Benjamin Franklin: Morálka šachu

Aktualizováno: 11. 9.

"The Morals of Chefs" (Morálka šachu) je esej amerického intelektuála Benjamina Franklina o šachu, která byla poprvé publikována v časopise Columbian Magazine v prosinci 1786 a The Gentleman’s Magazine v červenci 1787.


Pane,

Šachy jsou nejstarší a nejuniverzálnější hra známá mezi lidmi, neboť její původ je mimo paměť dějin a po nesčetné věky byla zábavou všech civilizovaných národů Asie, Peršanů, Indů a Číňanů. V Evropě ji známe již více než 1000 let, Španělé ji rozšířili po své části Ameriky a v poslední době se začíná objevovat i v těchto severních státech. Je sama o sobě tak zajímavá, že k jejímu provozování není třeba vidiny zisku, a proto se nikdy nehraje pro peníze. Ti, kdo mají čas na takové rozptýlení, nemohou najít nevinnější zábavu; a následující článek, napsaný s cílem napravit (mezi několika mladými přáteli) některé drobné nešvary v jejím provozování, zároveň ukazuje, že může mít nejen nevinné, ale i prospěšné účinky na mysl, a to jak pro poraženého, tak i pro vítěze.


MORÁLKA ŠACHU.

Šachová hra není jen planou zábavou. Má se při ní získat nebo posílit několik velmi cenných duševních vlastností, užitečných v průběhu lidského života, aby se z nich staly návyky, připravené pro všechny příležitosti. Život je totiž jakýmsi druhem šachu, v němž často musíme získat body a soupeře či protivníky, s nimiž se musíme utkat, a v němž se odehrává velké množství dobrých i špatných událostí, které jsou do jisté míry důsledkem rozvážnosti nebo jejího nedostatku. Při hře v šachy se tedy můžeme učit:


1. Předvídavosti, která se dívá trochu do budoucnosti a zvažuje důsledky, které mohou akci provázet: hráče totiž neustále napadá: "Když pohnu touto figurou, jaké budou výhody mé nové situace? Co z toho může můj protivník vytěžit, aby mě naštval? Jaké další tahy mohu udělat, abych ji podpořil a ubránil se jeho útokům?“


2. Obhlídka, která zkoumá celou šachovnici nebo dějiště akce, vztahy mezi jednotlivými figurami a situacemi, nebezpečí, kterým jsou vystaveny, několik možností jejich vzájemné pomoci; pravděpodobnost, že protivník provede ten či onen tah a zaútočí na tu či onu figuru; a jakými různými prostředky se lze jeho tahu vyhnout nebo jeho důsledky obrátit proti němu.


3. Opatrnost, abychom své tahy nedělali příliš ukvapeně. Tento návyk si nejlépe osvojíme přísným dodržováním zákonů hry, jako například: dotkneš-li se figurky, musíš ji někam posunout; položíš-li ji, musíš ji nechat stát. A proto je nejlepší, aby se tato pravidla dodržovala, neboť hra se tím stává spíše obrazem lidského života, a zejména války; v ní, pokud ses neuváženě dostal do špatného a nebezpečného postavení, nemůžeš získat svolení nepřítele, aby stáhl své jednotky a umístil je bezpečněji, ale musíš snášet všechny důsledky své nerozvážnosti.


A konečně se šachem učíme návyku nenechat se odradit současnými špatnými jevy ve stavu našich záležitostí, návyku doufat v příznivou změnu a návyku vytrvale hledat zdroje. Tato hra je tak plná událostí, je v ní tolik různých obratů, štěstěna v ní podléhá tak náhlým zvratům a člověk tak často po dlouhém přemýšlení objeví prostředky, jak se vymanit z domněle nepřekonatelných obtíží, že je povzbuzován k tomu, aby pokračoval v soutěži až do konce v naději, že zvítězíme díky vlastnímu umění nebo alespoň dáme zatuchlý mat díky nedbalosti našeho protivníka. A kdo uváží, co v šachu často vidí jako příklad, že jednotlivé úspěchy mají sklon vyvolávat opovážlivost a z ní plynoucí nepozornost, kterou se později ztratí víc, než se získalo předchozí výhodou; zatímco neúspěchy vyvolávají větší péči a pozornost, díky nimž lze ztrátu napravit, ten se naučí nenechat se příliš odradit současným úspěchem svého protivníka a nezoufat nad konečným štěstím při každé malé kontrole, kterou při honbě za ním obdrží.


Abychom tedy byli přiměni častěji volit tuto prospěšnou zábavu před jinými, které nemají stejné výhody, měli bychom si všímat každé okolnosti, která by mohla zvýšit potěšení z ní, a vyhýbat se každému jednání nebo slovu, které je nespravedlivé, neuctivé nebo které může jakýmkoli způsobem vyvolat rozpaky, protože je v rozporu s bezprostředním záměrem obou hráčů, jímž je příjemně strávit čas. Proto:


1. Je-li dohodnuto, že se bude hrát podle přísných pravidel, pak tato pravidla musí obě strany přesně dodržovat a neměly by trvat na tom, že jedna strana na nich trvá, zatímco druhá se od nich odchyluje, protože to není spravedlivé.


2. Je-li dohodnuto, že se pravidla přesně dodržovat nebudou, ale jedna strana požaduje shovívavost, pak by ji měla stejně ochotně povolit i druhé straně.


3. Nikdy by se neměl dělat falešný tah, aby se vymanil z obtíží nebo získal výhodu. Nemůže být potěšením hrát s osobou, která byla jednou odhalena v takovém nekalém jednání.


4. Pokud váš protivník hraje dlouho, neměli byste na něj spěchat ani vyjadřovat znepokojení nad jeho zdržováním. Neměl bys zpívat, pískat, dívat se na hodinky, brát si knihu ke čtení, poklepávat nohama o podlahu nebo prsty o stůl, ani dělat nic, co by mohlo rušit jeho pozornost. Všechny tyto věci se mu totiž nelíbí. A nesvědčí o tvém umění hrát, ale o tvé vychytralosti nebo hrubosti.


5. Neměl by ses snažit pobavit a oklamat svého protivníka tím, že budeš předstírat, že jsi udělal špatné tahy, a tvrdit, že jsi nyní prohrál hru, abys ho učinil bezpečným a bezstarostným a nepozorným vůči svým plánům; neboť to je podvod a klam, nikoli dovednost ve hře.


6. Nesmíš, když jsi dosáhl vítězství, používat žádné vítězoslavné nebo urážlivé výrazy, ani projevovat přílišnou radost; ale snaž se svého protivníka utěšit a učinit ho méně nespokojeným sám se sebou všemi laskavými a zdvořilými výrazy, které lze použít s pravdou, jako například: Rozumíš hře lépe než já, ale jsi trochu nepozorný; nebo: Hraješ příliš rychle; nebo: Měl jsi nejlepší partii, ale stalo se něco, co odvedlo tvé myšlenky, a to ji obrátilo v můj prospěch.


7. Jsi-li divákem, zatímco ostatní hrají, dodržuj co nejdokonalejší ticho. Neboť dáváš-li radu, urážíš obě strany: toho, proti němuž ji dáváš, protože může způsobit ztrátu jeho hry; toho, v jehož prospěch ji dáváš, protože, i když je dobrá a on se jí řídí, ztrácí potěšení, které mohl mít, kdybys mu dovolil přemýšlet, dokud ho to nenapadne. Ani po tahu či tazích nesmíte výměnou figur ukazovat, jak by se daly zahrát lépe: to se totiž nelíbí a může to vyvolat spory nebo pochybnosti o jejich skutečném postavení. Veškeré mluvení k hráčům snižuje nebo odvádí jejich pozornost, a je proto nepříjemné; neměl bys ani jedné ze stran dávat sebemenší nápovědu jakýmkoli hlukem nebo pohybem. - Pokud tak činíš, nejsi hoden být divákem. - Pokud chceš uplatnit nebo ukázat svůj úsudek, dělej to při hře své vlastní hry, když k tomu máš příležitost, a ne při kritizování, vměšování se do hry jiných nebo při radách.


A konečně. Nemá-li se hra hrát přísně, podle výše uvedených pravidel, pak zmírni svou touhu po vítězství nad protivníkem a spokoj se s jedním nad sebou. Nechytejte se dychtivě každé výhody, kterou nabízí jeho neobratnost nebo nepozornost, ale laskavě ho upozorněte, že takovým tahem vystavuje nebo nechává figuru v nebezpečí a bez opory; že jiným uvede svého krále do nebezpečné situace atd. Touto velkorysou zdvořilostí (tak protikladnou k výše zakázané neférovosti) se vám sice může stát, že partii se svým soupeřem prohrajete, ale získáte to lepší, jeho úctu, respekt a náklonnost; spolu s tichým souhlasem a přízní nestranných diváků.



PS:

V roce 1806 obdobně napsal Josef Jungmann ve svém příspěvku Hra v šachy pro č. 4 prvního ročníku novin Hlasatel český: spis čtvrtletní k prospěchu a potěšení všech vlastenců vydaný od Jana Nejedlého.



Zdroj:

https://franklinpapers.org/framedVolumes.jsp?vol=29&page=750a

6 zobrazení0 komentářů