„Úsvit“ od ekonoma Pavla Kohouta

Kniha Úsvit, vydaná v roce 2012, se na svých 125 stánkách zabývá kritikou současného politického systému v České republice a pro zlepšení tohoto stavu předkládá nové znění Ústavy, která by jako nově instalovaný operační systém v PC měla současný, zavirovaný a často padající, systém udělat více funkční a uživatelsky příjemnější.



„Za každý dobrý skutek od státu lidé zaplatí ještě více, protože žádný stát nemůže dát občanům více, než kolik od nich vybere – a od toho je třeba ještě odečíst náklady na přerozdělování, které spotřebuje samoúčelně rozbujelá sociální byrokracie.“ – Ludwig Erhard


Autor knihy Pavel Kohout v současné době pracuje jako ředitel pro strategii ve finančně-poradenské firmě PARTNERS a dříve pracoval nejen jako finanční analytik pro PPF či ING., ale také jako poradce českých ministrů financí či jako člen NERVu a Bezděkovi komise. V úvodu knihy popisuje mj. svou motivaci k napsání této knihy jako:


„Ve svých mladších a naivnějších letech jsem věřil, že politika funguje jako kyvadlo mezi pravicí a levicí, přičemž pravice se zajímá o budování bohatství a levice o jeho přerozdělování. Jenže tak to není. Česká politika zdegenerovala v politikaření. Pravice i levice se zajímají jen o to, jak extrahovat maximum peněz z pracujících občanů. Ve státní správě vládne byrokracie a naprosto neskutečná míra ignorantství a odborné nekompetence.“


Kniha se po úvodní části dělí na tři části, z nichž první část je sborníkem dříve vydaných článků: Většinový volební systém: skrytá hrozba, Selhání českého poměrného volebního systému, Ústava, kapři a zlá bestie, Ústava a vyrovnaný rozpočet, Prvotní hřích Papandrea staršího, Kořen krize v ústavě a Komu patří politické strany. Druhá část je věnována nebezpečí ze strany hrozivé expanze veřejných výdajů, protože pro politika je zvyšování výdajů nejsnazší a lákovou cestou, jak si koupit voličské hlasy. Ve třetí části knihy je okomentovaný samotný text návrhu nové ústavy pro Českou republiku, protože podle autora se ke změně současného stavu nedojde výměnou politiků, ale jen nejhlubší systémovou změnou a to právě změnou ústavy jako nahrazením špatně fungujícího „operačního systému“.


V politice jsou i lidé skutečně špatní, kteří považují veřejné finance za přirozené rozšíření stranické pokladny a kteří masivně profitují z korupce. A v rámci dosavadního ústavního systému jsou to právě oni, kdo budou mít vždy navrch, neboť jejich pozice je téměř neotřesitelná, dokud se systém nezmění. Neexistuje ani podstatný rozdíl mezi pravicí a levicí, neboť dosavadní mechanismus pobízí politiky, bez rozdílu ideologie, aby sledovali v první řadě vlastní osobní zájmy. V druhé řadě zájmy strany.


Kniha je také doplněna šesti celostránkovými obrázky od Ondřeje Slavíka, které jsou dle mého názoru velice kvalitní a které jsou doplněny citacemi z této knihy.


„Všechny dominantní politické síly Západu jsou dnes více či méně socialistické. Považuje-li někdo dnes socialismus za alternativu, lze mu s klidem říci: příteli, prober se, podívej se na kalendář, jaké se píše století, a dále pak laskavě nahlédni do statistik, kolik procent ekonomiky ovládá stát přes svůj rozpočet, kolik tisíc stran mají zákony svazující podnikaní a vůbec veškerý soukromý život – a seznáš, že socialismus není alternativou. Socialismus je hlavním proudem. Nikoli ideologie svobodného trhu, neoliberalismu nebo kapitalismu.“


Osobně se mi nejvíce z této knihy líbí myšlenka, že nová ústava by mohla vyřešit problém veřejných financí tak, že by byl do ní vložen výdajový limit na veřejné finance ve výši max. 37% HDP, který by při efektivním hospodaření státní správy stačil i na provoz slušně fungujícího sociálního státu a ještě by nešlo o fatální zatížení, které by zničilo perspektivy hospodářského růstu. Této myšlence odpovídá i tzv. Rahnova křivka:

Před dvěma lety jsem z programů politických stan a prohlášení jejích členů definoval Rozdělení politických stran podle % HDP vládních výdajů a právě jako člen Strany svobodných občanů zastávám obdobnou limitní hodnotu tolerovatelného přerozdělovaného % HDP.


K čemu jsem naopak v této knize kritický je samotný text navrhované, sedmi-článkové nové ústavy, který i přes vysvětlující komentáře na mě působí dojmem naivního amatérského idealismu než nejautoritativnější právní normy, ke které by se dalo vzhlížet a jejíž ambice má. Určitě tento text lze ale brát jako výborný první návrh k připomínkování a pro otevření diskuse na němž se dá z větší části stavět.


Osobně mi např. vadí, že součástí této nové ústavy je současné znění Listiny základních práv a svobod platných v ČR. Lidská práva jsou totiž v různých částech světa definována různě – viz. článek Porovnání znění lidských práv a svobod v ČR, EU, USA a OSN - a je mi bližší 10 článkové znění z USA či 30 článkové znění dle OSN než současné české 42 článkové či 54 článkové znění listiny práv EU, protože každý další odstavec je základnou na níž lze stavět další a další upřesňující zákony a regulace, čili systémově umožňuje potenciální růst byrokracie. Vedle nově definované a diskutované ústavy by tak měla jít ruku v ruce i diskuse o znění listiny lidských práv a svobod platné v ČR.


Více o knize a "Nové ústavě" ekonoma Pavla Kohouta najdete na www.novaustava.cz.



Převzato: https://zboril.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=318784

3 zobrazení0 komentářů