Citace z knihy Václava Havla Letní přemítání z roku 1991.
Mým domovem je dům, v němž žiji, obec či město, v nichž jsem se narodil nebo v nichž pobývám, mým domovem je má rodina, svět mých přátel, společenské a duchovní prostředí, v němž žiji, mé povolání, podnik či pracoviště. Mým domovem je samozřejmě i země, v níž žiji, jazyk, jímž mluvím, duchovní klima, které má moje země a které zpřítomňuje jazyk, jímž se v ní mluví. Čeština, český druh vnímání světa, česká historická zkušenost, český druh odvahy i zbabělosti, český humor – to všechno je neodmyslitelnou součástí této vrstvy mého domova. Mým domovem je mi tedy i mé češství, to znamená má národní příslušnost, a necítím sebemenší důvod, proč bych se k této vrstvě svého domova neměl hlásit, vždyť je mi stejnou bytostnou samozřejmostí jako například ta vrstva mého domova, kterou bych označil za své mužství. Mým domovem ovšem není jen mé češství, je jím i mé českoslovenství, tedy má státní příslušnost. Mým domovem je posléze i Evropa a mé evropanství i – nakonec – tato planeta a její současná civilizace a pochopitelně i celý tento svět. Ale ani to není vše: mým domovem je mi samozřejmě i mé vzdělání, má výchova, mé návyky, sociální prostředí, v němž žiji a k němuž se hlásím; kdybych byl v nějaké politické straně, byla by mi nepochybně domovem i ona.
Myslím, že každé z těchto vrstev lidského domova je třeba přiznat to, co její jest, žádnou z nich nemá smysl jménem jiné popírat či násilně vylučovat ze hry, interpretovat jako méně důležitou či méně hodnotnou, všechny patří do našeho přirozeného světa a dobrá společenská organizace musí všechny v míře jim přiměřené respektovat a všem dávat přiměřenou příležitost k naplnění. Jen tak lze otevřít prostor ke svobodné seberealizaci člověka jako člověka, k uskutečnění jeho identity, neboť všechny vrstvy našeho domova, stejně jako celý náš přirozený svět, jsou neodmyslitelnou součástí nás samých a neodmyslitelným prostředím naší lidské sebeidentifikace; člověk zcela zbavený všech vrstev svého domova by byl zcela zbaven sám sebe, svého lidství. Jsem pro takový politický systém, který je založen na občanovi a na všech jeho základních občanských a lidských právech v jejich univerzální platnosti, tedy i v jejich obecné rovnosti (dík čemuž nesmí být příslušník té či oné rasy, toho či onoho národa, pohlaví či náboženského vyznání vybaven jinými základními právy než kdokoliv jiný), jsem tedy pro to, čemu se říká občanská společnost.
Tento občanský princip bývá dnes občas kladen do protikladu k principu národnímu, čímž vzniká dojem, jako by přehlížel či potlačoval tu vrstvu našeho domova, která je tvořena naší národní příslušností. Myslím, že to je jeho hrubé nepochopení. Já jsem pro občanský princip naopak proto, že nejlépe umožňuje člověku, aby se realizoval či identifikoval sám se sebou ve všech vrstvách své domovské příslušnosti, aby se mohl těšit ze všeho, co patří k jeho přirozenému světu, nejen z něčeho. Založit stát na jiném principu než občanském, například na principu ideologickém, národním či náboženském, znamená povýšit určitou vrstvu našeho domova nad jiné, a oklestit nás tedy jako lidi, oklestit náš přirozený svět. A to obvykle nevede k ničemu dobrému; například většina válek či revolucí vznikla právě z takto jednodimenzionální koncepce státu. Stát založený naopak na občanství a respektující člověka a jeho přirozený svět v celé jejich šíři a vrstevnatosti je ze samé své podstaty státem mírumilovným a lidským. Rozhodně tedy nechci jakkoli potlačovat národní determinantu člověka nebo ji popírat nebo jí nepřiznávat její legitimitu a právo na plné sebeuskutečnění; odmítám pouze takové politické koncepce, které by chtěly jménem této determinanty a v jejím zájmu potlačovat jiné vrstvy lidského domova, jiné vrstvy lidství a jiná lidská práva, než je právě jen právo na vlastní národnost. A zdá se mi, že občanská společnost, jak se k ní moderní demokratické státy postupně dopracovávají, je přesně tím, co dává prostor člověku v celém spektru jeho determinant a v celé mnohovrstevnosti jeho přirozeného světa, a tím i jeho sebeidentifikačních rovin.
Občanská společnost, založená na univerzalitě lidských práv, nám totiž nejlépe umožňuje, abychom se uskutečňovali jako všechno, čím jsme, tedy nejen jako příslušníci svého národa, ale i jako příslušníci své rodiny, své obce, svého regionu, své církve, svého profesního sdružení, své politické strany, svého státu, svého nadstátního společenství – a to všechno proto, že nás pojímá především jako příslušníky lidského rodu, tedy jako lidi, jako konkrétní lidské bytosti, jejichž individuální bytí nalézá svůj primární, nejpřirozenější a zároveň nejuniverzálnější výraz v jejich statutu občanů, v jejich občanství v nejširším a nejhlubším slova smyslu. Suverenita obce, regionu, národa, státu, jakákoliv vyšší suverenita, má smysl jedině tehdy, je-li odvozena od jediné vskutku originální suverenity, totiž od suverenity lidské, nalézající svůj politický výraz v suverenitě občanské.
Comments