Havel: Buďme svébytným nástrojem v orchestru integrované Evropy

Citace z knihy Václava Havla Letní přemítání z roku 1991.


Aniž jsem, jak řečeno, hledačem nějaké „třetí cesty“, jsem zároveň odpůrcem slepé nápodoby, zvlášť mění-li se v ideologii. Z důvodu velmi prostého: je to proti přírodě a proti životu. Z Československa nikdy neuděláme ani Spolkovou republiku Německo, ani Francii, ani Švédsko, ani Spojené státy americké, a já naprosto nechápu, proč bychom se o to měli snažit. Pak by totiž vznikla otázka, proč vlastně máme být samostatným státem a učit se ve škole tak bezvýznamným jazykům, jakými jsou čeština a slovenština, a proč se rovnou neprohlásíme za jednapadesátý stát USA.


Ale vážně: život, příroda, společnost a svět jsou tak krásné a zajímavé mimo jiné proto, že jsou pestré a že každý živý tvor, každá obec, každá země, každý národ má svou vlastní nezaměnitelnou identitu. Francie je prostě jiná než Španělsko a Španělsko je jiné než Finsko; každá z těch zemí má své vlastní zeměpisné, sociální, duchovní, mentální, kulturní i politické klima; je samozřejmě dobře, že tomu tak je; a já věru nevím, proč my jediní bychom se měli sami za sebe do té míry hanbit, že bychom nechtěli být Československem. Připadá mi to jako pouť od krajnosti ke krajnosti: jednou se vehráváme do role světového mesiáše, podruhé se stydíme vůbec za to, že jsme. (Není to ovšem nic nového: v českém prostředí jsme tyto pohyby od nabubřelosti k masochismu a naopak zažili už mnohokrát.)


Shrnuji: nemáme sebemenší důvod nepoučit se kdekoli na světě, kde se nám nějaké použitelné poučení nabízí, nevidím ale zároveň žádný důvod, proč v zájmu poučování se a „neobjevování objeveného“ se máme stydět sami za sebe a za to, že jdeme, půjdeme a v bezpočtu věcí dost dobře ani nemůžeme nejít svou vlastní československou cestou, vyrůstající z naší československé identity. Nejdeme jí proto, abychom okouzlili svět svou originalitou anebo si tím aspoň léčili nějaké mindráky, jdeme jí prostě a jednoduše proto, že jinak to ani nejde: naše země leží tam, kde leží, má tak a tak hezkou a tak a tak zničenou krajinu, tak a tak strukturovány své zdroje a svou výrobu, mluví se tady tím a tím jazykem, jsou tu ty a ty historické tradice, lidé tu mají ty a ty návyky, politická pravice i politická levice tu jsou takové, jaké tu jsou, a ne takové, jaké jsou jinde, a kdybychom sebevíc chtěli, stěží to všechno změníme. Proč to tedy nevzít jako fakt? Proč se nesnažit pochopit vnitřní obsah tohoto faktu, jeho možnosti, jeho problémy i jeho naděje? A proč s ním pak nezacházet tak, jak je právě jemu nejpřiměřenější? Poněkud jsem odbočil, ale bylo to nutné.


Když jsem totiž řekl, že musíme budovat duchovní stát, musím se aspoň letmo dotknout i otázky, jaká je vlastně naše potenciální duchovnost, má-li vůbec nějakou určitější tvář. Řeč na takové téma ovšem vyžadovala vyrovnat se nejprve s možným obviněním, že hledám pro naši zemi něco tak hanebného, jako je „vlastní cesta“. Ano, naše potenciální duchovnost má skutečně svou vlastní identitu, takovou, v jakou ji zformovala historie. Žijeme v samém středu střední Evropy, tedy v místě, které bylo odnepaměti hlavní evropskou křižovatkou všech možných zájmů, výbojů i vlivů politických, vojenských, etnických, náboženských, kulturních. Duchovní proudy východní a západní, severní i jižní, katolické i protestantské, osvícenské i romantické, politická hnutí či tendence konzervativní i pokrokářské, diktátorské i demokratické, liberální i socialistické, imperiální i národně osvobozenecké – to všechno se tu sráželo a vařilo v jednom velikém kotli a to vše hnětlo naše historické a kulturní vědomí, naše tradice, naše sociální modely chování děděné z generace na generaci, prostě naši zkušenost světa. Po staletí jsme žili – Češi i Slováci, ať už ve vlastním státě nebo ve státě cizím – v situaci zvýšeného a vlastně permanentního ohrožení. Jsme tak trochu houbou, která postupně i souběžně do sebe nasávala a vstřebávala nejrozmanitější myšlenkové a kulturní impulsy a iniciativy, jsme místem, kde se dokonce nejedna evropská iniciativa rodila či formovala.


Naše historická zkušenost v nás zároveň po dlouhou dobu budovala zvláštní a zesílenou vnímavost pro ohrožení, včetně ohrožení globálního, a dokonce jakousi předvídavost: lecjaká varovná futurologická vize vznikla – nikoli náhodou – právě zde. Etnická pestrost tohoto prostředí a život pod cizí nadvládou formovaly různé odrůdy naší specifické středoevropské provinciálnosti, která se tu začasté velmi kuriózně snoubila s onou zmíněnou jasnozřivostí. Naší poslední velkou zkušeností, zkušeností, kterou nepodstoupila žádná ze západních demokracií, byl komunismus.


Sami si začasté nedokážeme vůbec uvědomit existenciální rozměr této trpké zkušenosti a všechny její důsledky, včetně těch docela metafyzických. Jen na nás záleží, jak tento kapitál dokážeme zhodnotit. Rozhodně není náhoda, že právě zde, v tomto prostoru trvalého ohrožení a trvalé obrany vlastní identity, ať už osobnostní, kulturní či národní, má tak výraznou a dlouhou tradici idea pravdy, za niž je třeba platit, tedy pravdy jako hodnoty mravní. Vždyť tato tradice sahá od Cyrila a Metoděje přes Husa až po Masaryka, Štefánika a Patočku! Když se nad tím vším zamyslíme, začínají se nám zvolna objevovat konkrétnější obrysy naší zdejší duchovnosti. Její nezaměnitelné obrysy. Obrysy osobitého existenciálního, sociálního a kulturního potenciálu, který zde dříme a který – pochopen a zhodnocen – může dát duchu či duchovnosti našeho nově budovaného státu osobitou a nezaměnitelnou tvář.


Každá evropská země má něco natolik svého a vlastního, že jí stojí za to, aby si chránila – i v rámci integrující se Evropy – svou svébytnost; tato svébytnost pak obohacuje celé evropské prostředí; je to další hlas v onom pozoruhodném mnohohlasu, další nástroj v onom jedinečném orchestru. Cítím, že naše potenciální humanita, zformovaná našimi historickými zkušenostmi, naše potenciální duchovnost, naše potenciální kulturnost, náš zážitek historické bídy, absurdity, násilí i idyly, náš humor i naše zkušenost oběti, naše láska k pravdě i zkušenost její mnohonásobné zrady, cítím, že to všechno může – za určitých okolností, a budeme-li ovšem chtít – vytvořit další z oněch nenapodobitelných hlasů, z nichž se skládá evropský chór.


V každém případě se tu máme oč opřít a na co navázat. Učit se musíme všude, kde se dá. Ale sami můžeme také něco nabídnout: nejen neopakovatelné klima naší duchovnosti, nejen obecné poselství, které vytěžíme z naší specifické historické zkušenosti, ale – dá-li Bůh – možná i osobitý způsob, jak tuto duchovnost a toto poučení vdechneme do nově pokládaných základů našeho státu, do architektury jeho institucí, do tváře jeho kulturnosti. Nemáme důvody k žádné zvláštní pýše, rozhodně nejsme lepší než kdokoli jiný. Nejsme ale také od přírody horší než obyvatelé stabilizovaných demokracií. Jde jen o to, abychom pro každodenní úmorné rekonstruování naší demokracie a našeho hospodářství nezapomínali na to, bez čeho se nám stěží cokoliv z toho podaří, totiž na úkol trvale reflektovat sami sebe a ve světle této sebereflexe znovu hledat i mravní a duchovní profil naší státní existence. Bez toho bychom zůstali už natrvalo jen bezduchou, bezpáteřnou, poněkud impotentní, a proto věčně pokulhávající a věčně zamindrákovanou imitací Belgie či Holandska.


Mluví se o návratu do Evropy. Do Evropy se nejlépe navrátíme, když se nebudeme bát být v tom nejlepším smyslu sami sebou a když se zbavíme trémy z vlastních duchovních výkonů. Svého respektovaného místa na slunci nedosáhneme tím, že budeme stále jen volat, že jsme Češi a Slováci a že chceme být respektováni, ale tím, že na sebe upozorníme obsahem svého bytí a svými výkony. Naším velkým a specifickým zážitkem poslední doby je zkušenost krachu jedné ideologie. Prožili jsme všechny jeho spletité peripetie, prožili jsme ho tak říkajíc až do hořkého konce. Ve mně osobně tento zážitek neobyčejně posílil mou dávnou skepsi k ideologiím vůbec.


Myslím, že svět ideologií a doktrín odchází do nenávratna – spolu s celým novověkem. Jsme na prahu éry globality, éry otevřené společnosti, éry, v níž budou ideologie vystřídány idejemi. Budovat duchovní stát neznamená budovat stát ideologický. Ideologický stát není státem duchovním. Znamená to pravý opak: vymanit lidskou bytost z krunýře všech ideologických interpretací a rehabilitovat ji jakožto svéprávný subjekt individuálního svědomí, vlastní – a vlastní existencí zaručované – myšlenky, individuální odpovědnosti a zcela neabstraktní lásky k bližnímu. Stát – jakožto stát duchovní – by neměl být ničím víc a ničím míň než garantem svobody a bezpečí těchto svéprávných lidských bytostí. Bytostí, které vědí, že stát a jeho instituce jim mohou za cokoli ručit jen tehdy, budou-li ony samy ručit za svůj stát, budou-li ho tedy vnímat jako své dílo a svůj domov, jako něco, čeho se nemusí být, ale co mohou naopak – beze studu – mít rádi, protože si to vybudovali pro sebe.


5 zobrazení0 komentářů