Gellhorn: „Nikdy jsme nebyli nacisté“

Aktualizováno: 6. 7. 2021

Překlad článku „We were never Nazis“ z 26. května 1945, od Američanky Marthy Gellhorn, která v té době pobývala v Německu a psala pro magazín Collier´s místní reportáže o probíhajících událostech. Martha Gellhorn (1908-1998) patřila mezi nejvýznamnější válečné reportéry světa z celého 20. století a byla také kromě dalšího i manželkou Ernesta Hemingwaye.


Když byste se s americkými obrněnými kolonami probili do říše, pomysleli byste si, že už nezůstali vůbec žádní nacisté, ale že jsou všude kolem jen spousty ublížených.


Nikdo není nacista. Nikdo nikdy nebyl. Možná byli nějací nacisté ve vedlejší vesnici, což ve skutečnosti znamenalo asi dvacet kilometrů vzdálené město, které bylo ve skutečnosti opravdovým semeništěm Nacistického zřízení. Říkají vám důvěrně tu pravdu, že zde bývalo hodně komunistů. A Židé? No, v této čtvrti opravdu mnoho Židů nebývalo. Šest týdnů jsem schovával Žida. Osm týdnů jsem schovával Žida. Všechny děti boží ukrývaly Židy.


Čekali jsme na Američany. Přišli jste se s námi spřátelit. Nacisté jsou svině. Wehrmacht se chce vzdát, ale neví jak. Ne, nemám v armádě žádné příbuzné. Pracoval jsem na venkově. Pracoval jsem v továrně. Ten kluk taky nebyl v armádě; byl nemocný. Ach, jak jsme jen trpěli! Ty bomby. Žili jsme týdny ve sklepech. Neudělali jsme nic špatného. Nikdy jsme nebyli nacisté!...


Znělo by to lépe, kdyby to zhudebnili. Potom by ten refrén Němci mohli zpívat. Všichni takhle mluví. Člověk se musí sám sebe ptát, jak se nacistické vládě, které nikdo nebyl oddaný, podařilo vést tuto válku po dobu pěti a půl roku. Očividně žádný muž, žena nebo dítě v Německu, nikdy válku neschvalovali.


Lidé poražení pýchou

My zase na druhou stranu nevěříme žádným z těchto příběhů, stojíme kolem a díváme se prázdně a s opovržením a nasloucháme bez přátelskosti a určitě bez respektu. Vidět, jak celý národ hází vinu na ostatní, není vznešená podívaná. V noci Němci střílejí na Američany nebo dávají dráty na silnice, což může být osudné pro řidiče džípů. Vypalují domy Němců, kteří přijímají místa v naší vojenské správě, nebo nastražují pasti u muničních skladů, motocyklů nebo čehokoli, čeho se lze dotknout. Ale to se děje v noci. Ve dne jsme naplněním německých vymodlených přání. V tuto chvíli sedíme na západním břehu Rýna tváří v tvář výsadku v Porúří.


Němci jsou zde naštvaní a přejí si, abychom stáhli pozici výsadku zpět o deset mil, aby je tak již netrápilo jejich vlastní dělostřelectvo, které střílí do jejich vesnic, kdykoli, když má k dispozici nějakou munici. 504. pluk 82. výsadkové divize poslal jednou v noci rotu přes Rýn na přistávacím člunu, která zabrala a držela město třicet šest hodin. Na druhé straně byl Wehrmacht, který se žádným způsobem nevzdával. Rota výsadkářů na sebe upoutala velkou pozornost – odhadem od dvou německých divizí. Toto uvolnilo nátlak v jiné části fronty, ale rota utrpěla těžké ztráty. Když se vrátili, dva důstojníci a čtyři seržanti byli odměněni Stříbrnou hvězdou za statečnost.


Tento obřad se konal v bezejmenné ulici uprostřed cihlových sutin a popadaných telefonních drátů před velitelským stanovištěm pluku. Těch šest, kteří obdrželi medaile, nebylo pro tuto příležitost oblečeno. Přišli přímo ze své práce. Jejich tváře byly jako šedý kámen od únavy a jejich oči nebyly jako oči, které vidíváte každý den kolem sebe, a nikdo nemluvil o tom, co viděl za řekou. Němečtí civilisté s úžasem hleděli na tuto řadu špinavých a tichých mužů, kteří stáli na ulici. Pro kohokoli zde je malý nebo žádný rozdíl, zda jsou Němci nacisté nebo ne; i když se vymlouvají nebo zpívají americkou hymnu. Stále jsou to Němci a nikdo je nemá rád. Nikdo ještě nezapomněl, že se naši mrtví táhnou po celé cestě z Afriky.


Místní vesnice podél Rýna jsou v docela dobrém stavu. Uprostřed toho všeho je samozřejmě Kolín nad Rýnem, jedna z největších světových márnic, ale celkově si tyto přilehlé vesnice nemohou na nic moc stěžovat. K dispozici je jídlo a oblečení, uhlí, ložní prádlo, veškeré vybavení domácnosti i hospodářská zvířata. Němci jsou milí, tlustí a také čistí, uspořádaní a pracovití. Pokračují ve svém normálním životě i když jsou sedm set yardů od své armády, která je nyní jejich nepřítelem. Starostové, které jmenujeme, vládnou lidem vyhláškami, které zveřejňujeme a umisťujeme na zdi. Zdá se, že Němci milují vyhlášky a pilně stojí v řadě, aby si přečetli vše, co se objeví.


Šli jsme pomoci jednomu starostovi ve vesnici na frontové linii, který volal o pomoc. On byl, jak říkal komunista a napůl Žid, a může jím být, co já vím, ale je úžasné, kolik komunistů a polovičních Židů je teď v Německu. Předtím pracoval jako dělník a říká, že je ve vesnici spousta lidí, kteří zuří kvůli tomu, že je starostou; a že se dostal tam, kde je, i když na to nemá, jen kvůli Američanům. Pokud by jej Američané sesadili byl by zabit, řekl. Uvedl to naprosto věcně.


Řekli jsme. „Pak to znamená, že lidé tady jsou nacisté.“


„Ne, ne,“ řekl. „Je to tak, že si myslí, že mám příliš dobré postavení.“ Mluvil s určitým zoufalstvím o budoucnosti Německa a zakončil to tím, že Amerika musí Německu pomoci, aby se vzpamatovalo. S překvapením jsme tuto poznámku poslouchali a zeptali se ho proč. Připustil, že možná jsme měli důvod nenávidět Německo, ale že Němci se spoléhali na náš všeobecně známý humanismus.


"Nesmysl" řekl seržant, který mluvil německy.


„Přeložte ten nesmysl,“ řekl poručík.


Starosta pokračoval a říkal, že pokud Američané nebudou padesát let okupovat Německo, bude znovu válka.


„Nějaký člověk," řekl, „přijde s větší výmluvností než Hitler a slíbí jim všechno, a oni jej budou následovat a bude znovu válka."


„Věřím mu,“ řekl poručík.


„Hned bych mu nechal malý dárek, až budeme odcházet.“ řekl seržant. „Hned bych mu dal do kapsy odjištěný ruční granát – jemu a všem ostatním.“


„Říkali si o to“

Po těch uklizených vesničkách, je Kolín nad Rýnem k neuvěření. Nejsme z toho v šoku, což dokazuje pouze to, že pokud něčeho vidíte dost, přestanete to vnímat. Když v Německu vidíte absolutní devastaci, netruchlíte. Truchlili jsme pro mnoho míst v mnoha zemích, ale toto není jedna z těch zemí. Naši vojáci říkávají: „Říkali si o to.“


Mezi dvěma horami z rozbitých cihel a opřený o jednu polorozpadlou zeď si postavil nějaký Němec vozík a prodával tulipány a narcisy. Květy v tomto dekoru vypadaly trochu šíleně a vzhledem k tomu, že zde nejsou žádné domy, kam by bylo možné květiny umístit, vypadalo celé to panorama podivně. Přijeli dva mladíci na kolech a jeden z nich koupil spousty tulipánů. Zeptali jsme se ho, na co chce ty tulipány, a on řekl, že je Holanďan. Takže samozřejmě on potřeboval tyhle tulipány. Byl v tomto městě třetím rokem na nucených pracích. On a jeho kamarád pocházeli z Rotterdamu. Všechno, co se stalo Kolínu nad Rýnem, bylo podle nich v pořádku.


Prodejce květin si pak přišel promluvit. Vydělával velmi málo peněz, ale než jsme přišli, prodával své květiny nemocnicím i některým starým zákazníkům. Nyní byl na tomto světě sám. Jeho rodina, celkem 42členná, která zahrnovala jeho prarodiče a rodiče, jeho manželku a děti, jeho sestry a jejich děti s manžely, byla celá během jednoho náletu pohřbena v jednom sklepě. Vytáhl ze své peněženky obrázky. Já s dvěma vojáky, kteří jsme seděli v džípu, jsme přemýšleli, proč s námi mluvil; kdyby bylo čtyřicet dva členů našich rodin zabito německými bombami, nemluvili bychom s Němci příjemně. Dav se shromáždil kolem nás; protože s Němci nikdo nehovoří, kromě oficiálních záležitostí, můžete tak shromáždit dav kdekoli, jednoduše jen díky slovům „Guten Tag“.


Tato touha skamarádit se nás mátla jako nic jiného. Dav byl pestrý a všichni mluvili najednou. Zeptala jsem se jich, kdy se to v Německu začalo zhoršovat. V duchu jsem tipovala, jaká bude odpověď, a vyhrála jsem. Všechno bylo v Německu špatné od roku 1933, říkali všichni hlasitě.


Řekla jsem: „Ne, myslím od vypuknutí války. Kdy od roku 1941 to začalo být špatné. A proč?“


„Kvůli bombám.“


„Danke schon.“ řekla jsem.


Pak jsem se zeptala, v jakou formu vlády doufali po válce.


„Demokracii,“ křičeli.


Ale jednoho dne v jiné vesnici to probíhalo mnohem lépe a mnohem pravdivěji; ženy říkaly, že pokud mají dost jídla a mohou klidně žít, je jim jedno, kdo jim vládne. Muži říkali, že jedenáct let se o politiku nezajímají a už ani o vládě nic nevědí. Nicméně, demokracie je v Německu skvělým slovem a často se používá.


Potom jsem se jich zeptala, zda během války cestovali. Udělal si někdo výlet do Paříže? Nikdo vůbec nikam necestoval: byli přiděleni ke své práci a dělali ji dvanáct hodin denně. Poté se řeč zvrhla v obvyklé odsuzování nacistů.


Jeli jsme dolů k řece na pomoc několika dalším výsadkářům. Velitelské stanoviště roty bylo v továrně na cukrovinky a nechali jsme si udělat prohlídku a viděli obrovské zásoby cukru, čokolády, kakaa, másla, mandlí a hotových bonbónů, které tam zůstaly. Potom jsme byli zavedeni do obrovského vinného sklepa, jen jednoho ze tří, které tam měli. Dále jsme navštívili sklad mouky, který obsahoval více mouky než kdokoli z nás, kdy pohromadě viděl. Poté (a teď jsme začínali zuřit, když jsme viděli, jak dobře se Němcům žilo) jsme prošli směsicí továrních budov používaných jako sklady běžného jídla a se vztekem jsme se dívali do místností plných holandského a francouzského sýra. Portugalské sardinky, norské konzervované ryby, všechny druhy džemů a konzervované zeleniny, sudy sirupu a tak dále.


Tito Němci se nevzdali másla pro zbraně, ale udělali to velmi pěkně, když vyráběli nebo kradli obojí.


Slzy frustrované chamtivosti

Před bílou páskou, která označovala vojenskou zónu, seděla řada německých žen. Sledovaly své domy. Nezůstala žádná střecha ani okno a často nezůstala ani zeď a téměř všechno v těch domech bylo rozfoukané. Ale seděly tam a držely truchlivou stráž nad svým majetkem. Na otázku, proč to dělají, začaly plakat. Všichni jsme viděli taková zvěrstva a neuvěřitelná utrpení přijímat v tichosti, takže ani moc nereagujeme, když brečí. A rozhodně moc nereagujeme, když lidé brečí kvůli nábytku.


Vzpomněla jsem si na francouzskou vesnici Oradour-sur-Glane, kde Němci zamkli každého muže, ženu i dítě z vesnice do kostela a ten zapálili, a poté, co byli ti lidé upáleni, byla ta obec vypálena. Toto je extrémně drastický způsob, jak ničit majetek. Tito Němci naučili všechny obyvatele Evropy, aby neztráceli čas pláčem nad ničím, co není nezbytné, jako je nábytek. Dále po řece registrovala vojenská správa německé civilisty ve vesnicích.


Během celé války přišlo v této vesnici o život deset civilistů; během minulého týdne německé granáty zabily dalších sedm. Mluvili jsme s několika německými ženami o hrůzách války.


„Ty bomby,“ řekly. „Bože, ty bomby! Jen na tuto vesnici dopadlo na dva tisíce osm set bomb,“ řekly.


„Neblázněte,“ řekli jsme jim. „Nebyla by zde žádná známka po vesnici, kdyby to byla pravda.“


„Ach, ty bomby!“ říkaly pevně přesvědčeny, že jejich vesnice je srovnaná se zemí a že jsou všichni mrtví.


Přímo přes řeku pokračuje německé protiletadlové dělostřelectvo ve své činnosti. Včera fungovalo efektivně a sestřelilo B-26 a sloup černého kouře stoupal rovně a vysoko. Pro nás všechny to vypadalo jako pohřební hranice. Tanky třinácté obrněné divize se daly do pohybu nahoru přes řeku za hořícím letadlem, ale jeho posádka tam byla ve skopčácké zóně a nikdo se k nim nemohl dostat. Z 505. pozorovacího stanoviště viděli nějací výsadkáři čtyři muže vyskočit z letadla. To bylo asi v jednu hodinu během mírného a jasného dne.


V šest hodin někdo na druhé straně řeky na zeleném břehu začal mávat bílou vlajkou. To bylo ignorováno, protože to nutně nic neznamená. Potom sestoupila na kotvící molo nějaká řada lidí. Nesli vlajku Červeného kříže; dalekohledem jsme viděli kněze, zdravotníka a dva německé vojáky nesoucí nosítka. Přistávací člun se odpoutal od našeho břehu, dobře krytý našimi kulomety, pro případ, kdyby to byl jen zlověstný vtip. V tento okamžik bylo publikum na obou březích Rýna. Normálně byste se v této oblasti za denního světla nikdy nepohybovali. Teď jsme vesele stáli na slunci a hleděli.


Pomalu přinesli dolů k našemu člunu další tři nosítka. Viděli jsme tam civilisty, děti, německé vojáky: všichni byli venku a hleděli na sebe navzájem. Nemohli jsme tomu úplně uvěřit a byli jsme stále připraveni schovat se do úkrytu. Poté byl člun puštěn po proudu. Přistál a náš lékař, který v něm plul, aby z druhého břehu dostal tyto čtyři zraněné muže – přeživší z posádky B-26 - zakřičel, aby břehy byli čisté, protože tihle Skopčáci řekli, že dají sanitce čas na naložení, než zahájí palbu.


Válka se zastavila přibližně na hodinu na asi sto yardové frontové linii.


„Nikdy jsem neviděl Skopčáky chovat se tak hezky,“ řekl jeden voják.


„Vědí, že se naše tanky blíží,“ řekl další voják. „Skopčáci se nechovají pěkně pro nic za nic.“


Nuceně pracovně nasazení vysídlenci nám říkají, že se Skopčáci nikdy nechovají hezky. Jsou zde desítky tisíc ruských, polských, českých, francouzských, jugoslávských a belgických pracujících v otrockých podmínkách a každý den se jich valí kamiony do táborů, které nyní provozuje 82. výsadkové divize.


Je zde očividně nepřeberné množství lidských bytostí, které byly vytrženy ze svých rodin a žily v bídě bez lékařské péče a v hladovění, zatímco pracovaly dvanáct hodin denně pro své německé pány. Necítí k Němcům příliš laskavosti, jak si asi dokážete představit. Jediný případ, kdy jsem viděla ruský pláč, bylo, když ruská zdravotní sestra, pětadvacetiletá dívka, plakala s hněvem a vyprávěla o tom, jak se zachází s jejími lidmi. Všichni viděli, jak jsou jejich mrtví házeni do obrovských vápenných jam, jako společných hrobů.


„Všude ty hroby, začaly být tak vysoké jako hora,“ řekla. Ten hněv v těchto lidech je tak obrovský, že máte pocit, že funguje jako žhavé zemské jádro v Zemi.


Umučení démony

Britští váleční zajatci se nyní přes to začínají dostávat, stále žertují, stále o tom zdrženlivě mluví, ale s hořkostí schovávanou za vtipy a nevyřčená slova. Ti, které jsme viděli, šli padesát dva dnů od polské hranice do Hannoveru, kde je osvobodily jejich tankové kolony, a na tom strašlivém pochodu zemřeli ti, kteří padli hladem a vyčerpáním. Jejich balíčky od Červeného kříže je udržovaly naživu po dobu pěti let, ale od loňského listopadu žádné balíčky nedorazily. V jedné malé skupině po dlouhém pochodu zemřelo devět mužů na vyhladovění a jejich těla ležela šest dní v jejich přeplněných kasárnách, protože Němci je z nějakého neznámého důvodu neměli chuť pohřbít nebo nechat je pohřbít.


„Jsou bez lidskosti, to je celé,“ řekl Novozélanďan.


„Přál bych si, aby nás nechali převzít kontrolu nad německými vězni,“ řekl chlapec z Walesu.


Muž, který ležel na trávě poblíž, teď promyšleně promluvil. „Nemůžeš se opravdu naučit mít rád ty lidi,“ řekl, „dokud nejsou mrtví.“


Mezitím Němci, nerušeni lítostí (protože nakonec neudělali nic špatného; udělali jen to, co jim bylo řečeno), dál energicky říkají: „Nejsme nacisté.“ Je to jejich nápad na heslo k odpuštění, po kterém bude pravděpodobně následovat značná půjčka. „Nikdy jsme nebyli nacisté! Jsme přátelé.“


Zde jsou kolem stovky tisíc lidí v khaki barvě - a stejný počet cizinců v hadrech - kteří to jednoduše nedokáží takto vidět.



Zdroj: https://www.unz.com/print/Colliers-1945may26-00013/


17 zobrazení0 komentářů