Aneb Letní přemítání po 28 letech. Citace z knihy Václava Havla Letní přemítání z roku 1991.
„Samozřejmě: různé politické strany a proudy se liší a vždycky asi budou lišit především v důrazech na různé ekonomické či sociální jevy, v přístupech k nim i v jejich výkladu a v názorech na optimální způsob organizace hospodářského života, včetně – v našem případě – metodiky jejího budování. To je naprosto v pořádku. Ale tím to také končí. Pravicový dogmatismus s jeho zapšklou netolerancí a fanatickou vírou v obecné poučky mi vadí stejně jako levicové předsudky, bludy a utopie.
Dnes se bohužel dost často můžeme setkat s tím, že věcnou analýzu konkrétních problémů a jejich klidné, nepředpojaté zvažování vytlačuje z veřejných debat cosi jako „tržní běsnění“. Kult „systémové čistoty“ tržní ekonomiky může být ovšem stejně nebezpečný jako marxistická ideologie, protože vychází z téhož mentálního postoje: totiž z jistoty, že teorie je ze zásady chytřejší než život a že všechno, co odporuje teoretickým poučkám, co se jim vymyká či je přesahuje, je z principu zavrženíhodné. Jako by byla důležitější všeobecná poučka než to, co velí – v konfrontaci s tím či oním komplikovaným životním jevem – lidské poznání, nepředpojatá a doktrínami nesvazovaná soudnost, cit pro míru a v neposlední řadě i porozumění konkrétnímu člověku a z něj vyrůstající mravní a sociální cítění. Nikde se nedá aplikovat a nikde se také prakticky nenaplňuje chemicky čistá teorie. Život je totiž – a asi vždycky bude – čímsi víc než jen ilustrací vědeckých poznatků o životě. A tak nikde také neexistuje žádný „čistý systém“; společenský život není stroj, zkonstruovaný podle nám známého výkresu. Vždyť ostatně právě proto mohou teorie vůbec znovu a znovu vznikat: vždy překvapující a vždy nás zaskakující proud života je zároveň jedinou permanentní výzvou lidskému duchu k novým výkonům. Mimo jiné: je velkým omylem myslet si, že trh a morálka se vylučují. Právě naopak: trh může fungovat jen tehdy, má-li svou morálku. Ta bývá zakotvena v zákonech, předpisech, tradici, ve zkušenosti, v obyčejích. Prostě v pravidlech hry. Bez pravidel se přece nedá hrát žádná hra. (Nikoli náhodou doplňují mnohé prastaré náboženské knihy mravní kodex i čímsi jako „obchodním zákoníkem“.)
Je samozřejmě nevyhnutelné promítat vědecké poznatky do konkrétního rozhodování, včetně ekonomického a politického. Je třeba si ale přitom trvale uvědomovat dvě věci: za prvé, že vědecké poznatky mohou sloužit životu, ale rozhodně tu není život jen proto, aby někomu potvrzoval jeho vědecké poznatky a sloužil tak vědě. A za druhé: věda je sice obdivuhodný plod a nástroj lidského ducha, ale to ještě neznamená, že sama o sobě cokoli lidského automaticky zaručuje. Známý příklad: věda může lidi přivést k objevu atomové energie, nemůže ale už zaručit, že se lidé navzájem nevyhubí atomovou bombou. Nemohu si pomoci: bez účasti mocností tak málo vědeckých, jako jsou zdravý lidský rozmysl a lidské svědomí, se zřejmě neobejde nic. Tedy ani ekonomická reforma.
…Jak nejlépe sladit hlediska vědecká, politická, sociální a morální? A tak vždycky nakonec rozhoduje člověk, jeho osobní typ odpovědnosti, jeho osobní úvaha, jeho vlastní odhad situace, jeho předvídavost. Čím méně je přitom svazován ideologií s jejím sklonem proměňovat teoretické postuláty v články povinné věrouky a čím menší má dík tomu klapky na očích, tím pochopitelně lépe. Nic naplat: s pouhou schopností rozpoznat „systémovou čistotu“ lze skvěle vystačit u zkoušky na fakultě. V praktickém životě a v politickém rozhodování by však asi nikdo daleko nedošel, kdyby nedisponoval už ničím nad to. Jsem zkrátka velmi ostražitý, kdykoli na mne odněkud dýchne dogmatismus či fanatismus, byť by to byl i ten „tržně ekonomický“ s jeho střežením „systémové čistoty“. Systémy tu jsou kvůli lidem, nikoli lidé kvůli systémům. Na to ideologismy všech druhů fatálně zapomínají. Kam až takové „zapomínání“ může vést, ukázal nám názorně komunismus.
Ortodoxní stoupenci tržní ekonomiky se nenaježí pouze, slyší-li slovo „stát“ nebo slovo „sociální“. Stejně se naježí vždy, zaslechnou-li slova jako „koncepce“, „strategie“ či „plán“. Důvody tohoto jejich rozrušení lze chápat: ta slova v nich vyvolávají podezření, že se tu zase nějakou škvírou nenápadně vrací pracně vyháněný socialismus s jeho sebejistým přesvědčením, že stát je schopen a povinen plánovat podnikům výrobu, lidem život a společnosti budoucnost. V našich poměrech, v nichž přežívá tolik návyků a stereotypů z éry komunistického hospodářství a v nichž je tolik mocných lobbistů, kteří pod nejrůznějšími záminkami bojují za zachování struktur a praktik, na které si během let zvykli a které jim činí život pohodlnějším, je bdělost zajisté nutná. Přesto si myslím – a vlastně dnes a denně se o tom přesvědčuji –, že jsou problémy, které trh sám nevyřeší a vyřešit nemůže. Zvlášť v naší zemi, kde byl přirozený vývoj tržního prostředí na desítiletí násilně přerván a během této doby byla spousta věcí postavena na hlavu, od energetiky přes strukturu průmyslu až po pojetí zemědělství, nelze na samočinné působení rodících se a zatím jen křehoučkých tržních mechanismů spoléhat a doufat, že ony samy vyřeší všechno za vládu. Bylo by krásné, kdyby tomu tak bylo, vláda by měla podstatně méně práce, ale bohužel tomu tak není a takové spoléhání by mohlo mít osudné následky.“