Hospodářská strana pokroková: Za hospodářské a politické osvobození lidstva

Dne 26.5.1934 vyšel v Nezávislých novinách článek „Za hospodářské a politické osvobození lidstva - Z referátu na sjezdu strany pokrokové dne 20. května 1934“ od Jana Dvořáka.


Hospodářská reforma


Krise ve které dnes žijem, a která se označuje jako hospodářská tím, že stala se zjevem trvalým a tím, že zachvátila celý civilisovaný svět, jasně ukazuje, že to není jen krise hospodářská, nýbrž, že to jest krise celého dnešního společenského systému. Je velmi mnoho podobnosti mezi dobou světové krise a dobou náboženské krise, která koncem středověku zachvátila celou Evropu a vedla k náboženské reformaci, začaté Viclefem a Husem a skončené Luterem. Tehdy všemohoucí katolicism, zosobněný papežem a Římem, držel v poutech nevědomosti cely svět: dnes všemocný kapitalism, zosobněný největšími naboby světa a peněžním kapitálem, svírá nesnesitelným útlakem všechen lid všech národů. Tehdy církev nutila jednotlivce i národy uznávati jen autoritu papežského Říma a slepě věřili jen v to, co papeži a Římu prospívalo: Dnes kapitalismus vnucuje svou autoritu jednotlivcům i národům a nutí věřiti ve všemocného fetiše, v sílu peněz, bez nichž prý není práce ani pokroku, nebol tato pověra vládcům peněz tak příjemně prospívá. Tehdy papež a celá kněžská hierarchie tyli z práce všech národů Evropy. Nynější majitelé peněz nutí ostatní lidstvo konati i ty nejodpornější a nejnebezpečnější práce za nepatrnou mzdu a sami lehce shrabují zisky bez práce. I tehdá vystoupili pochybovači o římské víře a mravokárci svatokupeckého života vládnoucího stavu kněžského: Viklef, Milič, Chelčický, Hus a navrhovali reformu víry. Právě tak v době hospodářských krisí vystoupili skeptici, sociální hospodáři jako: Owen, Fourier, Proudhon, kteří vidí příčinu všeho hospodářského zla v penězích a vymýšlejí způsoby, jak peníze vyřaditi z hospodářského života. Po nich Rodbertus ukazuje, jak peněžní stěna překáží správně viděti jevy hospodářského života a Marx líčí, jak obludný fetiš, vznikající dvojí přeměnou, zboží na peníze a peněz na zboží, řeší pomocí vztahů mezi věcmi, vztahy mezi lidmi. Po válce američtí technokraté dokazují, jak nesmyslný jest dnešní hospodářský systém, založený na penězích a jimi utvářené ceně všech statků. Takový systém, brání lidstvu žíti v desetkrát větším blahobytu, nežli se žije doposud, a navrhují založiti jednotku měny na energii. Od doby světové hospodářské konference v Londýně (1933) rozvířila se otázka, má-li peněžní systém ustoupiti od zlatého pokladu měny či na něm setrvati. Anglie a Amerika ustoupily částečně od zlatého standardu, a snížily hodnotu peněžní jednotky o třetinu, náš stát a jiné státy tohoto příkladu následovaly a ostatní státy budou následovati. Není snad daleká doba, kdy zlaté krytí měny bude zcela odstraněno a nahraženo jiným správnějším: celkovou výrobností národa, jak se o to pokouší nový program strany pokrokové. Hloubání o penězích a měně přešlo od pracovních stolů národohospodářů do sloupců revuí a denních listů a rozmohla se tak, že i prostí lidé uvažují a rozmlouvají a penězích, o valutě, o měně zlaté či nezlaté.



Hloubání o penězích


stalo se dnes tak všední, jako koncem středověku hloubání o víře. Avšak jako tehdy pozvedla se autorita, papež a jeho legáti a hlásali a vedli křižácké výpravy proti kacířům, hlásajícím svobodu myšlení a bádání, a hrozily božími tresty těm, kteří kacířsky přestali věřiti ve tmu a toužili po světle poznání, právě tak dnes kapitál a jeho sluhově — národohospodáři věřící ve zlatý standard — vyhrožují zkázou všeho hospodářského života, jestliže se kdo odváží pohnouti jeho blýskavým, avšak ve svých následcích tak škodlivým základem, penězi a rozlévají s umíněnou povýšenosti množství inkoustové i tiskařské černě proti těm kacířům, kteří přestávají věřiti v moc peněz a ve zlatý standard. Všechny tyto podrobnosti mezi náboženskou krisí z konce středověku a mezi hospodářskou krisí dnešní doby jasně ukazuji, že současnou hospodářskou krisí končí se novověk a



nastává doba hospodářské reformy,


kterou se započne nejnovější věk, v němž veliké ideje svobody, rovnosti, bratrství a hospodářské spravedlnosti budou uskutečněny ve společnosti lidí, osvobozených od vlády peněz a útisku kapitálu. Hloubání o podstatě víry vedlo koncem středověku k reformě náboženské, hloubáni o podstatě peněz vede dnes koncem novověku, k reformě hospodářské. A český národ má tu zásluhu, že i v hloubáni o podstatě peněz jde v popředí národů civilisovaných. Socialističtí národohospodáři brojili proti peněžnímu systému, avšak žádný z nich jasně neukázal, v čem záleží škodlivost peněz, nýbrž prostě navrhovali jiné měřítko statků podle jejich mínění spravedlivější a správnější, nežli jsou peníze. Owen a Rodbertus navrhovali za takové měřítko díl práce a továrník Owen místo peněz vydával svým dělníkům pracovní poukázky. Proudhon navrhoval díl úvěru, Marx průměrnou pracovní dobu, technokraté energii. U nás sociální hospodáři navrhují za jednotku měny určitý, přesně definovaný díl potřeb a dokazují, že



základní vada není v penězích


vůbec, neboť peníze jako měřítko práce k určováni (důchodů) a jako měřítko potřeby (k určováni cen) i jako prostředek směny vždy budou a zůstanou, avšak vada jejich záleží v tom, že věříme, jak se dnes praví ve zlatý standard, t.j. že peníze jsou napřed poukázkou na zlato a teprve potom poukázkou na potřeby. Tato stránka peněz, že jsou cenným statkem, zlatem, je onou chybou a tak osudnou stránkou, která jako upír leží na hospodářském životě všech národů. Avšak jako zašla víra v Řím a v neomylnost papežskou, právě tak podle všech známek



zajde pověra ve zlatý standard


a v peníze co cenný statek. Čsl. sociální hospodáři praví: peníze jsou nástroj a proto je možno ba nutno vydati a používati jich tolik, kolik jich hospodářský život národa potřebuje, a neomezovat je podle — zásoby zlata v státní cedulové bance. Představme si velkostatkáře, který si určí, že bude svá pole orati dvanácti pluhy, které k obdělání poli postačí, a další tři pluhy bude držeti v kolně v zásobě. Řeknem zajisté rozšafný hospodář. Představme si však, že týž velkostatkář si přikoupí polí a zvětší svůj pozemkový majetek na dvojnásobnou výměru, avšak stav svých pluhů nezvýší, poněvadž si kdysi určil, že bude míti vždy jen 12 pluhů při práci a 3 v zásobě. Následek bude, že druhá přikoupená polovice polí zůstane ležeti ladem. Co řekneme? Zajisté, že je to umíněnec: majetek dovedl rozmnožiti, avšak využíti ho nedovede pro hloupou, ničím neodůvod. a nevysvětlenou zásadu, kterou si dal v době, kdy jeho majetek byl poloviční. Právě takovými umíněnci jsou národohospodáři, kteří káží hloupou, ba dnes už přímo zločinnou víru, že bez zlatého podkladu měny nelze peněz vydávati. I u nás máme národohospodáře, kteří i při možnosti zvětšené výroby umíněně tvrdí, že nástroje potřebné ku zvýšené výrobě, nelze rozmnožiti, nýbrž jen udržovati ve výši čtyřikrát větší, než je zásoba nástrojů, doma v kolně uschována! Z uvedeného příkladu jasně vysvítá, jak nesmyslná jest zásada zlatého krytí měny. Je jisto, že taková zásada se nemůže udržeti a padne, jakmile národové prohlédnou tuto nesmyslnou a v následcích přímo zločinnou zásadu národohospodářskou a ji, spolu s její hlasateli, odloží. Potom nebude oběh peněz řízen množstvím zlata ve státní cedulové bance, nýbrž celkovou výrobností národa. Bude-li vyrobeno dvojnásobné množství spotřebních statků v příští výrobní periodě, než bylo množství v minulé výrobní periodé, bude i oběh peněz zdvojnásoben bez ohledu na množství zlata v státní bance. Aby se však ono zdvojnásobené množství spotřebních statků mohlo beze zbytků spotřebovati budou i důchody všech spotřebitelů zdvojnásobeny, což bude samozřejmostí, plynoucí z nového názoru na peníze, podle něhož jsou peníze poukázky na potřeby. Proto čím více se vydá peněz — poukázek, tím více se zvýší mzdy a platy: uskutečni se



zlatý mzdový zákon,


důchody budou stoupati úměrně ke stoupající výrobnosti a peněžní oběh úměrně ke zvýšené hospodářské činnosti i ke zvýšené spotřebě. Blahobyt bude stoupali a krise peněžní i odbytová bude věci zcela neznámou. Nový názor na peníze, že nejsou cenným statkem, poukázkou na dílek zlata, nýbrž poukázkou na určité množství životních i kulturních potřeb povede k samozřejmosti, že bude nutno určovati vždy tolik důchodů, kolik je hodnota potřeb, vyrobených celkovou výrobností a oběh peněz zvýšiti úměrně k výši stanovených důchodů. Tak od hloubáni o podstatě peněz došli jsme k řešení krise:



krise se odstraní,


když bude spravedlivě vyměřeno tolik důchodů, kolik činí hodnota všech vyrobených spotřebních statků a krise jako dnešní se nikdy už neukáže v životě národů, když budou důchody, vyměřené spravedlivě všem stavům a povoláním, stoupati úměrně k stoupající výrobnosti národa. Tudíž žádná měnová opatření, deflace, inflace, reflace či devalvace, nýbrž jedině a pouze spravedlivé zvyšování důchodů všem spotřebitelům a spravedlivé zvyšování těchže důchodů podle zvýšené národní výrobnosti jest oním prostředkem, kterým se vyřeší krise. Důchody se ovšem nevyměřují měnovými opatřeními, nýbrž těmi právními a sociálními zařízeními, jimiž se důchody určují: pracovními smlouvami, určováním cen statků, půdy, pozemků, pachtů, úroků. Tato sociální a právní zařízení jsou v dnešní společnosti nesprávná a nespravedlivá a je proto nutno je změnili tak, aby důchody se vyměřovaly všem stavům a povoláním spravedlivě. Proto měnová opatření, jimiž ve všech státech, ovládaných dnešním chybným názorem na peníze, nevyřeší krisi, nýbrž sociální opatření, jimiž všem občanům budou přiděleny spravedlivé důchody za práci, konanou jimi ve společnosti, budou tím prostředkem, kterým bude krise vyřešena a odstraněna. Spravedlivost v rozdělení důchodů záleží pak v tom, že všem občanům bude zajištěna



rovnost životních podmínek,


t. j. poskytnut bude každému takový důchod, aby mohl žíti slušně a bez každodenních starostí o skývu chleba, jak se sluší a patří na civilisovaného čsl. občana. Příčinou proč tato rovnost životních podmínek není až dosud v lidské společnosti zajištěna, jsou chybná sociální opatření a různé výsady, jež dovolují jedněm sklízeti zisky bez práce a druhým nedovoluji dosíci za těžkou namáhavou a často I životu nebezpečnou práci takovou mzdu, aby mohli býti slušně živi. Jest tudíž vznik důchodů bez práce prvou a základní příčinnou všeho dnešního sociálního zla i světové hospodářské krise. Tak shodně učí mnozí sociální hospodáři a reformátoři společnosti, jak je to vysvětleno na str. 32 programu, hospodářské strany pokrokové (HSP).



Známe-li příčinu krise, můžeme ji odstraniti podle logické zásady: „odstraňte příčinu, nebude následků". Poněvadž kromě uvedené základní příčiny hospodářských krisí jsou ještě další dvě příčiny: bezplánovitost i přílišná svoboda dnešního výrobního systému a nesprávnost dnešního peněžního systému, proto hospodářský plán k odstraněni krise bude jen tehdy správně navržen, když se pokusí odstraniti všechny tři uvedené příčiny hospodářských krisí: důchody bez práce, bezplánovitost výroby a peněžní systém. Takový hospodářský plán je obsažen v hospodářské části zmíněného programu HSP.



Program vyšel knižně s názvem „Spravedlnost a řád proti chudobě v nadbytku". Cena 3 Kč. Lze objednati v administraci „Nezávislé politiky", Brno, Zelný trh č. 17/III.


4 zobrazení0 komentářů