kdo právě nůžky v rukou drží, střihati nechá, oni by sice všichni rádi měli dobrou vládu, malé daně, spravedlivost, veřejnost, dobré hospodářství se zemským jměním, ale ani palcem k dosažení všeho toho hnouti nechtějí; dílem zas, že veliká část z těchto, kteří, když jim věc srozumitelně vysvětlíte, všichni svobodu a právo chtějí, z nevzdělanosti a politické krátkozrakosti ošizeni, omámeni a zastrašeni od nepřátelů svobody na rozličné strany dle smýšlení se dělíce, často dosti z malicherných příčin proti sobě brojí, sobě vespolek překážejí a tím protivníkům svobody vítězství ulehčují.

Spravedlivost, svoboda, právo, veřejnost zajisté jest jen jedna, ale cesty k dosažení a provedení toho mohou býti a jsou rozličné. Jeden chce dvě komory ve sněmu, druhý jednu, jeden takovou ústavu, jiný jinou, jeden se jmenuje radikalistou, druhý liberálním, třetí mírným, čtvrtý konservativně-liberálním, jeden praví, že mu jde svoboda nad národnost, druhý, že národnost důležitější jest atd. a dle toho se dělí všichni přátelé svobody na rozmanité strany, a víme ze zkušenosti, že mnohdykráte některá z těchto svobodomyslných stran zarytě ji brojí proti jiné, též svobodomyslné, nežli proti protivníkům celé svobody.


Buďsi ale kolikkoliv stran svobodomyslných, a ať si mají jména jakákoli, přece se všechny srovnávají v jednom hlavním účeli, jenž jest svoboda, právo a vláda dle vůle většiny, a rozdílnosti mezi nimi povstávají z rozdílnosti prostředků a cest, kterými každá strana docíliti chce onoho hlavního účele. Již tedy zdravý smysl toho žádá, aby všechny svobody milovné strany tak dlouho dohromady spojeně jednaly, až pojistí úplnou porážku všech absolutistů a nepřátel svobody, až pojistí možnost, aby dle vůle většiny národu řízeny byly všechny záležitosti: pak teprve jest čas, aby každá z těchto svobodomyslných stran hleděla poraziti to, co za dobré uznává, jestli totiž dovede ke svému mínění nakloniti většinu občanstva. Zvlástě za našich časů a v nynějších okolnostcch bylo by takového svorného působení všech milovníků svobody a práva nanejvýš zapotřebí, aby nikdo nikoho pro jeho osobní náhledy nekaceřoval, jakmile jen jisto jest, že upřímně chce právo a svobodu, a ukazuje se také skutečně, že nyní již jen dvě strany proti sobě stojí, strana despotická a strana konstituční.


Prohlídněme tedy z jakých živlů jest každá tato strana sestavena. Co se despotické strany týče, nedá se lépe rozděliti než za zjevné a tajné absolutisty. Zjevní absolutisté jsou mnohem méně nebezpeční než tajní, a také by, kde již jednou lid svobodu okusil, nikdy nedovedli zavést nazpět starou libovládu bez pomoci oněch tajných absolutistů. K straně zjevných absolutistů náleží u nás duchovni hierarchie, jedna čast vyššího vojenského důstojenstva, jedna část byrokratů a větší díl šlechty. Smýšlení lidí těchto poznali jsme opět nedávno ze spisku p. Babarczyho. Tato strana, jak již praveno, nikdy by sama neprovedla úmysl svůj, neboť má k tomu - abychom se zkrátka vyjadřili - málo rozumu, a proto jest při vší své zlé vůli svobodě málo nebezpečná.


Skutečně nebezpeční svobode jsou jenom tajní absolutisté a proto budeme o nich obšírněji jednati. Znamenati sluší, že svoboda a konstituční vláda, kde jíž jednou zavedeny byly, nedají se nikdy tak snadno jedným rázem zničiti a odstraniti, a proto také mají tajní absolutisté tím více příležitosti ukrývati se se svými pravými úmysly. Tajní absolutisté vždy mluví a slibují, že budou zaváděti ústavu, ale poznenáhla podtínají jí jednu žílu po druhé a čekají vždy jen na dobrou příležitost, aby konečně mohli říci: Není ústavy! a aby se jíž nikdo tomu protiviti nemohl. Pokavad jen připravují poznenáhla tento svůj konečný úmysl, odbudou každého, kdo tento jejich úmysl prohlédnul a lid naň pozorna činí výčitkou, že je uvádí jen zlomyslně v podezření, když ale již pak mohou promluviti své poslední slovo, jest ovšem pozdě jim to vytýkati, neboť již učinili nemožné každé slovo proti sobě.


Tajní absolutisté mluví vždy tak, jak jsme již v předešlém článku podotknuli, ale krok za krokem přibližují se k absolutismu. Oni poznenáhla v menších věcech přivykají lid k slepé poslušnosti, vymlouvají se při tom ustavičně, že ještě okolnosti nedovolují zavésti ústavu do života, čas po čase, když již je lid příliš netrpělivý, hodí se mu zase nějaká naděje, a tak jde pořád stejným dobře rozmyšleným během tato konstituční komedie, která není nic než přestrojený absolutismus. Hlavní známka těchto tajných absolutistů jest také chování jejich ke stranám svobodomyslným. Z počátku ujišťují, že oni tak jsou pro svobodu jako kdo jiný, ale že jenom srozuměni býti nemohou s některými radikalisty. Když tito radikalisté jsou přemoženi a odstraněni, dají se pak tajní absolutisté do liberálních a vytýkají zase těm, že jsou přepjati, a kdyby i ty odbyli a porazili, budou rovnež tak i liberálně-konservativní muže a všechny vůbec, kteří nechtějí pouhý absolutismus, zase tak pronásledovati jako radikalisty. Takovým jednáním rozdělí si tajní absolutisté chytře nebezpečné protivníky své na více dílů a každý díl o sobě snadněji přemohou. Tito tajní absolutisté ukrývají se pod rozličnými jmény jako ku př. konservativní, mírní, pravý prostředek (juste-millieu), strana pořádku, aneb i dokonce liberálně-konservativní, liberální a konstituční, ba i národní, která však slova v tomto pádu pranic neznamenají.


Strany konstituční, svobodu a právo milující rozlinými jmény se též od sebe dělí a nejobyčejnejší z nich jsou nyní liberální, národní, radikální, demokratové, socialní demokratové, republikáni, konstituční, mírní liberalisté, liberálně-konservativní atd. Již z pouhého vyčtění těchto jmen viděti jest, že mnohá jména stejná jsou při straně svobody se stranou tajných absolutistů, což se však zcela jasně vykládá tím, že tajní absolutisté, chtějíce mnohé nezkušené a nevzdělané občany podvésti a na svou stranu přivábiti, zneužívají k tomu co lákadlo rozličných jmen obyčejných při liberální straně, kdežto zatím jejich úmysly se nikterak s pravým významem těchto jmen nesrovnavají. Ostatně se vůbec upříti nedá, že tato rozmanitá jména jsou vlastně veliké, ačkoli nevyhnutelné neštěstí celé svobody, neboť se s nimi jenom nedorozumění a zmatky plodí. Kdo jen poněkud zná záležitosti politické, musí věděti, že skoro v každé zemi tato jména něco jiného znamenají, a že strany jmenované v rozličných zemích tím samým jmenem ku př. demokrat, radikální, liberální, nikterak nemají stejné politické smýšlení, nýbrž často se velmi podstatně od sebe dělí. Považujeme ku př. jen jména konservativní a revoluční: tato jména mohou znamenati buď nejlepšího přítele svobody aneb nejlepšího despotu a utiskovatele.


Konservovati znamená zachovati nynější stav a brániti se proti změnám; revoluční znamená toužebného po změnách s obyčejným příznamem násilných prostředků. Dejme tomu, že by měla jistá zem nejpěknější ústavu a svobodu, ale že by tato svoboda nebyla po chuti jistým lidem, kteří rádi své bližní utiskují a z nich nezasloužený užitek mají, a že by si tito lidé umínili skrze spiknutí a násilí ústavu zrušiti a despotii zavésti. Všichni přátelé svobody v této zemi budou ještě chtít svou dobrou ústavu zachovati, budou tedy konservativní: všichni absolutisté ale budou revoluční, a čest a zásluha bude v této zemi býti konservativním, nečest a zločin býti revolučním. Dejme tomu ale, že by zas v jiné zemi panovala despotie aneb špatná, jen k šizení občanů směřující nespravedlivá ústava: budou ještě chtít všichni nepřátelé svobody tento stav zachovati, budou konservativní, kdežto naopak všichni přatelé svobody budou chtít tento stav věci zrušiti, budou revoluční. V tomto pádu tedy jest zase naopak nečest býti konservativním a chlouba býti revolučním, a tak vidíme, že slovo konservativní vlastně samo v sobě žadného smyslu nemá, nýbrž teprva dle okolností buď zlého neb dobrého smyslu nabývá. Kde vláda a stav věcí jest špatný, tam znamená slovo konservativní nepřítel svobody; kde dobrá jest vláda a stav občanů šťastný, tam jest chlouba pro přítele svobody nazývati se konservativním.


To samé platí též méně neb více o jmenech, jimiž se obyčejně strany svobodě náchylné poznamenávají, a žádné z nich není tak určité, aby již naznačovalo jasně směr a úmysly strany té, aneb, aby dokonce nepřipouštělo i špatný smysl. Probereme tato jména po pořádku. Liberální pochází od latinského slova liber (svobodný) a užívá se obyčejně pro krátkost co pojmenování všech, kteří jsou pro dobrý pokrok a pro politickou svobodu. Avšak jaké rozmanité stupně jsou tu možny, které se tedy všechny napořád jedním jménem zahrnují? Za knížete Metrnicha jmenoval se leckdo liberálním, který nyní největším jest reakcionářem, a snad považovala římská vláda za Řehoře a neapolitanská knížete Metternicha ještě za přílišného liberalistu. Praví se, že si hrabě Khevenhüller, bývalý komandant v Praze, na nynějšího ministra Schwarzenberga ztěžoval co na demokrata a jisto jest, že Haynau vyhlásil nynější ministry za demagogy atd. Ostatně se však neobyčejněji se slovem liberální spojuje smysl rozumných a povážlivých přátel pokroku a svobody. Přijde ale zas všechno na to, co kdo považuje za pokrok a svobodu, za rozumné a povážlivé!


Národní jmenuje se obyčejně ta strana, ktera tomu chce, aby se řeči přirozené jejího národu dostalo místa ve všelikém veřejném a soukromém jednání: také tu ale může býti (a jest jak vidíme) mnohý spokojen s dosti málem, jiný zase více žádá. Když ku př. my si jméno národní strana přikládáme, znamená to u nás tolik, že pokládáme rozkvět, štěstí a slávu národu našeho vyhledávati, za nejprvnější a nejdůležitější povinnost svou a starost. Někdo zas počítaje se též k straně národní, jest již spokojen, když některý úřad k některému německy neumějícímu se sníží a česky s ním jedná atd. -


Radikální pochází od slova radix (kořen) a dle svého slovního významu naznačuje jako kořenný, od kořene, z kořene. Dle obyčejného však smyslu béře se toto slovo k naznačení nejodhodlanějších liberalistů a jmenovitě takových, kteří velmi nedočkaví jsou a hned by rádi všechno od kořene předělali: Avšak se tohoto slova spolu užívá k poznamenání krátkozrakých politických práčů, kteří vždy hotovi jsou zbraně se chopiti a povstání způsobiti bez ohledu, jestli jest nějaká naděje a vyhlídka na vítězství.


Demokrati jmenují se nyní ti, kteří chtějí rovnost všech občanů před zákonem, vlastně dle původu znamená toto slovo v řečtině lidovládu, kdežto slovo aristokratie vládu jen několika nad ostatními vyznačuje. Poznenáhla se ale počalo slovo demokrat užívati k pojmenování těch, kteří chtěli zrušiti nadpráví a privilegie šlechty a přáli sobě rovnost všech občanů před zákonem. Tu však zas všechno záleží na tom, v jakém smyslu se béře slovo rovnost: někdo názývá již to rovností všech před zákonem, když jeden občan ani do obce nevolí, jiný zas má výhradní právo voliti do hořejší sněmovny, ba mnozí se nestydí nazývati i to rovnoprávností, když občané jako nějaké zboží na tři sorty: extrafein, fein, ordinar rozděleni jsou. Tak tedy ani slovo demokrat nemá zcela určitého smyslu.


Socialní demokrati jsou ti, kteří chtejí zlepšiti stav chudšího pracujícího lídu, avšak i tu je neurčitost nesmírná, neb se tímto jménem zároveň naznačují mužové přepjatí, kteří by nemožnou věc, jakousi rajskou rovnost ve jmění a ve štěstí zaváděti chtěli, jako též i mužové moudří, kteří uznávají, že nespravedlivé jest, aby několik kapitalistů vyssálo celý národ.


Republikáni, jsou ti, kteří nechtejí míti v zemi žadného dědičného panovníka, nýbrž jen na čas voleného přednostu, vycházejíce od té zásady, že mocnář a jeho dvůr vždy jen proti svobodě lidu pracují a k tomu zemi k veliké obtíži jsou.


Konstituční, kteří nechtějí republiku, nýbrž jen monarchickou, ale zákony obmezenou vládu.


Mírní liberání jsou ti, kteří by si přáli, aby opravy potřebné v dobrotě a beze všech zmatků se staly. Ostatně ale tohoto jména velmi často zneužívají tajní absolutisté, aby se za ním ukryli, a sluší tedy dobrý rozdíl činiti mezi opravdovými mírnýmí sice ale poctivě svobodomyslnými muži a mezi těmi, kteří v srdci svém protivníci svobody jsou a jen se za toto pro ně příhodné slovo schovávají.


Slovo liberálně-konservativní jest již dokonce taková brloha tajných reakcionářů, ačkoli samo v sobě připouští velmi dobrý smysl, totiž naznačujíc ty, kteří sice svobodě a pokroku jsou zcela oddaní, při tom ale všechno co dobré jest, zachovati chtějí.


Z neurčitosti tedy těchto zde uvedených slov viděli jsme, že velmi snadno jest másti jimi jenom občany méně vzdělané a prodávati jim pod krásnými slovy špatné věci. Podle jména nelze nikdy poznati, která strana jest opravdu svobodomyslná, a které bychom se přidržeti měli: chceme-li to poznati, musíme hleděti vždy k tomu, co která strana chce, jaké zřízení uváděti a jakému se protiviti úmysl má.


Pročež budeme v budoucím článku pátrati po jistých nějakých a neklamných znameních, dle kterých bezpečně možná jest poznati přátele svobody a práva od absolutistů.

10 zobrazení0 komentářů