Dlouho před World Wide Webem se Sověti snažili zachránit SSSR pomocí počítačové sítě. Proč se jejich projekt nikdy neuskutečnil?
Pro dvanáctiletého Olega Guimaoutdinova znamenalo naučit se programovat počítač v sovětském Rusku především práci s knihami. Mnozí spolužáci se nudili, protože se soustředili na teorii, a brzy toho nechali. Guimaoutdinov se však nechtěl vzdát - počítače ho fascinovaly a podle svých slov "toužil" po strojovém čase. A tak se s několika přáteli pustil do klepání na dveře.
Tehdy, na začátku 80. let, byly počítačové terminály umístěny na univerzitách a pracovištích, ne ve školách - a většina manažerů nechtěla mít kolem sebe děti. Ale Guimaoutdinovovi a jeho přátelům se podařilo najít několik laskavých, kteří jim umožnili trénovat na svých kancelářských počítačích, z nichž mnohé byly klony amerických strojů.
Možná si to tehdy neuvědomovali, ale neohrabané klávesnice a monitory, nad kterými se prohrabávali, představovaly začátek něčeho výjimečného - první uzly domácího internetu, který, jak někteří doufali, měl povzbudit sovětskou ekonomiku.
Hrstka výzkumníků po desetiletí naléhala na úředníky, aby jim umožnili vybudovat počítačovou síť, která by propojila tisíce strojů v celém SSSR. Mohla by konkurovat síti, která v té době vysílala své úponky do USA a západní Evropy - síti, která se rozrostla do dnešního internetu.
"Mluvíme o internetu -1.0," říká Ben Peters, výzkumník z Tulské univerzity v Oklahomě a autor knihy How Not to Network a Nation: a autor knihy "Jak nevytvořit síť, která by byla schopna fungovat" (Net Nation Nation: The Uneasy History of the Soviet Internet). "Decentralizovaná, hierarchická počítačová síť v reálném čase pro řízení všech informačních toků v příkazové ekonomice." Sovětský projekt známý jako OGAS však nebyl nikdy dokončen. Toto je příběh o tom, co se stalo.
Sovětský internet byl dítětem Viktora Gluškova, jednoho ze zakladatelů kybernetiky. Gluškov se však částečně inspiroval prací dřívějšího síťového nadšence Anatolije Kitova. Kitov poprvé snil o propojení SSSR v roce 1959. Na internetu je k dispozici ruský dokumentární film o Kitovovi nazvaný "internetový plukovník", jehož úvodní část má více než jen závan Jamese Bonda.
Od chvíle, kdy Kitov poslal dopis se svým návrhem tehdejšímu sovětskému vůdci Nikitovi Chruščovovi, však bylo jasné, že spuštění takového systému nebude snadné. A problémy byly jen zčásti technologické.
"Je třeba si uvědomit, že Sovětský svaz měl po celé toto období funkční počítačové sítě - byly to vojenské sítě," říká Peters. Ale systém pro civilisty, který by mohl ovlivňovat ekonomiku? To bylo něco jiného.
Gluškov začal pracovat na OGAS na počátku 60. let. Teoreticky mohl mít každý, kdo měl v SSSR práci, důvod připojit se k síti, takže bylo nejprve třeba shromáždit údaje o všem, od pracovních sil v zemi přes úroveň výroby až po trh. V roce 1970 měl Gluškov podrobný návrh, který se dostal až na vrchol.
Při projednávání ve vedení komunistické strany však ministr financí povstal a oznámil, že je zcela proti této myšlence. Stroje se již mohly používat k zapínání a vypínání světel v kurnících, řekl. Nebylo potřeba, aby jich byla celostátní síť. Proslýchalo se, že ministr financí se ve skutečnosti obává, jak OGAS ovlivní rovnováhu sil mezi jeho ministerstvem a Ústředním statistickým úřadem (ÚSÚ).
I přes určitou podporu dalších úředníků byl Gluškovův návrh zamítnut. Jeho myšlenka však nezemřela - ve skutečnosti s ní bojoval dalších 12 let.
Několik měst bylo propojeno malými místními sítěmi. A o několik let později, když Guimaoutdinov studoval na univerzitě v Novosibirsku, našel počítač, který byl připojen přímo k Moskvě - vzdálené více než 3000 kilometrů. "Kabel byl pevný kovový a dost těžký," říká. Ale byla to "mozaika", ne síť, říká Peters.
Podle Borise Malinovského z Institutu kybernetiky Viktora Gluškova na Ukrajině, který napsal několik knih - včetně jedné v angličtině - o sovětském počítačovém průmyslu, bylo na výrobu počítačů pro provoz těchto sítí vynaloženo obrovské úsilí. Výroba však nebyla vždy efektivní a probíhala podle plánu.
To přispělo k obavám z obrovských nákladů spojených s plným zavedením OGAS. Některé odhady hovoří o ceně 20 miliard rublů, což je v dnešních penězích zhruba 100 miliard dolarů. Mohla si také vyžádat 300 000 pracovních sil. Ze všech těchto důvodů nebyl sovětský internet nikdy vybudován.
Jedním z lidí, kteří z první ruky vědí, jaké to bylo pracovat na síťové technologii sovětské éry, je Vladimir Kitov - syn Anatolije Kitova. Vladimir Kitov nyní pracuje na Plechanovově ruské ekonomické univerzitě v Moskvě. V 70. a 80. letech však psal software pro armádu, který se používal k řízení obrovských továren na výrobu tanků. Myslí si, že OGAS by měl pozitivní vliv na sovětskou ekonomiku, jak doufali jeho první zastánci.
Guimaoutdinov si vzpomíná na přednášky, na kterých vychvaloval výhody, které by taková síť přinesla. "Znělo to opravdu vzrušujícím způsobem, jako že by to mohlo přinést obrovskou efektivitu v podobě menšího počtu lidí zapojených do rutinních výpočtů a větší přesnosti," říká. Lepší a snadněji sdílená data mohla úředníkům pomoci řídit přísně řízenou ekonomiku.
Ale sovětský systém jako celek nebyl pružný, říká Vladimir Kitov. "Existoval plán a nad jeho rámec se prostě nedalo nic dělat," říká Guimaoutdinov. "Vyráběly se hnědé a černé boty a ani jedny se nikomu nelíbily - byly jich plné celé obchody."
Mezitím se různá ministerstva a regiony často dostávaly do vzájemných sporů - každý, říká Guimaoutdinov, se obával, že přijde o svůj rajón.
V osmdesátých letech se potřeba převratu stala naléhavou. Nakonec to byl program reforem Michaila Gorbačova, který se snažil řešit některé z nejhlubších problémů SSSR. Mohl to však být místo toho OGAS?
Jednou z větších překážek byla předčasná smrt Gluškova, architekta systému, který hrál klíčovou roli v boji za jeho přijetí. Gluškov zemřel v roce 1982 ve věku 58 let a po dlouhé nemoci. "To v podstatě vzalo vítr z plachet," říká Peters.
V 80. letech se však o myšlence OGAS začalo diskutovat ve veřejných médiích a ve školách - kde o ní studenti jako Guimaoutdinov tolik slyšeli - a na nějakou dobu ostatní navázali tam, kde Gluškov skončil. Jedním z nich byl Michail Botvinnik, šachový velmistr a počítačový vědec. Botvinnik experimentoval s prvními počítačovými programy pro šachy a snažil se vyvinout software, který by napodoboval mozek velmistra. Jeho algoritmy se používaly při plánování harmonogramů oprav údržby sovětských elektráren.
Podle Peterse se Botvinnik - tehdy osmdesátiletý - na počátku devadesátých let, kdy se hroutil Sovětský svaz, snažil zaujmout Borise Jelcina myšlenkou počítačové sítě, která by mohla zachránit ekonomiku. Stejně jako Gluškov, Anatolij Kitov a mnoho dalších před ním však Botvinnik nikam nedošel. Jen o několik let později se celosvětovou senzací stane World Wide Web, postavený na internetu, který vznikl z Arpanetu vyvinutého v USA.
Příběh toho, co se stalo se sovětským internetem, je v mnoha ohledech příběhem toho, co se stalo se samotným Sovětským svazem. Vypovídá však také o technologických fantaziích té doby - fantaziích, které dnes všichni prožíváme, ale tehdy byly jen představitelné.
Peters se zmiňuje o komunitě nadšených kybernetiků, kteří pracovali pod Gluškovým vedením. Pohrávali si s myšlenkou utopického virtuálního státu zvaného "kybertonie" a pro zábavu si vydávali falešné pasy. Svým způsobem to byla hračková verze sociálních sítí, které dnes všichni používáme.
"První globální civilní počítačové sítě se vyvinuly mezi kooperativními kapitalisty, nikoli mezi konkurenčními socialisty," píše Peters ve své knize. "Kapitalisté se chovali jako socialisté, zatímco socialisté se chovali jako kapitalisté."
V SSSR se domácí internet nikdy nestal hřištěm civilních zaměstnanců. Neměl ani šanci osvěžit okleštěnou ekonomiku v jejích nejtemnějších dnech. Byl to velkolepý plán, který se nikdy neuskutečnil.
Nyní, když žijeme ve světě propojeném sítěmi, můžeme vidět, že zastánci OGAS a jemu podobných plánů poněkud předběhli svou dobu. Lidé jako Anatolij Kitov, Gluškov a Botvinnik věděli, že budoucnost bude záviset na propojení.
Sověti možná prohráli závod o síť, ale rozhodně byli ve hře.
Zdroj:
Comments