Text „O etice polemiky a potřebné míře tolerance“ z února 1984 od disidenta Václava Bendy, který předtím vystudoval filozofii (1964 - 1969), kybernetiku (1970 - 1975) a pracoval jako počítačový odborník ve Výzkumném ústavu železničním (1975 - 1977).
Za redakce Alexandra Tomského vyšlo nedávno v Londýně první číslo filozoficko-literární revue Rozmluvy: a to je výborné, rozsah je solidní, úprava kvalitní a osoby hlavního redaktora i dalších členů redakční rady se zdají slibovat, že nepůjde o podnik ani krátkodechý, ani bezvýznamný. Výtisk, který se mi dostal do rukou - jeden z několika, které jsou doposud v Československu k mání - je technicky vadný, dvaatřicet stran chybí, čímž byla znehodnocena více než třetina příspěvků: to už je méně dobré a v domácím samizdatovém provozu by za to někdo dostal pěkně vynadáno, ale alespoň jsem tak ušetřen povinnosti spravedlivě hodnotit číslo jako celek. Křesťanská (katolická) orientace časopisu je na první pohled zřejmá, v jejím rámci podle všeho hodlá zaujímat relativně pravicové či konzervativní pozice: i to je výborné, již po řadu let s trpkostí pociťujeme, že podobné místo zůstává ve spektru emigrantské produkce neobsazeno - ke škodě našeho společného myš-lení a vůbec kultury. Dříve než časopis sám k nám dorazily temné pověsti, že jeho určení nespočívá v pouhé službě něčemu (dobrému dílu kupříkladu), ale že má také posloužit proti něčemu, konkrétně přispět k diskreditaci římských Studií - tak drahých a nepostradatelných, navíc se rok od roku očividně zkvalitňujících ve všech parametrech (včetně „pravověrnosti" náboženské i politické, pokud už někdo chce spatřovat casus belli zrovna v ní): a to už vůbec není dobré, zvláště když úvodní slovo A. Tomského příslušné pochyby přinejmenším nevyvrací. Nicméně u vědomí, že Duch vane, kudy chce, a že je pro něj hračkou překonat náhodné negativní vymezení, budu s neztenčenou nadějí očekávat příští čísla Rozmluv a obrátím se teď k vlastnímu podnětu tohoto dopisu.
Je jím rozsáhlá stať Rio Preisnera O tzv. paralelní kultuře — také v Čechách. Předem podotýkám, že je nejen rozsáhlá, ale také zcela zásadní a významná a že jsem nakloněn dalekosáhle sdílet Preisnerův základní koncept dějinné paralelity či sváru křesťanské a gnostické kultury, souhlasu a negace, agapé a erotu — i se vší jejich nesmiřitelnosti, s nemožností, respektive scestím jejich vzájemného dialogu jako takového. Právě tento souhlas a vysoké ocenění mě však provokují a snad i ospravedlňují, abych poukázal na některé nedovolené polemické figury a zároveň se pokusil určit hranice, jejichž překročení není možno označit za etické a tím méně za katolické — vycházeje z daného textu (to, že je dobře napsaný, mi mou úlohu usnadňuje), míře však na mnohé, co mi v poslední době bylo číst.
Figura číslo Jedna aneb In medlas res
Rio Preisner činí východiskem svého zdrcujícího rozboru české paralelní kultury polemickou stať V. Hejla Kultura paralelní nebo autonomní? z roku 1979. Při všem respektu k Hejlovým názorům a při vší skromnosti jsem nucen připomenout, že tento koncept včetně veškeré přidružené terminologie byl poprvé —a dosti systematicky — formulován v mé programové úvaze Paralelní polis z května 1978 (Preisner o její existenci vědět musí, neb vyšla ve sborníku Křesťané, a Charta 77, z něhož na jiném místě cituje). Vyhrazuji si právo neidentifikovat se doslovně se svými tehdejšími názory: uplynulo drahně let, teze ostatně vznikly v odpověď na výzvu konkrétní, nepříliš povzbudivé situace a byly tvrdě limitovány snahou o nalezení kompromisní formule. Je však skutečností, že vyvolaly několikaletou rozpravu na stránkách samizdatového i exilového tisku, která má nepřímé pokračování i ve vzrušených polemikách o „drobné práci" a která čas od času probleskuje dodnes (Rio Preisner demonstravit): troufám si tvrdit, že toto vše nemalou měrou přispělo přinejmenším ke způsobu sebeuvědomění a sebevymezení domácích paralelních aktivit. Nuže, patří k elementární hermeneutické slušnosti (tím víc u autora, který jinak všecko zpracovává anno dazumal neboli od Adama) alespoň upozornit na existenci pramenů, byť by probíraná interpretace byla sebetrefnější. Kromě porušení dobrého tónu by si tím R Preisner snad ušetřil i řadu nesmyslů a protimluvů, které tvrdí nebo alespoň bez známky kritického odstupu reprodukuje (jako křesťan jsem povinen o svém bratru předpokládat, že tak činí bona fide a bez postranního úmyslu). Varovat před paralelní kulturou jako „nejasnou kategorií, o jejíž přesnější vymezení se nikdo zatím nesnaží" znamená ignorovat ty stovky či tisíce stran textů, které byly v posledních letech věnovány zásadnímu i terminologickému vyjasnění právě této kategorie: jistěže má každý právo zproblematizovat a kriticky zhodnotit výsledky tohoto snažení, ale popřít sám fakt snažení předpokládá vědomou zaslepenost. Položení rovnítek mezi „paralelní kulturu", „(paralelní) literaturu" a „pololegální Edici Petlici" je přímým atentátem na Logos, který jednak zná cosi, jako je hierarchie pojmů (že je pojem umění subsumován pojmu kultura stejně jako pojem literatura pojmu umění, je odvěký common sense, že je edice Petlice jen jedním - byť z nejstarších a nejzasloužilejších - z mnoha desítek podobných edičních počinů, je empirický fakt, který je každý kritický posuzovatel zavázán znát), jednak od nás vždy vyžaduje svědectví, odpověď ve stylu „ano, ano, ne, ne" (slovo „pololegálnost" by totiž právem mohlo připadnout až příliš „vlažným" např. dělníku J. Gruntorádovi či spisovateli J. Šavrdovi, kteří za tyto a jen tyto ediční aktivity momentálně tráví dlouhá léta ve vězení). Zda „by bylo zcela nemožné mluvit vedle toho například o paralelní vědě" nevím, mluvení je věcí vkusu, vhodného času, pravdy a v neposlední řadě Ducha svatého, nicméně paralelní věda tu prostě je, a to s takovou evidenci a naléhavostí, že je skoro nadbytečné dovolávat se svědectví desítek, respektive stovek samizdatových periodik, respektive knižních titulů filozofického, teologického, historického, literárně-vědného, politologického či ekonomického zaměření, mnoha vážných odborných i vzdělávacích seminářů, z nichž některé již vstupují do druhého desetiletí své existence, poměrně čilých vzájemných kontaktů se světovou odbornou veřejností apod. - vydávat to všechno za fantom předpokládá jakousi zvláštní zálibu v autofantomizaci, neboť bez reálné existence paralelní vědy není dost dobře myslitelná existence tohoto časopisu, většiny jeho obsahu, a tedy (cum grano salis) ani Preisnerova článku. Dvě marginálie na okraj problému: oproti třeba literatuře je „paralelita" vědy otázkou spíše na opačný způsob, neboť přinejmenším k filozofii a podstatným partiím teologie nelze prakticky shledat žádný oficiální protějšek, byť jakkoli pokleslý; v poslední době se objevují vážné náznaky, že paralelita přestává být výsadou společenských věd a že se její doména - pod tlakem reality znicotnění - rozšiřuje i na takové na pohled nepravděpodobné obory, jako je třeba matematika či biologie. Mohl bych ve výčtu pokračovat, ale stejně již mě ješitný pocit, že jde jaksi o „my business", zavedl do až přílišných podrobností. Proto raději k dalšímu uplatnění téže figury, spojenému tentokrát s velmi zlou osobní insinuací evangelického faráře (momentálně topiče, jak jinak) Miloše Rejchrta. Neboť být na čtyřech hustých stranách bez ustání častován nálepkami jako (volím jen ty nejpikantnější a pro stručnost vynechávám některé přívlastky) „voyeur uchvácený svůdným idolem socialismu", „levičák", „blouznivec", „manichejský dualista", „exkulpátor Gulagu" či „socialistický absolutista" není jistě nic příjemného, o spravedlnosti a lásce vůbec nemluvě: a spravedlnost a láska jsou jaksi tím, co nás živí a bez čeho by bylo nemožné snášet tento úděl a vydávat svědectví. Rejchrt toho v posledních letech napsal a udělal hodně a byly mezi tím i věci podstatné a obšírné, lákající k opravdu podnětnému rozhovoru. Preisner si ovšem z toho všeho vybere pro své anatéma jeho šest let starou, ostrou repliku (v úvahu by bylo třeba vzít i podezřelé okolnosti doručení a nápadnou korespondenci s argumenty oficiální kampaně proti Chartě 77) na text emigranta A. Strnada, kritizující poměry v Chartě 77, zvláště spolupráci s „exkomunisty" — snad je takový výběr právem diskutujícího, rozhodně to ale není příliš spravedlivé a titulní figura je tu užita velice transparentně. Dále existuje také něco jako řečnické (polemické) obraty: např. se vyhrotí, ba přežene určitá pozice, aby tím ostřeji vynikla a definitivněji zapůsobila příslušná kontrapozice. Jestliže se ovšem z takového obratu cituje jen jeho prvá polovina, lze se dobrat jen nesmyslu, ba ještě hůře, jakéhokoliv smyslu: právě tak postupuje R. Preisner, důsledně zamlčí Rejchrtovo „ale", za nímž následují miliony obětí, ohrožení větším zlem, obludné zneužití, pramenící především ze sebezbožnění — a to už nemá co činit jen s nespravedlností a pohoršením, ale porušuje to elementární pravidla jakékoliv polemiky a maří tak půdu pro každý dialog. Ostatně kdyby nebyl R. Preisner tak unesen aplikací své figury, jistě by si povšiml, že zrovna inkriminovaná Rejchrtova pasáž (našla by se v onom dopise místa problematičtější) je natolik antignostická, natolik zaměřená proti sebezbožňujícímu racionalismu, že by ji mohl s úspěchem použít jako argument na podporu a k dokreslení svého vlastního postoje.
Figura číslo dvě aneb fakta musí sloužit
A neslouží-li, pak tím hůře pro fakta: vždyť není tak nesnadné je nepochopit nebo maličko upravit. Preisner dosti obsáhle cituje, respektive parafrázuje různé úvahy V. Havla, speciálně místa, kde je řeč o »undergroundu". Samotnému autorovi s výjimečnou benevolencí neudílí známky z chování, jenže co činí s jeho textem? Když Havel popisuje historii vzniku Charty 77, jejíž prapočátky se vskutku datují od společné obrany a občanského vystoupení na podporu uvězněných a pronásledovaných představitelů undergroundu (léto 1976), znamená to pro Preisnera, že underground je ,,duchovním pozadím Charty 77". Z vědomí nedělitelnosti svobody, které při této příležitosti živě vyvstalo, z úcty k lidským, občanským či třeba uměleckým právům druhého, která nás spojuje navzdory nejhlubším odlišnostem v názorech a postojích, udělá Preisner okamžitě »spojnici (rozuměj genetickou — pozn. autora) od undergroundu až k politické filozofii Jana Patočky". Havlova snaha charakterizovat šíři, jakou představuje „das Meinungsspektrum der Charta 77" provokativním výčtem „Vom Musik-Underground ůber Sozialisten bis zu Trozkisten, von verschiedenen Schriftstellern und Einzelgingern bis zu Katholiken und Protestanten" pak Preisnerovi stačí k tornu, aby pasoval underground na „výchozí humus" a „prazáklad" české paralelní kultury. Což je nejen pozoruhodné využití citací, ale také historický nesmysl: underground je jen jednou z mnoha větví paralelní kultury (a opakuji: patří sem literatura či hudba stejně jako ostatní umění a věda), větví, které se až do druhé poloviny sedmdesátých let zcela nepochybně vyvíjely naprosto nezávisle a namnoze také izolovaně. Atd., uzel těchto pseudointerpretací je opravdu snazší rozetnout než rozplést. Další příklad užití téže figury nám opět dodá „causa Rejchrt". M. Rejchrt je evangelický farář, relativně velmi mladý: je mým osobním hříchem, že namísto křesťanské lásky a úcty mám často sklon projevovat animozitu vůči „beranům" a jejich obsedancím, právě proto však se vší vážností prohlašuji, že Rejchrt je jedním z nejslibnějších a nejotevřenějších duchů a že je ve většině ohledů daleko „katoličtější" než řada mých katolických přátel. Nuže, jak se Preisner vyrovnává s tímto spravedlivým? Nestačí mu potupit osobu, názoru musí být dodána nadčasová platnost (tím jsme ovšem v čisté gnózi, pane Preisnere, proti které jinak tak horlivě a právem brojíte — neboť bez Vtělení není odpuštění) a patřičná autorita, aby soud mohl být vskutku generální. Inkriminovaný výrok (o jeho autentičnosti viz výše) tedy vyslovuje „Miloš Rejchrt, mluvčí Charty 77, a tedy jeden z čelných reprezentantů údajné »paralelní kultury« v socialistickém Česku" a „sdílí ho celá řada dalších Chartistů". Vše v čase přítomném! Jenže Rejchrt napsal svůj dopis v roce 1977, mluvčím Charty byl v roce 1980 a útok byl publikován v roce 1983, což se z Preisnerova článku nedozvíme, nevyhledáme-li příslušné prameny — drobné, leč nikoli bezvýznamné zamlčení. Mimochodem: osobně chovám vážné pochyby, že byl Rejchrt už v roce 1977 natolik obeznámen s dílem P. Ricoeura a jím ovlivněn, nicméně podle zásady „in dubio pro reo" dejme za pravdu Preisnerovi —přece jen by však do snahy diabolizovat vliv této inspirace na jinak „hodného hocha" Rejchrta nemusel vkládat tolik štollovsky urputné naléhavosti.
Figura číslo tři aneb škatule, škatule, hejbejte se
Ať již k tomu vede přílišná vyhrocenost konceptu polarity a sváru mezi křesťanskou a gnostickou kulturou (zde je asi hlavní slabina toho, oč se Preisner opravdu pokouší a kde nepochybně vyslovuje něco nového a důležitého — úporná snaha jít až na kořen věci, oddělit zrno od plev ho nakonec zavádí až k faktické poplatnosti gnostickému manicheismu, který tak touží demaskovat) či jiné důvody, stěží bychom nalezli obdobnou práci, v níž by bylo tolik místa a energie věnováno škatulkování: od časů Adamových alespoň výběrovému, počínaje prvními stoletími křesťanské éry pak prováděnému zcela systematicky a s encyklopedickou šíří záběru. Vlastně to ani není škatulkování, alespoň v tradičním rozsahu sbírky motýlů: Preisner má prostě ohrádku pro „zlé" a ohrádku pro ,,hodné", do jedné z nich každý patří neproblematicky a na věky věkův — jakýs takýs náznak výjimky představují jen Sokrates a Patočka, zlý režim je však oba pohotově zamáčkl, když se pokusili proskočit spojovacími dvířky z první ohrádky do druhé (pak je tu ovšem ještě ohrádka pro „neškodné", pohříchu převážně zející prázdnotou nebo anonymitou, neboť právem tací příliš nezajímají ani autora, ani čtenáře). Koneckonců, i to je metoda, vždy( nepochybně přináší množství nových pohledů a myšlenek: byť by čtenář zajisté dal přednost tomu, kdyby ze solidní explikace problémů vyplynulo eventuální hodnocení jejich protagonistů, před situací, kdy namnoze musí Preisnerovy originální náhledy pracně a nepřesně (navíc s velkými nároky na vzdělání a schopnost vcítění — nezapomínejte, že žijeme v údobí sice prý humánní, leč školství nepříliš nakloněné vlády) dedukovat z připojeného zaškatulkování příslušných osobností. Kamenem úrazu se stává především zaškatulkování současníků či quasisoučasníků: jednak svou apodiktickou definitivností, upírající hříšníkům možnost spasení, jednak svou naprostou neprůhledností, nepřipouštějící jiný výklad než autorovu zálibu či libovůli (namátkou: proč je třeba „Patočka šedesátých let" zlý a „stařičký Seifert" hodný, to při sebevětším úsilí nelze vyčíst ze souřadnic, které Preisnerův text zadává). Když si pak člověk náhodou (a se vzrůstajícím zájmem) přečte jiný Preisnerův článek publikovaný v témže roce, s překvapením zjistí, že metoda škatulkování sice i nadále zůstává hojné frekventovaná, že však mnohé osobnosti nepochopitelně změnily místo svého pobytu: filozof Ladislav Klíma, natolik zlý, že kromě sebe stačil zdiskreditovat i sborník Spektrum a s ním eo ipso celou českou paralelní filozofii, je tady nejen hodný, ale dokonce vysloveně slibně chovný, také profesoři Černý a Patočka se jednoznačně vrátili mezi hodné. Něco podobného ovšem demaskuje Preisnerův škatulkovací přístup jako pouhou svévoli a jednu z polemických figur, patřící do stejné kategorie s figurami výše probíranými — bohužel a ke škodě věci to značně desavuuje i myšlenky, které s použitím této figury vyslovil.
Ale ponechme již stranou Preisnerovy neregulérní obraty, koneckonců celý jeho komplikovaný postup zřejmě pramení především z toho, že se do svého umného a podnětného duchovního rozvrhu pokusil násilně vměstnat kategorii, která sem vůbec nepatří: „paralelní" totiž v Československu značí prostě onu kulturu, která se vzepřela regulím zglajchšaltování a likvidátorským perspektivám, která se realizuje a vyvíjí ze svobodného a svépomocného úsilí odpovědných občanů, nic víc a nic míň — automaticky vyvozovat z tohoto faktu nějaké umělecké a vědecké hodnoty či duchovní orientaci je sebeklam (nanejvyš by bylo možno hovořit o jistých hodnotách etických, jako je statečnost, věrnost či odpovědná služba povolání, i zde je však namístě maximální opatrnost). Chci se nadále věnovat fenoménu, který daleko přesahuje rámec Preisnerovy studie a který se vzrůstající frekvencí i vyhroceností vystupuje na stránkách exilového tisku: pracovně a nepřesně jej nazvu kritikou, respektive odsudkem zprava (paralelní kultury, „paralelních« církevních aktivit, Charty 77, křesťanů v Chartě, katolíků v Chartě a čeho všeho ještě) — ošidnost a eventuální zacyklitelnost termínů „pravicový" a „levicový" je sice známa, nicméně lidé dobré vůle přesné vědí, o čem tu mluvím, a pokoušet se oslovovat jiné je stejně zbytečné. Zvláště rád slýchávám podobné invektivy od těch — a kupodivu právě oni projevují v tomto směru největší pohotovost —, jež znám (osob-ně či z jejich tvorby) po léta a vůči nimž jsem se vždy musel vymezovat z pozic přesně opačných: ale to je snad povzdech až příliš privátní. V žádném případě neznamená, že bych někomu hodlal upírat právo na vyhraněné názory, kritiku a popřípadě i soud, stejně jako na změnu toho všeho: jenže tvrdím, že exil (jako všechno ostatní — právě osobám „pravicově" smýšlejícím by to nemělo být nutné vysvětlovat) má svůj rámec a řád, jehož pravidla není dovoleno beztrestně porušovat Emigrant má totiž teoreticky vzato zhruba tři možnosti chování: a) co nejrychleji a nejdůkladněji asimilovat s novým prostředím; b) zachovat si jistou kulturní autonomii a současně se pokusit předat novému prostředí své zkušenosti lidské, politické a další, které by mohly ovlivnit jeho fungování či zvýšit jeho obranyschopnost; c) nadále se pociťovat jako — nedobrovolně vyvržená — součást domova a tou či onou měrou spájet své počínání i svůj osud s touto původní mateřskou půdou. Tyto tři postupy jsou ovšem různě kombinovatelné, exil v užším slova smyslu je však úzce spjat s aplikací posledního z nich (a naopak: jestliže někdo publikuje v exilových časopisech, najmě o domácích záležitostech, eo ipso tím pracuje „pro domo" a hlásí se k poslednímu principu). Existuje závislost mezi tímto exilem v užším slova smyslu a domovem (respektive tím, co se v jedovatých výparech hřbitova snaží domov udržovat a suplovat): je to závislost vzájemná (vůbec nechci podceňovat roli exilu — ďábel ví, že dům v sobě rozdělený zahyne, a naším úkolem je čelit tomuto rozdělení), avšak zároveň hierarchická. My bez vás bychom asi podlehli nebo přinejmenším zplaněli. vy bez nás však nemáte v tomto směru vůbec žádnou naději. Měl by se tedy exil cítit zavázán alespoň se vážně zamyslet nad jistý-mi pravidly a dejme tomu „strategickými směrnicemi", které se dále pokusím vyložit (mimochodem, tento text sám jde nad rámec „rozumného bezpečnostního rizika": nemusel by být napsán, kdybychom všichni jednali jako bratři v Kristu, nebyl by pak na-psán, nebýt mé bezmála patologické víry v možnost dorozumění dětí Božích!).
Nezřídka se nám vytýká, že nejsme schopni udělat ještě jeden krok navíc, že se vlažně potácíme někde mezi ano, ano — ne, ne, že nejen nedokážeme s dostatečnou rozhodností odsoudit socialismus nebo prohlásit to či ono za zločin a toho či onoho za krvavého psa, ale že si někteří z nás dokonce vážně — nebo aspoň s jakousi zvrácenou zálibou — pohrávají s přímými protimluvy takových tvrzení. Na první pohled vypadá tato výtka docela samozřejmě a spravedlivě. Proč by naše skutky neměly být váženy a posuzovány s opravdovou kritickou důsledností — tím spíše, že tyto skutky spočívají především ve slovech, ve svědectví pravdě, které má být jasné a neúchylné, neboť pravda pozměněná a zmrzačená bývá horší nepravdy? Proč by tímto soudcem nemohl být právě onen exil v užším slova smyslu, který má výhodnou možnost nezaujatého odstupu a přímého nahlédnutí širších souvislostí, přitom se však na naší činnosti upřímně i účinně podílí a s jejími výsledky je spjat veskrze životním zájmem? Kupodivu však mají obé tato proč svá proto, která celou věc náramně problematizují. Podle platného Trestního zákona je např. jedním ze znaků skutkové podstaty podvracení republiky „nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení" a je tam i celá řada podobných ustanovení, pamatujících na ledacos z výše zmíněného: nuže, rozhodování tohoto druhu je povýtce věcí mezi mnou a Bohem, navíc se vždy nově klade otázka, zda je v dané situaci výmluvnějším svědectvím mlčení v žaláři, nebo ,,opatrnická" řeč na svobodě. Neboť i podle Evangelia, jemuž se zajisté sluší dát přednost před všemi zákony lidskými, je právě těm, kdo vycházejí hlásat Království Boží, a tedy vydat svědectví Pravdě, uloženo „být opatrní jako hadové a prostí jako holubice". A proč ne zrovna exil? Zajisté má každý právo opustit kteroukoli zemi, včetně své vlastní, a zajisté z takové-ho vzdálení neplyne, že by tím pozbyl nároku na činnou účast v záležitostech své země — to není jen dikce Paktů o lidských právech či leckomu podezřelých humanitních ideálů novověku, to jasně vyplývá i z evangelického rozdělení svobody a odpovědnosti mezi věc císařovu a věc Boží. Jenže právě Evangelium zná vždy svobodu jako svobodu k něčemu, svobodu dětí Božích, právo či nárok jako prostor odpovědnosti. V tomto smyslu je exil ve zvláštním postavení: je zavázán vydávat svědectví (čím více jich bude a čím pronikavější a naléhavější budou, tím lépe pro nás, pro exil i pro svět) podle možností přiměřených tomuto postavení, zároveň si však ve vztahu k domovu uložit jistá omezení, která ze zvláštnosti tohoto postavení vyplývají. Rád bych zde upozornil na některé myšlenky z článku Etika anonyma 1983 exilový autor požívá totiž všech těch výhod (ovšem v míře daleko zabezpečenější, nevisíť nad ním Damoklův meč náhlého prozrazení), které jsou vlastní anonymnímu publikování v samizdatu, a také mezi příslušnými etickými požadavky spatřuji dalekosáhlou analogii. My jsme zavázáni nepředhazovat autorovi jeho exil a na žádný způsob mu nezávidět jeho výhody: nejen z lásky k bližnímu a kvůli respektu k přikázáním, nejen na základě abstraktního uznání jeho práva volby (a ceny, kterou za zmíněné výhody platí), ale také a řekl bych především z politického vědomí, že přežít může jen obec, která svou obecnost pociťuje jako jednotu a společnou věc — to jsme se snad za poslední léta naučili, a pokud ne, mohu aspoň přislíbit, že jsme připraveni být v tomto směru velmi cílevědomě učenliví. Neméně je však zavázán i exil ve vztahu k nám: měl by se jako čert kříži vyhýbat ukvapeným a především paušálním soudům. Měl by si ukládat maximální zdrženlivost ve věci soudů vůbec: neboť patří k jeho podstatnému určení, že je velice dobře obeznámen s názory, avšak velice neobeznámen s podmínkami, za nichž byly tyto názory vysloveny, se skrytými důvody, které k jejich vyslovení vedly (když už je to nezbytné, je třeba dát přednost kritickému rozboru a odmítnutí názorů před osobním útokem na jejich původce, útoku na konkrétní osoby pak před globálním odsouzením všech, které k daným názorům neváže nic víc než účast na společném úsilí). V žádném případě nesmí exilový autor, opojen a zaslepen svou svobodou, provokovat a vyhrocovat diskusi tak, aby jeho domácímu protějšku nezbývalo než mlčením přiznat svůj souhlas, nepravdu a inferioritu, nebo na sebe uvalit všechno, včetně trestněprávních důsledků, co může občana této země velmi snadno potkat. Je zajisté chvályhodné vzít na sebe Kristův kříž, avšak nikdo, ani kdyby sám sebe pasoval na pastýře, ho nemá právo přidělovat druhým, zvláště činí-li tak z pohodlného zápecí a odstupu — vždyť je psáno, že Dobrý Pastýř uchrání své ovce. Tento příkaz zdrženlivosti se netýká jen soudů o lidech, nýbrž namnoze i o věcech. Svědomitý exilový autor by vlastně měl každé své tvrzení o domově předem zkoumat ze dvou hledisek: a) zda je plně přesvědčen o jeho pravdivosti, zda mu nejsou známa nějaká protiřečící fakta (což je pravidlo normální a obecné); b) zda by důkaz eventuální neprav-divosti nebylo zjevně možno podat jen za cenu, že by se tím podstatně ohrozila věc sama nebo její nosíte-lé.8 Jakémukoliv tvrzení, které nevyhovuje třeba jen druhému kritériu, by se pak měl co možno vyhýbat —tak zní specifický závazek toho exilu, který chce být vskutku práv společnému dílu. Tyto maximy by bylo velice snadné zpřesňovat a rozmnožovat, základní směr byl však myslím ukázán dostatečně jasně.
Nicméně pořád zde probírám věci značně konkrétní, rázu technického nebo dejme tomu aspoň situačního: přece jen bych měl svou úvahu uzavřít nějakými zásadnějšími otázkami a vznešenějšími tématy, jako je třeba dialog, tolerance apod. Především chci zcela jednoznačně prohlásit, že s většinou „kritiků zprava" plně sdílím přesvědčení o nemožnosti skutečného dialogu se zlem (a za zlo par excellence pokládám samozřejmě i ony nauky, o nichž již byla v tomto textu řeč), o jeho zbytečnosti, ba zhoubnosti — vždyť jediný zdánlivý evangelijní protipříklad, Kristovo pokušení na poušti, má svou odmítavostí a strohou vnitřní gradací, směřující k definitivně zatracujícímu „Apagel", k dialogu opravdu daleko. Item si myslím své o naivní důvěře v perspektivnost »historických kompromisů", „národních jednot a front" i všelikých jiných paktů s ďáblem, ať již uzavíraných jednotlivě či kolektivně: zisk z nich je vždy jen zdánlivý, zato škoda zaručená a obvykle nenapravitelná. Item a namnoze navíc mám ve zvyku ukládat si reservatio mentalis ohledně příkazu, respektive definovat značně úzce meze platnosti příkazu „milujte nepřátele své", pokud není chápán jako živá spoluúčast na Božím plánu spásy: zajisté se jej sluší aplikovat vůči poraženým nositelům zla a ve chvíli, kdy je vítězství bezpečně zajištěno, tváří v tvář triumfujícímu nepříteli však může být jeho příliš úzkoprsé či doslovně chápané uplatňování něčím velmi nekřesťanským, škodícím mé vlastní nesmrtelné duši a ohrožujícím věc Boží i životy mnoha bližních — vtip je přece v tom, že pravda, které sloužíme, je živá a také se chová jako živá, ne jako nějaký vždy stejný mechanický záznam, kdykoli aktivovatelný stisknutím příslušného knoflíku. Vždyť je také psáno, že kde nás odmítnou (a tím spíše v různých úřadovnách a na podobných místech, kam nás přivlečou a kde naše řeč, i slitovná, slouží jen jako kamínek do informační mozaiky a k doplnění portrétu psychologické manipulace), máme vytřepat prach z obuvi své — Ježíš částečně odpovídá před Veleradou i Pilátem, mlčí však před Herodem, neboť pravda by mu sice mohla lidsky pomoci, současně by však byla vydána posměchu a znevážení a zneužití. Item jsem ochoten oponovat svým bezbřeze liberálním přátelům, že fanatismus je sice sám o sobě pokleslou formou hlásání pravdy, že však nesmí být posuzován odděleně od svých obsahů (a jejich hodnot či antihodnot): opravdu není totéž, jde-li o stalinismus, nebo o jeho příliš překotnou konverzi ve fanatismus bavorské křesťansko-sociální provenience. Tím však také můj souhlas s „kritikou zprava" končí; a končí tím i oblast možných koncesí této kritice. V čem je asi tak jádro pudla — a budu to jádro muset notně osekat, respektive zestručnit, píši přece jen otevřený dopis a apel, nikoli učenou knihu s jemnými distinkcemi. „Kritika zprava" je zásadně scestná teoreticky a neobyčejně škodlivá ve svém praktickém dopadu, přičemž v obou případech dospívá k přesnému opaku toho, oč bona fide usilovala. Teoreticky trvá na jasném uznání a „nezapomnění" viny, postuluje možnost striktního rozlišování jak mezi dobrem a zlem (to je příliš starozákonní, evangelijně nevede k Otci jiná cesta než skrze Syna, kterýž jest Láska), tak mezi dobrými a zlými (zřejmý manicheismus a pýcha ducha, jak se projevuje od „non serviam" Satanova přes odsuzování Ježíše za styky s hříšníky a celníky až po soudobé teorie třídního boje — ale i to teď ponechme stranou, více nás zajímají nutné důsledky). To vše v ostré opozici vůči levicově-liberálnímu postoji, který se pomocí úvah o sociálních determinacích snaží vinu bagatelizovat nebo docela anihilovat, který chce možnost rozlišování dobrého a zlého redukovat na čistě formální kritéria naprosto svévolné svobody (či svobody jako poznané nutnosti, obojí je totéž — což by arciť bylo dokázati, jenže to nepatří na tyto stránky). Dá se však snadno ukázat (i nitrosvětsky, jinak to křesťan již předem zná jako dogma), že vinu za daný stav nese bez výjimky každý, že nelze rozumně vést hranici, za níž by už nepřicházela v úvahu alespoň spoluvina, že dokonce i ti, kdo dlouhá léta trpěli či zahynuli, jsou vinni přinejmenším v dvojím smyslu: chtě nechtě pracovali a žili v tomto systému, čímž jej pomáhali uchovávat, a svou věc prohráli (doufejme pro-zatím a doufejme ne před tváří Boží), nesou tedy odpovědnost za neučinění toho, co měli učinit (s malou obměnou platí ostatně totéž i o exilu). A stejně je to se zlem, zajisté jsou mnozí, kdo se k němu důsledně a s nejvyšším důrazem nehlásí, copak je však možno zpřetrhat takové jemné a fundamentální předivo, jaké přestavuje třeba jazyk či celek sociálních vazeb: právě do rozvrhů těch nejnesmiřitelnějších se často vloudí více prvků zla než kam jinam, připojit k neřádu a prachu nicoty opačná znaménka totiž ještě zdaleka neznamená přitakat životu a řádu stvoření. Z teoreticky domyšlené „kritiky zprava" se tak rodí princip kolektivní viny a manicheisticky substančně pojatého, determinujícího (či spoludeterrninujícího) zla—což znamená faktické popření viny a redukci člověka na pouhého nositele dobra a zla, pasivní substrát v zápasu odvěkých principů. Je velmi obtížné nalézt jemné nuance, jimiž se závěry této kritiky ještě liší od oněch levicově-liberálních postojů, proti nimž původně směřovala.
To je ovšem jen teoretický rozbor dané pozice, strom života je zelený a Duch vane, kudy chce — rozhodujícím sudidlem tedy bude praktický efekt ‚kritiky zprava". Jsem skálopevně přesvědčen, že důsledné odporování zlu je plně slučitelné s vytrvalým zápasem o duše těch (a zápas o duši bez lásky a porozumění je jen prázdnou deklarací), kteří se z pýchy, nevědomosti nebo slabosti dali do jeho služeb, ba že je to jediný vhodný způsob následování našeho Pána, který přišel spasit hříšníky a odmítl spravedlivé, příliš si jisté svou spásou a dávající přednost sobotě před láskou k bližnímu. Pokládám povědomí, že obrácení, konverze je čímsi, co je nám všem nezbytné a oč jsme povinni společně usilovat, za výlučnou naději této velice těžké a velice misijní doby. Přičemž rychlost či klopotnost, přímočarost či lidsky obtížná nahlédnutelnost tohoto obrácení nemusí být ani zdaleka měřítkem jeho opravdovosti: zlo je z podstaty věci sice neživé, rozhodně však nejedná nerozumně ani neúčelně — jistě tedy není pouhou náhodou, že v minulém desetiletí byli právě socialisté nejrůznějšího zabarvení (Battěk, Šabata, Uhl) pronásledováni nejnelítostněji. Z těch či oněch důvodů je faktem, že takové přesvědčení a takové povědomí není mou soukromou záležitostí, nýbrž dominantní součástí celkové domácí atmosféry: formálně dovršené či vskrytu probíhající konverze jsou patrně mnohem častější než inertní setrvávání v dosavadním, zatímco opačný případ, odvrat od křesťanské otevřenosti k ideologické zatvrzelosti a službě zlu, by mi nedokázal uvést ani ten nejzavilejší oponent. »Kritika zprava" — alespoň při nesnášenlivosti a někdy i neomalenosti, s jakou je doposud vedena — pak sotva někoho poučí a rozhodně ho nepopožene na cestě obrácení je pouhým přibouchnutím dveří, ponechávajícím volné pole všelikým bludným názorům a scestím. Bylo by dobře si na tomto místě zapamatovat, že katolicita bude asi vždy pokulhávat za různými sektami co do čistoty, opravdovosti a momentální účinnosti — její vtip a naděje je právě v tom, že není nesnášenlivá, že přitakává životu a přijímá stvoření jako cosi pozitivního, k radostné spoluúčasti nás vybízejícího. Obdobně pravicové smýšlení nemůže nikdy dosáhnout působivosti a mámivosti velkých ideologických projektů, tím bedlivěji však musí pěstovat to, co je mu vlastní a co je jeho pravdou: citlivý respekt k životu spolu s úctou vůči hodnotám a tradicím, plné pochopení pro význam a cenu složitosti (oproti bludům revolučních zjednodušení a kácení lesů, při němž na jednotlivých třískách pranic nezáleží). Snad lze zopakovat s Chestertonem, že bílé sloupy je třeba bílit znovu a znovu, a dodat k tornu, že bez něčeho takového jako láska nebo porozumění pro materiál nebo vědomí sounáležitosti by ani to neustálé natírání na bělo nebylo nic platné: chybí-li to, základy v zemi se nenápadně poruší, barva oprýská ze zvlhlého povrchu či rez rozežere vnitřek pod lesklým nátěrem a nakonec nám nezbyde nic než pečlivě obílený hrob.
Není možno nezmínit ještě další, určitě nechtěný a zdánlivě nahodilý, o to však hrozivější efekt „kritiky zprava". Obec věřících v Československu (a není snad třeba připomínat, že je to shodou okolností jediná skutečná společenská síla u nás, která je alespoň částečně organizovaná a alespoň částečně neodvislá od státní moci) zachovává ve své velké většině vůči Chartě 77 a jakémukoli občanskému angažmá vůbec zdrženlivost: vskrytu nesporně sympatizující, fakticky však až nepříjemně odtažitou zdrženlivost. Má to své dobré důvody: zkušenosti uplynulých čtyřiceti let jsou opravdu trpké (sluší-li se užít tohoto eufemismu pro zkázu a zmar, které se nezastavily naprosto před ničím) a příliš často byly naděje věřících zklamány a jejich nejlepší úmysly ošklivě zneužity. Má to i své špatné důvody: strach je přece jenom mocný rádce, je velice lákavé spolehnout se na skrytou modlitbu a věrnost v srdci, navenek pak vykonat požadovanou úlitbu a přeslechnout nebo znevážit svědectví trpících. Kritika zprava, která chce být tak nekompromisní v rozlišování dobrého a zlého, tak aktivistická a burcující, poskytuje právě této většině, zápasící ve svém svědomí, velice pohodlný a pádný argument z arzenálu špatných důvodů: ne můj strach (vždyť zde promluvili tací, jimž je tento handicap evidentně cizí), nýbrž naopak má nekompromisnost a opravdovost víry mě vede k tomu, že nebudu mít nic společného s těmito usvědčeně pochybnými lidmi a snahami, pokusím se přizpůsobit (půjdu spořádaně volit, vstoupím do různých neblahých organizací, naučím sebe i své děti lhát, činně schválím jakékoliv sankce proti jinak smýšlejícím občanům — jednou rozpoutaná logika tohoto druhu již jen stěží nalezne mez) a přežít, abych takto uchoval sebe a uchoval církev alespoň coby vnější odliku Kristova těla (oč je pak už horší zlaté tele?). A tak jedna velice radikální kritika přináší paradoxně plod, který předčí ta nejsmělejší očekávání moci: naprostou pasivitu, kapitulaci před zlem jako bezmála heroický akt. Dominující strategií moci je uzavřít veškerou občanskou a duchovní aktivitu do závor ghetta určeného k postupné likvidaci. Ať již je to zásluhou naší vlastní obrany, či spíše zpupné nestřídmosti moci, která jde v perzekuci vždy o několik kroků dále, než je účelné pro ni a stravitelné pro opatrná svědomí (tak např. pro proces s VONS byl zvolen krajně nevhodný čas a vůbec nejhorší možný důvod, prakticky znemožňující jakoukoli politickou či mravní diskreditaci — přičemž průběh procesu jasně ukázal, že po právní stránce by byl stejné dobře posloužil každý jiný důvod; loňský úder proti řádu sv. Františka neublížil téměř ničemu, zato objasnil mnohé a mnohým), má tato strategie zatím nanejvýš problematické výsledky a s jistou opatrností lze hovořit spíše o opačném dlouhodobém trendu. Přinejmenším vstoupilo do obecného povědomí, že různé nezávislé kulturní a speciálně náboženské aktivity (které „kritika zprava" tak ráda vyzdvihuje a označuje za pozitivní protiklad aktivit čistě občanských) vděčí za relativní rozšíření „prostoru možného" do značné míry právě Chartě 77 a její roli jakéhosi hromosvodu, resp. průzkumu bojem. Od tohoto vědomí vzájemné závislosti je ovšem ke skutečné důvěře, solidaritě a spolupráci ještě velmi dlouhá cesta. Tato cesta prostě musí být absolvována, alternativou je čas bez naděje a postupná zkáza atomizované společnosti. Namnoze v tichosti, každopádně s nezměrným úsilím a ne bez obětí se po ní podařilo urazit notný kus kupředu. Celé toto jemné předivo vztahů personálních i věcných je budováno tak, aby bylo dosti účinně imunní vůči zásahům moci, ne však proti atakům chorob mnohem méně pravděpodobných: jediný necitlivý projev „kritiky zprava" či bezohledný a zištný výlev čerstvých emigrantů dokáže často zmařit dílo mnoha let — zajisté jen k radosti ďábla a jiných společných nepřátel. Jistěže budeme začínat vždy znovu, jistěže nám naše víra velí trpělivě a s radostí přijmout cokoliv, co se alespoň trochu podobá Kristovu kříži — od bratří však tyto věci chutnají dvojnásob trpce a člověk si ostatně nikdy nemůže být jist, zda ho síly Milosti (když své vlastní už dávno vyčerpal) náhle nenechají na holičkách. A píše se rok 1984, třeba může do hry vstupovat i faktor času a jeho fatálního nedostatku.
Pro Deo, fratres, pro amore Dei: uvažte, s čím si tu zahráváte a o co tu hrajete! Když Mehmed II. obléhal Cařihrad, bylo toto město mnohem více než vůlí k obraně prodchnuto spory o „filioque"; a abychom neopomíjeli dobu současnou, ještě pár dnů předtím, než Khmere rouge vstoupili do Phnompenhu, byla osou zdejšího veřejného života (v kavárnách i na bazarech) recitace středověké milostné poezie a spory o její interpretaci. Čistota víry je věcí základního významu, i dogmatické spory či správné pochopení literárního výrazu mohou představovat důležitý krok v dějinách spásy. Jenže se také ví, že všechno má svůj čas: v uvedených případech pak následoval již jen čas jezdců na půdě chrámu Hagia Sophia, čas lásky v podobě tisíců nedobrovolných, nahodilých svateb a milionů mrtvých. Tento svět je nejlepším ze všech možných světů, nějaké chybičky (např. prvotní hřích) se však přece jen vloudily: zdá se, že v současné době je tento svět také nejohroženějším ze všech možných světů — a tím, co by ho vystřídalo (zajisté jen na čas, tady je naše naděje jistá, sme však také tvorové koneční a zavázaní jednat v čase), by docela dobře nemusel být „onen svět" a Kristovo království, nýbrž nelítostná vláda pána tohoto světa a jeho spojenkyně Smrti. Zkoumat, čí je vina, má možná svůj smysl, pokud to neslouží k vzájemným rekriminacím, ale k nalezení cest k záchraně světa a k nápravě věcí lidských: neboť hledat tuto záchranu i nápravu, které jedno jsou, je požadavkem života a smrti a nestrpí to nijakého odkladu. Velmi rádi bychom viděli, kdyby exil zanechal svých stálých sporů a řevnivostí, kdyby byl připraven čelit nastávající hodině pravdy v opravdové katolicitě — to však docela dobře může být přání neoprávněné, plynoucí z hlubokého nepochopení smyslu a duchovního poslání exilu, jimž musí dostát a které se beze sporu vymykají perspektivě našeho spravedlivého rozsouzení. Smiřte se však konečně s tím, že ani Vy ze svého místa nikdy plně nepochopíte prapůvod našich důvodů, že ne rozum, ale cosi vyššího i mnohem imperativnějšího Vás zavazuje mlčky, pietně stanout před touto novou zkušeností jednoty a solidarity. V duchu naposledy řečeného bych chtěl proto ukončit svůj text (jehož napsání jsem dlouho odkládal, který jsem psal nerad a s obavami a v němž jsem, přes všechnu snahu, dal pochopitelně na mnoha místech průchod i svým čisté lidským a intelektuálním vášním) vyjádřením naděje, že nevyvolá novou vinu rozhořčených sporů a brilantních polemik, ale spíše se stane podnětem k zamyšlení — alespoň některým.
Comments