Aneb Letní přemítání po 28 letech. Citace z knihy Václava Havla Letní přemítání z roku 1991.
Z toho, co jsem zatím řekl o svém chápání politiky a svých politických ideálech, je snad dostatečně zřejmé, co bych rád – mimo jiné – ve své politické práci všemožně akcentoval: totiž kulturnost. Kulturnost v nejširším slova smyslu. Nemyslím si, že by měl stát příliš dotovat kulturu jako konkrétní oblast lidské činnosti, a vůbec nesdílím rozhořčenou obavu mnoha umělců, že dnešní doba ničí a zničí kulturu. Většina našich umělců si bezděky zvykla na nekonečnou státní štědrost. Socialistický stát subvencoval množství kulturních institucí a úřadů, bylo mu jedno, zda film stojí milion nebo deset milionů a zda na něj někdo půjde nebo nikoliv, bylo mu jedno, kolik mají divadla nepoužitelných herců. Hlavně že jsou všichni zaplaceni a uplaceni a podplaceni.
Lépe než česko-kalifornský filozof věděl tento stát, kde se skrývá jeho největší ohrožení: v oblasti ducha. Věděl tudíž, koho musí především neracionálním rozdáváním peněz zpacifikovat. Že se mu to dařilo stále méně, je jiná věc, která jen potvrzuje oprávněnost jeho obav; byli to samozřejmě zase umělci, kteří se začali – navzdory všem úplatkům a titulům – bouřit mezi prvními. Tento nostalgický nářek umělců, vzpomínajících na éru svých „sociálních jistot“ za socialismu, mne tedy nedojímá. Kultura se musí částečně umět uživit sama, částečně by měla být dotována formou odpisů z daní, různých nadací, fondů a podobně, což jsou mimo jiné formy, které nejlépe svědčí její pluralitě a svobodě (čím větší pluralita konkurenčních zdrojů, tím větší pluralita a konkurence tvorby i vědeckého bádání), stát by měl – racionálně, kontrolovatelně a vskutku koncepčně – dotovat pouze to, co je bytostnou podmínkou záchrany národní identity a civilizačních tradic země a co stěží zachrání pouhé tržní mechanismy.
Mám tím na mysli kulturní památky (ve všech zámcích nemůže být hotel, který vydělá na jejich udržování, ani se do všech nemohou vrátit šlechtici, kteří je budou udržovat proto, že to je věcí jejich rodové cti), knihovny, muzea, archivy a podobné instituce, jež jsou dnes – mimo jiné – v katastrofálním stavu (jako by předchozí „režim zapomnění“ chtěl přímo systematicky vyhubit tyto důležité svědky naší minulosti). Rovněž lze těžko očekávat, že církev nebo církve budou v dohledné době mít dost prostředků na obnovu všech kostelů, klášterů a církevních budov, které za čtyřicet let komunismu zchátraly a které jsou rovněž kulturním bohatstvím celé země, nikoli tedy jen kulturní pýchou církví.