Benda: O odpovědnosti v politice a za politiku

Text „O odpovědnosti v politice a za politiku“ z listopadu 1985 od disidenta Václava Bendy, který předtím vystudoval filozofii (1964 - 1969), kybernetiku (1970 - 1975) a pracoval jako počítačový odborník ve Výzkumném ústavu železničním (1975 - 1977).


Vážení přátelé!


Velice se mi líbí, že se nenecháváte odradit ani ohlušit nepříznivými okolnostmi, že se snažíte hledat Pravdu a „dát se plně do jejích služeb", že pociťujete odpovědnost za „hodnoty, jež dávají tvar a strukturu našemu žití" (navíc mě pochopitelně naplňuje hlubokou vděčností, že je to právě křesťanská zvěst, která vás na tuto cestu povolává a dále vás po ní vede). Líbí se mi, že nezpochybňujete primární křesťanovu odpovědnost za politiku a současně si plně uvědomujete, kolika naprosto odlišných významů může toto slovo nabýt, jaké často i zlé a neblahé počínání se může pod tímto označením úspěšně skrývat. Velice se mi líbí také přímost a rozhodnost, s jakou se obracíte na příslušníky starších generací: nevoláte je před soud ani nemáváte nad hlavami jejich portréty, nýbrž požadujete poctivý rozhovor, který by vám i jim umožnil sejít se na společné cestě a vyvarovat se opakování alespoň některých minulých chyb — to druhé dodá-vám záměrně s rozpaky, neboť k úplně bezchybnému životu existuje jen jediný návod; totiž ten, který je ostře odsouzen v půvabném podobenství o svěřených a zakopaných hřivnách. V zásadě souhlasím i s řadou vašich dalších vývodů, především pokud jde o Chartu, politiku atd. Charta 77 by se v žádném případě neměla „politizovat", neboť to by mohlo mít jen dva důsledky, jeden horší než druhý: buď by se stala polem neplodných politických třenic a ztratila tak možnost věrohodně plnit své původní poslání, nebo by v ní naopak převládl jeden vyhraněný politický směr, čímž by se svému poslání naprosto zpronevěřila. Současně je teoreticky jasné a prakticky se ze všech stran stále naléhavěji požaduje, že by Charta měla otevřít prostor pro rozvoj čistě politického myšlení a jednání: toto dění by se nutně odehrávalo mimo rámec Charty, mohlo by se však plně spoléhat na její podporu a solidaritu (nebylo by to poprvé, nezávislá kultura, samizdat v nejširším slova smyslu i různé církevní aktivity vděčí Chartě za ledacos). Jestliže naopak toto nové politické myšlení a jednání dokáže zůstat věrné duchu Charty v nezpochybnitelném respektu vůči základním právům a svobodám, může se v dlouhodobé perspektivě osud našich národů stát o hodně nadějnějším. Ale to všechno víceméně říkáte, snad bych vás opravil jen v souslednosti časové: není pravdou, že nejaktivnější v Chartě 77 jsou lidé, kteří se stali politiky par excellence, nýbrž je pravdou, že nejaktivnější lidé v Chartě (profesí i ambicemi politice převážně naprosto cizí) se časem stali „politiky" par excellence — k tomuto zvláštnímu fenoménu, který je na jedné straně typický pro naši totalitně spravovanou zemi, na druhé straně však patrně souvisí s celosvětovou krizí politiky, se vrátím později.


Obávám se však, že vás vaše přiznaná politická nezkušenost a jinak chvályhodná přímočarost svedla k nereálným požadavkům. Máme vám jasně vyložit své politické přesvědčení (ne obecně občanské, to známe), své politické krédo: „určité, jasně vyjádřené cíle, dosažitelné určitými, jasně definovanými prostředky“. I když si odmyslím, že vaše otázky patří k těm, na něž se lépe odpovídá knihou než článkem, dílem než knihou, životem než dílem, jsem přesvědčen, že žádná z odpovědí, které obdržíte, nebude plně pravdivá: ne že by vám snad kdokoli z dotazovaných vědomě lhal, pouze nemá tváří v tvář vaší naivitě jinou možnost než rychle začít hovořit o něčem úplně jiném nebo zamlčet věci natolik podstatné, že jeho výpověď nabude úplně odlišného smyslu. Pro nutnou neadekvátnost odpovědi (respektive pro rozhodnutí raději neodpovídat) jsou v podstatě dva důvody nebo okruhy důvodů: první je úzce spjatý s naší aktuální situací a zavazuje každého, druhý je naprosto zásadní, zavazuje však jen toho, kdo se hlásí k jistému pojetí politiky.


Vy sami používáte obratů „zvrácenost společnosti", „nenormální doba". V takové době je velice rozumné, skrývají-li se různé kulturní, vědecké a náboženské aktivity pod pečetí anonymity nebo pseudonymity. Myslím si však, že v případě politiky, „věci veřejné", to dost dobře nejde: právem si žádáte vědět „kdo je kdo" a právem vzbuzují sebeplamennější politické výzvy spíše posměch, chybí-li za nimi osobní ručení. Avšak právě mezi křesťany je poměrně málo těch, kdo by své „politické" stanovisko podepisovali vlastním jménem — a není to jen z lhostejnosti k těmto „světským" záležitostem. Možná je to spíše proto, že mnoho křesťanů pokládá daný stav obce za zásadně špatný, že v něm nevidí pouhý důsledek několika nahodilých chyb, které lze napravit drobnými reformami nebo dokonce jen výměnou vládnoucích osob. Koneckonců však podobné omezení platí pro všechny, i pro ty nejnadšenější stoupence socialismu: každý, kdo se raději řídí svým svědomím a rozumem než momentálními direktivami moci, automaticky vystavuje sebe i své okolí represím, jejichž míru někdy ani nelze odhadnout Vezmeme-li navíc v úvahu, že politika je sice nemyslitelná bez morálky a bez jistých teoretických základů, že by však bylo omylem zaměňovat ji za pouhé morální postoje (zaujímané pokud možno za pečlivě utěsněnými dveřmi vlastního soukromí) nebo za pouhé předkládání utopií a abstraktních úvah o nejlepším státním uspořádání, že vlastní doménou politiky je aktivní a v součinnosti s jinými probíhající působení na záležitosti obce, nabývá tento argument ještě na závažnosti. Neboť na jedné straně je jasné, že jestliže je pronásledováno pouhé přihlášení se k nějakému názoru či víře, pak snaha spojit se s jinými k jeho účinnému prosazení v obci bude brutálně rozbita dříve, než překročíte hranice pouhých akademických debat. Na druhé straně však právě tato „zvrácenost" a „nenormalita" způsobuje, že vámi zmiňované toliko občanské postoje (z tradičního pohledu jde vlastně spíše o postoje pre-občanské, obecně lidské: např. obhajoba práva vyslovit a nenásilnými prostředky hájit svůj názor nebo aktivně prosazovat zásadu, že spravedlnosti je dlužno dát přednost před zákonem a zákonu před zvůlí moci) se paradoxně stávají povýtce politickými a mohou (za příznivých podmínek ovšem, aspoň část těchto podmínek je však v moci jednoho každého z nás) účinně přispět k nápravě poměrů v obci. Budete proto asi muset poněkud ukrotit svou zvědavost a i nadále soudit „kdo je kdo" jen z jeho „občanských postojů" a z toho mála, kterým eventuálně uzná za vhodné takto vytyčené hranice překročit - vždyť své nebezpečí i možnosti musí posoudit každý sám. Ostatně naše rozhodování není diktováno jen mírou naší odvahy či zbabělosti, nýbrž především elementární politickou (když už z nás chcete za každou cenu mít politiky) odpovědností: téměř všichni jsme upřímně přesvědčeni, že v dané chvíli jsou „občanské postoje" tím nejzazším a současné nejúčinnějším, co lze pro dobro obce doporučit - je samozřejmé, že třeba již zítra bude možno jít mnohem dále a že se naše cesty patrně vyhraní, ba v lecčems rozejdou (je jen nutno doufat, že se nikdo z nás nestane „politikem" natolik, aby se nechal opít novými možnostmi či dokonce mocí, že ony dnešní „občanské postoje" zůstanou společným základem, na kterém bude vyrůstat pestrá architektura obce, který však nebude možno beztrestně porušit ani odvrhnout).

Již staří antičtí myslitelé definovali člověka jako zoon politikon, živočicha politického. Politika v nejširším slova smyslu není tedy jen jednou z mnoha dílčích činností, které bychom si popřípadě mohli odpustit, nýbrž člověk v ní jaksi tkví podstatnou částí svého života, podle některých právě ona činí člověka člověkem, odlišuje jej od jiných tvorů (také žen, otroků atd.). Křesťanství radikálně překonalo nepřijatelné stránky tohoto rozvrhu včetně zbožnění konkrétní, pozemské polis, v zásadě však jistou dvojdomost, dvojí zakotvení člověka podrželo (je to patrno již z „největšího" přikázání: „milovat Boha nade všechno" a „milovat svého bližního jako sebe samého" se prohlašuje za podobné); v jistém smyslu, přinejmenším pojetím lidské svobody a současně rozšířením odpovědnosti z polis a domácnosti na bližního vůbec, význam „sociální" složky v člověku dokonce zdůraznilo. Odpusťte mi tento zkratkovitý a nutně nepřesný exkurz do složitých problémů, chci vás však přivést na poměrně samozřejmou myšlenku (vykázat ji v její evidenci, jak by se řeklo příslušnou filozofickou hantýrkou), že politická či sociální dimenze lidského života je přinejmenším stejně bohatá a komplikovaná jako jeho sféra privátní.


Zhruba od počátku novověku se v evropském myšlení projevuje jistá tendence, kterou bychom ve vzestupné škále mohli nazvat zálibou v receptu či návodu (na uvaření jídla, na hubnutí, na sestavení nebo zapojení přístroje), v experimentu (probíhajícím za kontrolovaných podmínek, a tudíž kdykoli opakovatelném), v normě (přesně stanovící výrobní postup i „správné fungování" čehokoliv), v plánu (výchovy, ekonomiky a posléze rozvoje společnosti vůbec), respektive ve velice analogickém pokroku (chápaném jako cosi naprosto nutného a trvalého, vůči čemu má člověk jen jedinou aktivní úlohu - totiž co nejpřesněji poznávat příslušné zákonitosti). Není celkem důležité, zda tato záliba vznikla na půdě přírodních věd, či zda je novodobá přírodověda jejím plodem; jisté je, že právě ve vědě a technice byly její úspěchy natolik pronikavé, že v jejich oslnivém světle bylo dlouhou dobu prakticky nemožné postřehnout eventuální stinné stránky (ještě dnes automaticky pokrčíme rameny nad pověrčivou zaostalostí sedláků, kteří zbořili první hromosvod, aniž by nás vůbec napadlo myslet na souvislost třeba s odporem proti stavbě jaderné elektrárny). Tato záliba však byla bohužel velice úspěšná i v jiném směru, totiž ve schopnosti zachvacovat další a další oblasti — aby posléze prohlásila za nejsoucí ty, které se zásadně vymykaly z možného dosahu jejího panství. Teď již dost dobře nešlo přehlédnout různé znepokojivé jevy: krizi náboženské víry (Bůh je mrtev), morálky (vše je dovoleno), kultury (dekadentní, nihilistické výstřelky a současně zmrazující faleš „konzumní" produkce). Vždyť nakonec nezůstal ušetřen ani sám rozum, který jinak nese na celé záležitosti svůj díl viny: není zvláštní, že v prostředí starého dobrého evropského racionalismu se slovo „rozumovat" stalo nadávkou a „zdravý rozum" přinejmenším jakousi podivínskou nedostatečností, kterou je třeba nahradit skutečně vědeckým myšlením (zde se nejlépe ukazuje, že všechny iracionalistické vzpoury, od „nevinných" spiritistických sedánků až po vražednou mystiku krve, půdy, rasy a třídy, jsou téhož rodu jako zmíněná záliba — u kořene stojí stejná pýcha a touha po zjednodušení).


I nadále však bylo možno zaměňovat nemoc a lék, tvrdit (a být upřímně přesvědčen), že ony příznaky úpadku jsou jen důsledkem prozatím nedostatečných dávek pokroku, případně že zde odumírá cosi, co pro lidstvo stejně mělo nanejvýš pochybný význam a co bude rychle nahrazeno něčím novým a cennějším. Teprve naše století mohlo přikročit od teorie k praxi i v oblastech takové míry složitosti, jako je ekonomika, privátní život a politika: plánováním úspěšně vyvolalo hospodářské potíže a několik velkých hladomorů, dokonce i v někdejších světových obilnicích (Ukrajina, Kuba, Indočína); jako prototyp nového člověka stvořilo vězně Gulagu (nedejte se zmást optickým klamem, že Souostroví mizí: to se jen pozvolna mění v pevninu), v lepším případě pologramotného konzumenta televizních reklam; jako vzor ideálního uspořádání společnosti nabídlo totalitní státy, které se navíc neustávají teoreticky i prakticky zaměstnávat myšlenkou, že k dosažení naprosté dokonalosti je nezbytné, aby se rozšířily (aby revoluce zvítězila) po celém světě. Vydatně si přisadila i věda a technika, která náhle předložila účet za všechno, co nám po staletí zdánlivě tak nezištně nabízela: bez ní by nebyla možná úplná kontrola nad životem jednotlivců ani metodická výkonnost vyhlazovacích táborů, to ona způsobila, že se dílčí ekonomický omyl může stát hrozbou pro celé skupiny států. Také nám dala do rukou fyzikální, biologické a chemické prostředky k úplnému celosvětovému vyhlazení: v případě, že bychom se jich rozhodli nepoužít, můžeme si zvolit suchou cestu ekologické katastrofy, vydatně v tom podporováni návykovými drogami od heroinu po automobily. Dnes již je téměř každému jasné, že se v čemsi pochybilo, že se běh událostí jaksi vymkl kontrole. Je však těžké vzdát se iluzí a zakořeněných představ, jimž jsme obětovali značnou část svého života a v jejichž jménu jsme tolikrát umlčeli své svědomí: proto se mnozí stále ještě snaží redukovat problém na nápravu nahodilých chyb, které zkomplikovaly jinak skvělou a v zásadě neotřesitelnou cestu pokroku, popřípadě vyhánějí ďábla Belzebubem a navrhují ještě radikálnější způsoby léčby. Možná že načrtnutý obraz působí příliš černě. Chtěl bych zdůraznit, že osobně chovám tu nejlepší víru a naději: nejen eschatologickou, spjatou s koncem časů a Kristovým druhým příchodem, ale i velice obyčejnou pozemskou naději v zásadní dobré směřování tohoto Bohem stvořeného a Bohem vykoupeného světa, v lidskou možnost vzít si poučení ze všech těchto negativních zkušeností a využít jich ku svému prospěchu. Nanáším-li černé barvy, pak s čistě didaktickým záměrem: víme totiž (a nemusíme k tomu nutně být věřící), že čas a pravá chvíle jsou čímsi nadmíru významným, že z nevyužité možnosti dneška může zítra zůstat již jen nezbytnost splácet příslušnou pokutu. A dále: nepropaguji nějaké staromilství, nevybízím k drastickému odmítnutí duchovních, kulturních, civilizačních a společenských trendů posledních století — vždyť podle mé víry v nich dobro daleko převažuje nad zlem. To, oč běží, je pokání, které přivodí změnu smýšlení a vrátí smysl minulým skutkům, nikoli jejich zoufalá a sebevražedná negace či svalování viny na někoho jiného (proto jsou mi velice cizí různé „zelené* doktríny, které si berou z obojího něco, které neúctu ke zděděným hodnotám kombinují s jakýmsi principiálním fatalismem). Jediné, co si zaslouží být opravdu radikálně odstraněno, je nezměrná pýcha člověka na sebe sama a na svůj rozum: v jejím jménu byly totiž dvě nesmírně cenné věci, člověk a rozum, degradovány na pouhé prostředky k dosažení jakýchsi pofiderních vyšších cílů a znásilňovány až po samu mez zničení.


Kdo alespoň zhruba sdílí výše řečené, musí vaši formulaci otázky po „politickém krédu" odmítnout jako neadekvátní (ostatně existují i značně odlišné pozice, ze kterých lze dospět k obdobnému závěru). Vtip je v tom, že stejně jako v privátním životě lze i v politice celkem přesné stanovit, čeho se je nezbytné vyvarovat (i to je ovšem relativní: Ježíšovo „Bůh nestvořil člověka pro sobotu, ale sobotu pro člověka" či „bude jí mnoho odpuštěno, protože mnoho milovala" ukazují, že také doslovné uposlechnutí zákazu se může stát hříchem), že však „pozitivní" politické počínání může být vymezeno toliko rámcem nanejvýš neurčitým: což není nedostatek, nýbrž výraz respektu ke svobodě člověka a k lásce řídící jeho volbu, která se odehrává tváří v tvář nezměrnému bohatství a složitosti stvoření. Myslím si proto (a docela určité nejsem sám), že každou politiku, která se příliš honosí „určitými, jasně vyjádřenými cíli, dosažitelnými určitými, jasně definovanými prostředky" a která je jenom „esencí (politikových) dosavadních zkušeností", je možno předem pokládat za špatnou nebo alespoň podezřelou, aniž bychom museli podrobněji zkoumat tyto cíle a tyto prostředky. Neboť je pouhou svévolí, pouhou snahou přetvořit obec podle svých představ a ke svému obrazu (mimochodem podotýkám, že platnost zásady „corruptio optimi est pessima" je historicky velmi dobře dosvědčena: čím ušlechtilejší byly tyto představy a jejich nositelé, tím horší bývaly konce — připomeňme např. teokratické státy).


Pravá politika je však výlučně službou obci, službou společenství svobodných občanů: služba pak nespočívá ve vnucování a vynucování vlastních představ o tom, co je pro druhého dobré (takovým způsobem lze snad vychovávat docela malé děti nebo ještě spíš dozírat na vězně), nýbrž v pozorném naslouchání a v hlubokém respektu k tomu, co pro sebe pokládají za dobré ti druzí (dokonalý služebník arciť občas přeslechne něco, co pokládá za zjevně škodlivé, nebo naopak iniciativně napraví nějaké opomenutí — takovéto zásahy jej však ctí jen potud, pokud zůstává věrným služebníkem). Politika není esencí dosavadních zkušeností, nýbrž vůlí stále se učit; není hotovým programem, nýbrž hledáním cesty ve složitých a rychle se měnících podmínkách. Politik dneška ani zítřka se podle mého názoru neobejde bez pokory (aby byl dobrým a zároveň úspěšným politikem, bude ovšem potřebovat víc - důmysl, štěstí, schopnost odhadnout pravou chvíli): vůči realitě, vůči důstojnosti svých bližních (i těch nejhorších) a dokonce i vůči jejich mínění (i tomu nejšílenějšímu).


To je tedy druhý důvod, proč pochybuji o vhodnosti vaší ankety, respektive použitých formulací. Abych však předešel eventuálním nedorozuměním, pokládám za nutné poznamenat následující. Především nechce výše řečené v žádném ohledu zpochybňovat naprostou podřízenost politiky základním etickým principům: pokud by snad některá místa takový závěr umožňovala, nechť jsou přičtena výlučně na vrub mé vyjadřovací neobratnosti. Je ovšem pravda (bohužel?, bohudíky?), že stejně jako v „privátním" životě nevystačíme ani v politice jen s prostou aplikací etických pravidel, kterou by mohl obstarat např. počítač, že nám nezbývá než rozhodnout mezi větším a menším zlem, respektive menším a větším dobrem, zkrátka že nás sebedokonalejší etika nezbaví problému volby a odpovědnosti, daného naší svobodou. Dokonce se v tomto ohledu „politická" etika poněkud liší od „soukromé“, alespoň co do povahy nejčastěji vyvstávajících problémů. Dále bych rád zdůraznil bytostný radikalismus svého konceptu: přidržuji-li se definice politiky jako „umění možného", vidím jediné možné pokračování jakékoli politiky v zásadním odstranění současného stavu věcí. Není to z toho důvodu, že bych věřil v možnost definitivní nápravy, ve vyřešení všech problémů, v uskutečnění pozemského ráje silami čistě lidskými. Politika se však - nejprve díky jistým neblahým novodobým konceptům, později díky jejich praktické realizaci, jakou poznalo až toto století - jaksi vymkla svému podstatnému určení, dá-li se to tak říci - „zešílela“: jejím jediným smyslem se stalo dobytí a udržení moci, ztratila svou přirozenou důstojnost, která spočívala ve službě čemusi vyššímu (obci, společenství, hodnotě individua). Bohužel vše nasvědčuje tomu, že za této situace bude o navrácení k normálnímu řádu věcí rozhodovat spíše počet divizí než pravda, spíše branný odpor než sebeodhodlanější morální postoje (pro danou chvíli pokládám ovšem tyto čistě „morální" a „občanské" postoje za mnohem efektivnější přípravu k budoucímu brannému střetnutí než nějaká složitá spiknutí či ukvapeně zoufalé akce). Rád bych zde ocitoval jednoho z význačných polských opozičních myslitelů, který až do svého nedávného zatčení publikoval pod pseudonymem Maciej Poleski: „Pokorou a milosrdenstvím lze bojovat za svobodu křesťanského náboženství. Ale křesťanská civilizace se vždy bránila ohněm a mečem“. V tomto smyslu je nezbytné jisté „černobílé" vidění, v tomto smyslu jsme zavázáni podporovat a povzbuzovat demokratické síly Západu, byť bychom měli sebevětší výhrady k jejich praxi i k opravdovosti jejich duchovních hodnot — a v posledku stejně spoléhat především sami na sebe, na vlastní schopnost nejen nějak přežít, ale i zvítězit, smést nápor zla zpátky do oněch temnot, z kterých povstal. Chceme-li myslet a jednat politicky, nesmíme se tohoto důrazu na vítězství vzdát pouze obrana před zlem může vůbec ospravedlnit politiku a stát jako nadřazení obecného zájmu nad zájem a svobodu jedince. Připomeňme si zde výrok sv. Augustina, že „státy bez spravedlnosti jsou jen velkým lupičstvím", který sehrál v dějinách nemalou roli a posléze se paradoxně — zfalšován do podoby, že všechny státy jsou jen velkým lupičstvím — stal ideologickým základem jednoho z nejpříšernějších známých typů státu. Chceme-li současné myslet a jednat jako křesťané, neměli bychom navíc zapomínat na dvě věci: že takové vítězství nám může propůjčit jedině Bůh (přičemž čas i míra odražení zla zůstanou Jeho úradkem, před nímž má náš rozum raději zmlknout) a že záležitostem spjatým s královstvími tohoto světa („politickým") se sice často nedokážeme a ani nesmíme vyhnout, neměli bychom však s nimi spojovat přehnané naděje (a samozřejmě ani obavy).


K tomuto poněkud obšírnému úvodu se pokusím připojit o to stručnější odpověď na vaše dvě otázky:


ad 1) „Vyložte nám prosím své politické názory, postoje a činnost v roce 1968."


Mé politické názory a postoje v roce 1968 byly zhruba stejné jako dnes, byť asi méně artikulované. Daný vývoj jsem uvítal a podle svých sil podporoval, byť jsem byl od počátku silně pesimistický co do jeho výsledků: sebekriticky musím přiznat, že jsem s přímou zahraniční intervencí začal vážně počítat až od června 1968, do té doby jsem se obával pouze zvratu „polského” typu (také jsem k tomu v květnu '68 cosi napsal a přednesl na česko-německém semináři v Západním Berlíně, je to však zřejmě již nenapravitelně ztraceno). Má politická a občanská činnost (a tedy i odpovědnost) byla ovšem značně limitována postavením jednadvacetiletého studentíka. Nicméně se mi již v roce 1967 podařilo vzbudit nelibost moci, za což jsem díky rychlým změnám nepykal, ale naopak získal jistý kredit, vyjádřený např. funkcí předsedy studentské organizace na filozofické fakultě. V duchu svého tehdejšího pesimismu jsem ponechával veřejné vystupování i přílišné naděje jiným a věnoval se spíše organizační a vůbec „drobné" práci. Pokud snad některé z těchto organizačních prvků či technik práce přežily ruskou okupaci a staly se tak či onak podnětem do budoucna, nebylo by jisté ani dnes moudré pouštět se do podrobností. Kajícně se doznávám, že krátce po srpnu 1968 jsem svou politickou i občanskou aktivitu omezil na minimum, převážně z rodinných důvodů (narození prvního dítěte prožívá člověk dramatičtěji než třeba šestého — tehdy jsem byl mluvčím Charty 77 se všemi povinnostmi a průvodními nepříjemnostmi —, aniž by tím byla nutně vyjádřena míra lásky a odpovědnosti). Duchovní základy, o něž se snažím opírat své přesvědčení a svůj celý život, se doufám nijak neliší od tehdejších. Vždyť nebe a země pominou, ale Jeho slova nepominou. Změny mé „politické“ osobnosti lze snad omezit na následující charakteristiku: tehdy bych zřejmě necouvl před možností slavně padnout v pouličních bojích, zatímco třeba představa mnohaletého věznění byla něčím evidentně přesahujícím mé síly a mou trpělivost; dnes bych velice váhal, zda ta či ona barikáda opravdu stojí za to, jsem však myslím mnohem připravenější na jisté dlouhodobé strádání. Prostě stárneme a bačkorovatíme! Protože teoreticky je jasné, že bez nějakých dramatických činů se to nakonec stejně neobejde, a prakticky se dalších let kriminálu obávám snad více než dříve.


ad 2) „Dá se vymezit politika v určité svébytnosti a jedinečnosti pojmu? Co je v ní pro vás elementárního, obecného?"


Mnohé bylo již řečeno v úvodu, proto jen několik víceméně dílčích poznámek. Především je politika veliké riziko a nejistota (stejně jako např. víra, věda, rodina a koneckonců. i život sám): vzdát se části své svobody, delegovat kontrolu nad jistými aspekty vlastního bytí na vykonavatele moci je krok s mnoha úskalími, navíc ze samé své podstaty převážné nevratný. Ovšemže jej nečiníme — výklady o společenské smlouvě jsou jen mýtem, majícím osladit tuto hořkou pilulku —, nýbrž jsme do područí státu a politiky vrženi už pouhým svým zrozením! Z toho přímo vyplývají některá zásadní vymezení, jimž se podle mého názoru musí podřídit každá politika, která chce být vskutku hodná svého jména. Na jedné straně je to přísné respektování rozdílu mezi sférou privátní a veřejnou — ba nepřekročitelnost hranic mezi nimi (ovšemže existují mimořádné situace, např. válka nebo jiná bytostná ohrožení celého společenství, kdy nelze než tyto hranice posunout nebo vůbec zrušit, vtip je však v tom, že takové opatření musí být pociťováno jako nouzové a z principu zhoubné: řecké obce zhusta zcela nevděčně vypovídaly skutečné „zachránce vlasti" z preventivní obavy, že by jejich mimořádné zásluhy a s nimi svázané pozice mohly rozvrátit demokratickou strukturu polis). Nejen v příslibu ráje na zemi (jak jsem o tom hovořil výše), ale také v každém paternalistickém státě, který ochotně a neodbytně snímá z beder jednotlivce odpovědnost za to či ono a posléze za všechno, se podle mého mínění tají čertovo kopýtko: lidské problémy v nějaké podobě stejně zůstanou, svoboda však velmi rychle vezme za své. Do jisté míry — a paradoxně — je však rubem téže mince liberální představa „minimálního státu", politiky jako nutného zla, které jest omezit na co nejmenší míru. Stát by zajisté neměl zasahovat do privátní sféry: její přesnější vymezení sice závisí na historických okolnostech, k prazákladnímu minimu by však mělo patřit alespoň to, že neexistují „myšlenkové zločiny" a že posláním státu nikterak není „činit jedince dobrým" — ať již tím, že bude trestat jeho čistě „soukromé" hříchy, či tím, že mu bude vnucovat nějaký systém hodnot, víru, pravdu nebo něco podobného. Na druhé straně však stát nemá a nesmí rezignovat na svou odpovědnost (a řekněme to přímo: na svou moc) ve „veřejné“, „politické“ sféře, nemá a nesmí být pouhým bezmocným pozorovatelem, který postrádá jakýkoli systém hodnot a slepě se poddává výsledkům hry nahodilých sil. Neboť sama existence (a nezbytnost) státu je ospravedlnitelná jen a jen díky tomu, že do sféry společenských vztahů vnáší jisté dobro, respektive (a hlavně) že čelí různým zlům, která ji stále ohrožují. Jakmile se příliš liberálně chápaný stát vzdá možnosti efektivně (to jest také mocensky) porovnávat hodnotu různých politických názorů, programů a jednání (např. snaha o zvolení jiného poslance oproti atentátu na volební místnost, požadavek likvidace nezaměstnanosti oproti požadavku likvidace Židů), ztrácí tím v teoretické rovině smysl své existence a prakticky má velice dobrou šanci být rychle vystřídán zřízením, v němž se již za pouhé vyslovení slova „svoboda" nenávratně mizí v táborech toho či onoho druhu.


Nijak nepodceňuji hloubku krize, do které politika zabředla v celém současném světě, včetně západních demokracií. Spatřuji však tuto krizi především ve „vyprázdnění obsahu“ a „ztrátě smyslu" politiky, v nedostatku naděje, nebo naopak v přemíře nadějí v ni kladených. Pro naše poměry (neplatilo to vždycky a ani v současné době to nelze mechanicky aplikovat mimo euroamerickou sféru: odtud pramení např. značná část hloupostí v americké zahraniční politice a stejně tak obavy, které vzbuzuje ruská nacionálně-pravoslavná opozice) nelze doporučit nic jiného než návrat k tradičním strukturám parlamentní demokracie. Nehledě na to, že samy tyto struktury skýtají dosti rozmanitý výběr, je zajisté možno uvažovat (byť se osobně domnívám, že „jádro pudla“ spočívá v tom, aby byl politice navrácen její obsah a smysl, že při dostatečné míře občanské odpovědnosti a současně samostatnosti mohou „klasické“ demokracie fungovat stejně dobře ve stamilionových státech jako v někdejších nepatrných obcích — a že pro překonání zmíněné krize jsou mimořádně příznivé podmínky právě v zemích, které prošly totalitní zkušeností) o různých jejich vylepšeních, např. prvky samosprávné organizace, samosprávné republiky (res publica = věc veřejná). Trvám však na tom, že tento návrat k východisku tradičních demokratických forem je nezbytný, že každý pokus přeskočit jej nebo obejít hrozí rozmnožením stávajícího zla — a protože nám již mnoho prostoru k světské, „politické" záchraně nezbývá, nemůžeme si dovolit příliš experimentovat.


Závěrem ještě pár víceméně disparátních poznámek, osvětlujících, co těmito „tradičními demokratickými formami" míním a co mezi nimi preferuji či pokládám za naprosto nezbytné. Především bych rád podotkl, že i demokracie podle všech pravidel může být velice šerednou diktaturou, zvláště vůči menšinám etnickým, náboženským, sociálním, politickým i jiným (koneckonců se hitlerovský režim dostal k moci poměrně demokratickými cestami a u nás se v roce 1946 komunisté k podobné možnosti maximálně přiblížili): „vláda lidu" má k totalitě mnohem lepší technické předpoklady než kterákoli jiná vláda, a právě proto je nesmírně důležité, aby byla její působnost předem tvrdě limitována („vůle lidu" nesmí být za žádných okolností nejvyšším zákonem) a aby existovala jakási „demokratická kultura", jakýsi trvalý respekt k pluralitě, k lidské důstojnosti a svobodě, k přijatým principům otevřené společnosti. Je jasné, že jakmile je hromadně zrazena zmíněná demokratická kultura, sebelepší formální garance mnoho nepomohou: mohou snad přechod od demokracie k totalitní společnosti poněkud pozdržet, nemohou mu však zabránit. Současně je však jasné, že kterýkoli politik může sice morálně apelovat (slovy a svým vlastním politickým chováním) na demokratické cítění svých spoluobčanů, prakticky však může k zachování demokracie (respektive oné z jejích janusovských tváří, která se stala dědictvím a nadějí Západu) přispět hlavně vytvářením a respektováním jejích formálních garancí a limitů. Z nich bych jako nezbytný chtěl zdůraznit princip naprostého oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní (ona poslední se v nejnovější době často opomíjí k veliké škodě věci — připomeňme, že parlamenty byly v severozápadní Evropě původně především soudními dvory a že ve Francii nakonec na pouhé soudní dvory degradovaly). Zdá se být spíše ku prospěchu, pokud je alespoň (a také nanejvýš!) jedna z těchto mocí odvozena z „lidu" (tj. z voleb) nepřímo — to je však již věc individuálního politického názoru a místních tradic. Dále bych zřejmě dal přednost toliko časově limitovanému delegování osob, v jejichž schopnost správně rozhodnout vkládají voliči důvěru, před možností přímých zásahů do vlády (např. pomocí referend či nějakou formou korporativního systému), odvolávání poslanců nebo jejich striktní povinností řídit se nějakým předem daným programem (např. stranickou linií). Na to navazuje preference většinového systému v jednotlivých volebních okresech před poměrným zastoupením v celostátním měřítku, které prakticky vyřazuje nezávislé kandidáty ve prospěch stranických mašinérii. Je ovšem pravda, že nabyl-li již jednou politický život výrazně partajního charakteru, může jej tento systém naopak dále prohlubovat a uvádět v život černé disproporce (z čistě matematického hlediska lze takto při vhodném rozložení získat nadpoloviční většinu v parlamentě na základě pouhých 25,1 % odevzdaných hlasů). Prezidentský systém je pravděpodobně lepší zárukou než pověřování premiéra parlamentní většinou (v předválečné ČSR byly sice pravomoci prezidenta formálně nevalné, jeho faktická role však byla určována mimořádnou autoritou Masarykovou). Atd. atp., námětů tohoto druhu by se dalo uvést ještě mnoho a až na požadavek oddělení jednotlivých mocí jsou stejně diskutabilní.


Obyčejně se proti podobným konceptům uvádějí dvě námitky. Není to celé v našich podmínkách jen bláhové tlachání, není nutno vytyčit skromnější, realističtější cíle? Nuže, domnívám se, že jakýkoli polovičatý cíl, jakékoli spoléhání na různé transformace stávajících forem moci nejsou ničím jiným než bezpodmínečnou kapitulací před touto mocí (a nemohou vyústit než v novou tragédii). Ovšemže nevíme, kdy uspějeme a zda půjde o zvrat v několika málo dnech, nebo o léta trvající proces: nesmíme však ani na okamžik spouštět z očí, oč skutečně usilujeme a co jednou provždy odmítáme. Druhá námitka se týká toho, že vzniklá prázdnota by mohla přinést věci horší předcházejících. Existují mnohé signály, že většina obyvatelstva by mohla mít sklon vykoupit desetiletí ponižování a vnucené spoluviny orgiemi pomsty (tento jev má ovšem i pozitivní aspekt znejišťuje stávající vládce). Tomu je třeba za každou cenu zabránit nejen z důvodů morálních, ale i utilitárně-politických: vítězové, kteří nejsou schopni projevit dostatečnou velkomyslnost, připravují již svou příští porážku. Pokud ovšem jde o budoucí vývoj, o možnost začít znovu a lépe, pociťuji k „lidu" (na rozdíl od těch teoretiků, kteří se jím ohánějí vždy a všude) a k jeho oprávněným zájmům natolik velkou důvěru, abych se neobával, že by po odstranění totalitní moci hrozilo demokratickému vývoji nějaké vážné nebezpečí.


2 zobrazení0 komentářů