Překlad článku „CZECHOSLOVAKIA: Optimist“ (ČESKOSLOVENSKO: Optimista) vydaného 27. června 1938 v časopisu TIME.
Eduarde, šetři si svoje penízky, protože Adolf brzy přejde plot. Tak zní drzá znělka, kterou sympatizanti nacismu z řad německé menšiny v Československu sporadicky vylepují na české hraniční závory. Nikdo nemusí znepokojeným Čechům vysvětlovat, že Eduard je jejich prezident Eduard Beneš (vyslovuje se Beneš), že Adolf je jejich soused Hitler, že plot je kalichovitý řetěz hor podél česko-německé hranice, řetěz vysoký asi jako vermontské Zelené hory. Od šestého století sloužil tento plot jako bariéra proti náporu teutonských kmenů na východ, ale nikdy nebyla jeho ochranná moc takovým celosvětovým problémem jako v roce 1938. Celá délka plotu, obývaná převážně Němci, vešla ve známost jako Sudety, ačkoli Sudetské pohoří tvoří pouze severní stranu poháru.
Velká část světových diplomatů se domnívá, že kancléř Hitler před pěti týdny udělal fintu směrem k Československu, když přesunul 170 000 vojáků do "letních kasáren" blíže k hranicím. Právě nacifikoval Rakousko, zatímco Francouzi a Němci přihlíželi s otevřenými ústy. Ústa měli stále otevřená, když se říšští vojáci začali zlověstně pohybovat na své straně československé hranice. V této krizi Československá republika, základní kámen demokracie ve střední Evropě, napochodovala na svou stranu hranice se 400 000 vojáky a první Němec za čárou by byl mrtvý Němec. Tak byla tato krize vyřešena a malý Eduard Beneš se nechal slyšet, že mašinérie demokratického státu může pracovat i rychle.
Minulý týden Československo uspořádalo další přehlídku svých sil - těch, které budou tvořit páteř jeho druhé obranné linie. Jednalo se o desátý sjezd a atletický karneval Sokolů, který trval celý měsíc. Sokolské sjezdy, plánované každých šest let, jsou mnohem starší než moderní olympijské hry a stejně jako antické olympijské hry mají silně národní pozadí. Československý Sokol, nejstarší národní tělocvičná organizace na světě, byl založen v roce 1862 filosofem spisovatelem Dr. Miroslavem Tyršem a Dr. Jindřichem Fügnerem. Název Sokol, což znamená sokol, byl přijat proto, že je to tradiční označení českých hrdinů lidových písní. V letech habsburské nadvlády sloužily sokolské spolky k udržování českého nacionalismu. Když vypukla světová válka, filtrovali se členové do spojeneckých armád, tvořili sokolské legie, aby bojovali proti svým starým pánům. Dnes Sokol čítá asi 800 000 mužů, žen a dětí, tedy každého dvacátého obyvatele, organizovaných v 3 265 místních odborech.
Jejich 460 000 mužských členů je zásobárnou dobře vycvičené pracovní síly pro výkonnou stálou národní armádu čítající 180 000 mužů. Významnou součástí sokolské sjezdové činnosti jsou armádní branné ukázky.
Tisíce Sokolů v blýskavých uniformách - košilích garibaldiovské červené barvy, šedivých českých bundách přehozených přes levé rameno, malých kulatých červených čepicích se sokolími pery - se minulý týden nahrnuli na velké, rušné pražské Masarykovo a Wilsonovo (pojmenované po Woodrowu Wilsonovi) nádraží, vydupali si cestu na mamutí Masarykův stadion, vysoko nad stříbřitou Vltavu a věže katedrály hlavního města. Tam se v bílých dresech a modrých kalhotách a sukních svíjeli a ohýbali v hromadném cvičení. Než skončí měsíc, zúčastní se takto propracovaného cvičení 160 000 příslušníků.
Letošní kongres, na kterém se očekává účast milionu českých i zahraničních návštěvníků, se koná u příležitosti 20. výročí vzniku státu. Alegorická přehlídka "Budování a obrana", kterou během kongresu osmkrát předvede 3 000 členů, zobrazí 20 let republiky, přínos Sokola k jejímu rozvoji.
Zrození Československa, které je dlouhé asi 600 kilometrů, ale široké jen 45 až 175 kilometrů, má čtyři provincie. Kdyby to byla ryba, hlavou by byly Čechy, obývané převážně Čechy, s převahou Němců podél západní hranice Sudet. Tělo by tvořily provincie Morava a Slezsko, obývané převážně Čechy, a Slovensko, hustě osídlené Slováky, kteří jsou stejně jako Češi Slované. Chvostem by byla Podkarpatská Rus.
Češi se od 10. do počátku 16. století těšili nezávislosti pod svými panovníky. V té době byli postupně podrobeni habsburské nadvládě a v roce 1620 byla česká šlechta vyhlazena v bitvě na Bílé hoře. Před více než tisíci lety byli Slováci poraženi maďarskými Maďary. Po staletí si tyto národy, podobně jako Poláci a Irové, udržovaly živou národní kulturu a agitovaly za osvobození. Světová válka a Woodrow Wilson jim dali šanci. Tři čeští vlastenci skutečně dosáhli nezávislosti národa: hřmotný, vousatý profesor filozofie Tomáš Garrigue Masaryk, který zemřel před devíti měsíci, český voják-astronom generál Milan Štefánik, který zahynul při leteckém neštěstí v roce 1919, kdy byla svoboda na dohled, a Eduard Beneš.
Masaryk, československý George Washington č. 1, snil, psal a učil český národní stát během svého univerzitního působení ve Vídni a v Praze. Když vypukla světová válka, s rozsudkem smrti nad hlavou pendloval mezi Londýnem, Paříží, Ruskem a sháněl peníze a sympatie pro svůj nenarozený národ. Jeho asistent Eduard Beneš mezitím falšoval pasy, falšoval víza pro české spiklence, utekl do Švýcarska, pak do Paříže, kde s Masarykem založili předpotopní Národní radu. Spojenci byli více než ochotni podporovat separatistické hnutí v srdci Centrálních mocností a v roce 1917 se profesor Masaryk vydal do USA, tam přesvědčil o českém případu profesora Wilsona. Washington, D. C., je pro Československou republiku tím, čím je Filadelfie, Pa. pro Americkou republiku. Ve Washingtonu v říjnu 1918, po konferencích s americkými Čechy a Slováky, vydal Masaryk Deklaraci nezávislosti nového česko-slovenského státu a téměř okamžitě po příměří ho nově svolané Národní shromáždění vděčně zvolilo prvním prezidentem státu.
O rok později stanovili spojenečtí mírotvorci v Saint-Germainské smlouvě hranice nového státu. Aby Česko-Slovensko získalo přirozenou bariéru, která by sloužila k zastavení německého postupu na východ, upustili Spojenci na nátlak Francie a Anglie od striktního výkladu zásady sebeurčení a uznali český nárok na Sudety, obývané z velké části Němci. Do hranic byla zahrnuta také malá polská menšina ve Slezsku, větší maďarská menšina na jižním Slovensku a obyvatelé Podkarpatské Rusi, dříve pod maďarskou nadvládou, kteří žádali o spojení s novým státem. Dnešní Československo (viz mapa) tak zahrnuje přibližně 7 400 000 Čechů, 2 300 000 Slováků a 549 000 Rusínů, všichni hovořící různými slovanskými dialekty, 3 231 000 Němců, 692 000 Maďarů, 82 000 Poláků. K nim se přidává 186 000 Židů, žijících převážně v Karpatech.
Ve své nejkonkrétnější, praktické podobě se jednalo o demokracii, za kterou spojenci bojovali. Byla to také etnologická a jazyková směsice a zajistit její fungování bylo úkolem české většiny a jejích vůdců. Vůdci se toho zhostili s nadšením a schopnostmi. V čele republiky stáli po 18 let.
Masaryk. Dva roky před svou smrtí loni v září předal prezidentský úřad svému asistentovi Eduardu Benešovi, tehdejšímu ministru zahraničí. Tento spoluzakladatel dnes sedí v Masarykově křesle na Hradčanech, hradě českých králů, který se tyčí nad hlavním městem Prahou.
Washington č. 2, Prezident Beneš je ve svých 54 letech malý, nervózní, myší muž s chladnýma očima, prořídlými a po stranách prošedivělými vlasy, ústy, která se jen zřídka usmívají. Československý Washington č. 2 se narodil 28. května 1884 v Košlanech. nedaleko Plzně v Čechách, kde se jeho otec živil jako rolník s nákladními auty. Jako nejmladší a nejnadanější z desetičlenné rodiny byl Eduard poslán na gymnázium a poté na pražskou univerzitu. Tam se stal národní osobností, nikoliv však v politice, ale jako blýskavý útočník fotbalové Slavie.
Na univerzitě se stal Masarykovým žákem, opájel se jeho myšlenkami na český stát. Později jako profesor sociologie pokračoval v učení svého mistra prostřednictvím tajného nacionalistického spolku. Brzy po vypuknutí války byla jeho podzemní činnost odhalena a on uprchl za Masarykem do Švýcarska. Tam žák a mistr vypracovali své prodejní rozhovory pro spojence.
Eduard Beneš byl v roce 1918 zvolen ministrem zahraničí a tuto funkci zastával 17 let především díky svým schopnostem, neboť v té době byli jeho vlastní političtí stoupenci, čeští národní socialisté, obvykle nejméně vlivnou z velkých stran. V této době Francie a Velká Británie udávaly ze Ženevy evropský tón, logické a pádné argumenty delegáta Ligy Beneše jim pomáhaly unést nejeden den a tyto národy mu lichotivě udělovaly titul "nejchytřejšího malého státníka Evropy".
Eduard Beneš jako prezident vede nespolečenský život - když nepracuje na Hradčanech, lyžuje, hraje tenis nebo se s manželkou uchyluje do ústraní na svém panství Benešov nedaleko Prahy.
Během cesty stačí Benešovi prolistovat výtisk Mein Kampfu Adolfa Hitlera, aby se dozvěděl, že budoucnost Německa podle dramatického Vůdce leží ve východní Evropě - v úrodné, pšenici produkující ruské Ukrajině. A Beneš ví, že jedna německá cesta na Ukrajinu vede přes jeho plot, po Labi, přes Prahu, zbytek Československa a úzký 125kilometrový pás Rumunska. Beneš si je plně vědom toho, že Československo blokuje cestu. Sám není netečný k dramatu, před čtyřmi měsíci to řekl novinářce z New York Times Anne O'Hare McCormickové: "Zde se rozhodne o osudu Evropy. Tato země je přirozeným a nezbytným bodem evropské rovnováhy. Pokud se této pozice vzdáme, celá střední Evropa zanikne." Bismarck vyjádřil totéž před lety ještě výstižněji. "Kdo je pánem Čech, je pánem Evropy," řekl železný kancléř.
Prezident Beneš věří, že se "fašinterna" zhroutí vlastní pancéřovou vahou. Úkolem demokracií je podle něj vyhnout se válce téměř za každou cenu, dokud se čas nepřikloní na jejich stranu. Eduard Beneš je tedy optimista. Odmítá věřit, že Německo napadne jeho malý stát. Svůj optimismus opírá o tři úvahy:
1) Na své obranyschopnosti. Se 180tisícovou stálou armádou, která může být doplněna 1 500 000 zálohami, z nichž mnohé jsou vycvičeny v Sokole, s 1 350 letadly první a druhé linie a s rozsáhlou "Maginotovou linií" betonových opevnění a opěrných bodů zakořeněných v Sudetech prezident Beneš věří, že by mohl německý útok zadržet po dobu tří týdnů. Pokud by se stáhl na druhou obrannou linii v příčném pásmu moravské náhorní plošiny východně od Prahy, je jeho generální štáb přesvědčen, že by národ mohl vydržet ještě tři měsíce.
2) V této době by se dobře uplatnila jeho zahraniční spojenectví. Jako ministr zahraničí státník Beneš vázal Československo na spojenectví Malé Ententy s Jugoslávií a Rumunskem proti Maďarsku, na obranné spojenectví s Francií proti Německu a na spojenectví s Ruskem, které je podmíněno tím, že Francie splní své závazky vůči Československu v případě napadení Německem. Čechoslováci nedají návštěvníkům zapomenout, že jsou pokrevními bratranci velkého slovanského státu Ruska. Eduard Beneš přirozeně doufá v naplnění paktů, které sepsal. Jugoslávie a Rumunsko však tíhnou blíže k ose Řím-Berlín, francouzští pravičáci otevřeně předpovídají, že Francie malému národu nikdy nepřijde na pomoc, a dokonce i francouzští socialisté a radikální socialisté jsou k tomuto slibu vlažní. Účinnost ruské pomoci, oslabené čistkami v Rudé armádě a vnitřními poměry, je velkou neznámou. Nicméně stále platí to, co řekl Bismarck o Čechách, a pokud by spojenci Československa nepřišli na pomoc Československu, mohli by přijít na pomoc demokracii a Evropě.
Sudetské bolesti. Třetím a nejlepším důvodem prezidentova optimismu je jeho přesvědčení, že dokáže zalátat své problematické menšinové požadavky, zejména sudetské, a tím vyšperkovat Hitlerovu nejrukolapnější záminku k invazi. Otec Andreas Hlinka, vůdce slovenské církevní strany, požadoval autonomii pro svou rasovou skupinu, ale jeho strana získala v nedávných obecních volbách méně hlasů než v předchozích letech. Další menšinové protesty mají ještě menší váhu. Ale na jeden problém československé menšiny svět jen tak nezapomene, a to je problém Sudetů.
Před pěti lety, říkají Češi, si smutný osud Sudetů nikdo neuvědomoval. Češi tvrdí, že Adolf Hitler zdramatizoval jakoukoli kauzu Sudetů do obrovské a falešné politické extravagance. Sudetští Němci však zachytili drsný a podmanivý zvuk nacistických kapel hned za horami, naslouchali nacistickému řečnictví a propadli kouzlu pangermanismu Adolfa Hitlera. Devadesát procent z nich hlasovalo v komunálních volbách jako jeden celek pro Sudetendeutsch Partei Konrada Henleina. Nic nesjednotí skupinu tak jako stížnost a Henleinův truchlivý příběh je následující:
Sudetští Němci tvoří vedle polských Ukrajinců největší národnostní menšinu v Evropě. Slované drželi sudetskou oblast již v šestém století, ale ve dvanáctém století sem pronikli Němci jako mniši, měšťané, obchodníci a řemeslníci. Přirozeně se stali výrobci české průmyslové revoluce 19. století. Zvýhodněni habsburským režimem se dívali na své zemědělské české, slovenské sousedy svrchu. V poválečných letech, kdy se Češi stali vrchností, obrátili národní obchod na své spojence a přátele, čímž vysušili sudetské trhy v Rakousku, Uhrách, postupně vytlačili německý kapitál českým, ulehčili sudetským dělníkům, obsadili sudetské správní, policejní a vojenské posty Čechy. Přestože sudeti tvoří pouze 22 % obyvatel národa, tvoří nyní 50 % jeho nezaměstnaných. Většina z nich, kteří mají nárok na podporu, dostává pouze 35 centů týdně.
Sudetendeutsch Partei prohlásila, že chce sudetský region vrátit Německu. Češi chmurně žertují, že pokud by byl anschluss povolen, netrvalo by dlouho a byli by anschlussováni také. Ve skutečnosti by jakékoli rozdělení Čech bylo pro Československou republiku fatální. Čechy, sídlo asi 80 % průmyslu starého Rakouska-Uherska, jsou průmyslovým srdcem republiky. Efektivní a prosperující, je to jediný ostrůvek konvenčního, hospodářského blahobytu, který je nyní ve střední Evropě. Československo ho nikomu nevydá, a to je jeden z důvodů, proč prezident Beneš může návštěvníkům s jistotou říci, že když se zeptají příštího muže, kterého potkají na ulici, zda bude bojovat proti nacistickým okupantům, odpověď bude ano - a jeho žena bude bojovat také.
Prezident Beneš doufá, že sudetskou krizi zchladí nový menšinový statut. Minulý týden jednal v Praze premiér Dr. Milan Hodža s představiteli sudetů a dalších menšin. Za několik týdnů by mohl být vyhlášen nový český menšinový program, který menšinám nabídne velkorysejší politické a vzdělávací ústupky. Aby se odstranily známky české dominance v sudetských oblastech, byla minulý týden demobilizována většina armádních záloh, které tam byly vyslány před pěti týdny.
Nekrvavé dobytí? Většina pozorovatelů se však shoduje v tom, že vůdce nepřijme žádné "řešení" sudetského problému, naopak bude tento zvířecí kotel udržovat v chodu tak dlouho, jak bude třeba, aby donutil státníka Beneše k dohodě. Taková dohoda, kterou by Hitler chtěl s Československem uzavřít, by Československo vnutila do hospodářské struktury Říše a podřídila by jeho zahraniční obchod německým omezením.
Aby Německo uvrhlo Československo pod toto ekonomické jho, nemusí s ním válčit - již nyní drží tento mladý národ ekonomicky v područí. Přestože je Československo téměř ze 60 % zemědělsky zaměřeno (viz mapa, str. 17), pěstuje pšenici, žito, ječmen, oves, v Čechách chmel, na střední Moravě brambory a cukrovou řepu a 32 % jeho půdy pokrývají lesy, je závislé především na svém průmyslu, neboť jeho příznivá obchodní bilance dosáhla v roce 1937 úctyhodných 35 000 000 dolarů. Z jejího prvního města Prahy pocházejí stroje, rafinovaný cukr; nudné, zčernalé Brno (viz mapa, s. 77) vyváží textil a špičkové lehké zbraně vyráběné v závodě Czechoslovakian Arms Manufacturing Co. Rušná Moravská Ostrava ve Slezsku je českým Pittsburghem; Bratislava místem Nobelových dynamitových závodů. Plzeňští dělníci vaří světoznámé plzeňské pivo, v hlavní slévárně Škoda vyrábějí těžké stroje, lokomotivy, železniční zařízení. Životně důležité muniční jednotky Škoda byly údajně tajně přesunuty do vnitrozemí. U Zlína se nachází mamutí obuvnická továrna rodiny Baťů (vyslov Bahtya).
Z vnitrozemského Československa by nemohlo odejít nic jiného než pramínek těchto výrobků, kdyby se Hitler rozhodl pro zásah, protože většina obchodu země se přepravuje po německých kolejích nebo po řekách do německých přístavů Hamburk, Brémy, Štětín a italský Terst. Československu by tak zůstala odbytiště pouze přes polskou Gdyni na Baltu nebo rumunskou Constantu u Černého moře. Jelikož se oba tyto národy již přikláněly k Hitlerovi, potýkali by se pronásledovaní Češi s malou spoluprací. Důležitější je, že uzavření německých přístavů by prakticky odřízlo Česko od dovozu švédských slitin, které potřebuje přidat k vlastním, spíše nekvalitním rudám nezbytným pro zbrojení. Češi se již nyní obávají vyhlídek: minulý týden se v Berlíně snažila česká mise dosáhnout dohody o množství zboží, které lze přepravit po bývalých rakouských železnicích do Terstu; české obchodní komory již několik týdnů tiše nabádají obchodníky, aby své zásilky přesunuli přes Gdyni, čímž se snaží dostat na správnou stranu Polska; v rámci zatím zřejmě neoficiální akce soukromí komisionáři v Hamburku již několik měsíců zvyšují své poplatky za československé transakce.
Může se tedy stát, že o osudu Evropy bude rozhodnuto nekrvavě. Pokud mocnosti, na které nyní prezident Beneš optimisticky spoléhá, neučiní kroky, které by mu zaručily politický status quo, může nastat doba, kdy bude malý prezident chtě nechtě vtažen do německé sféry vlivu. Pokud se tak stane, Německo si zastrašováním či blafováním prorazí cestu k evropské nadvládě a celou otázku československé nezávislosti pohltí problémy daleko závažnější a hlubší.